Vydání: 2006/44 Jak se stát svatým, 31.10.2006, Autor: Jaroslav Šebek

Příloha: Perspektivy

Výsledky nedávných parlamentních voleb v Rakousku ohlašují nejspíš změnu dosavadního koaličního uspořádání. Zdá se, že poté, co voliči rozdali karty, jeví se jako nejpravděpodobnější východisko obnovení tradice vzájemné spolupráce mezi socialisty a konzervativními lidovci. Ti se ve své historii významně podíleli na utváření politického života alpské republiky a jejich vývoj odráží i všechny dramatické proměny, kterými naši jižní sousedé procházeli.

Rakouský politický katolicismus byl po pádu monarchie a vzniku Rakouské republiky spojen nejprve s křesťansko-sociální stranou. Její nejvýraznější postavou se stal zejména kněz Ignác Seipel, jenž byl několikrát předsedou vlády. Mezi většinou rakouských katolíků ovšem pevně zakořenil panický strach před demokracií, která byla považována za výmysl „Židů, svobodných zednářů a radikálních demokratů, kteří chtějí ovládnout křesťanský lid“. Tato skutečnost pak výrazně ovlivňovala i konkrétní politické kroky.
Křesťanští sociálové nebyli schopni dohodnout se s druhou nejsilnější stranou – sociální demokracií (SPÖ). Dlouhodobé napětí se vystupňovalo v létě 1927, kdy proběhly masové demonstrace, vyprovokované osvobozujícím rozsudkem ve věci zavraždění osmiletého chlapce a válečného invalidy, které měli na svědomí příznivci pravicových bojůvek. Manifestace rychle přerostly do pouličních násilností a krveprolití. Na vídeňských ulicích tehdy zůstalo po bitkách s policií ležet přes osmdesát mrtvých. Seipel poté začal hledat spojence v extrémně pravicové části politického spektra, dokonce i mezi členy polovojenských jednotek domobrany (Heimwehr). Tento fakt se projevil i na proměně nálad uvnitř strany směrem k větší radikalizaci členské základny. Zastánci demokratické linie byli zastoupeni zejména v křesťanských odborových sdruženích, ale neměli příliš velký vliv.

Ve vírech politického násilí
Rakouská veřejnost byla navíc unavena neustálými politickými šarvátkami. Většině obyvatelstva se začal zajídat režim politických stran a snila o návratu k poklidným časům mocnářství. Bylo jen otázkou času, kdy se vynoří osobnost, která takovým přáním vyhoví. Rakouští katolíci ji objevili v nenápadném Engelbertu Dollfussovi, jenž se však ukázal energickým mužem činu. Na jaře 1933 využil procedurálních zmatků a parlament rozpustil. Stejně naložil i s politickými stranami, které měla nahradit Vlastenecká fronta. V projevu u příležitosti vídeňského Katolického sjezdu, konaného jako připomínka 250. výročí porážky Turků před Vídní v roce 1683, rozvinul rovněž vizi státu na stavovských základech.
Během projevu představil záměr překonat marxistický socialismus i kapitalistický liberalismus a budovat společnost na vzájemné spolupráci dělníků a podnikatelů. Dollfuss si pro své záměry získal podporu zejména na tradičně konzervativním venkově, který jeho představu nového státního uspořádání přijal s nadšením. A značnou podporu našel také v církevních kruzích. Důvodem byl nepochybně jeho velký osobní podíl na úspěšném uzavření konkordátu mezi Rakouskem a Svatým stolcem v roce 1933. Dollfuss rovněž s oblibou připomínal misijní poslání Rakouska pro opětovné šíření křesťanských idejí v celé Evropě.
Mezitím se však stupňovala konfrontace mezi pravicí a levicí a v polovině února 1934 přerostla v ozbrojený střet. Tvrdé boje, končící porážkou socialistů, si vyžádaly téměř čtyři stovky mrtvých a tisícovku raněných. V květnu 1934 byla přijata nová ústava, která zaváděla stavovský režim, hlásící se ke křesťanským idejím. V červenci 1934 byl však sám Dollfuss zavražděn během pokusu o puč, jehož strůjci se stali rakouští nacionální socialisté. Stavovský stát sice stále deklaroval ideu rakouské nezávislosti, ale v sousedství nacistického Německa již jen skomíral. Po násilném připojení Rakouska k Německu v březnu 1938 se však mnozí představitelé katolické politiky zapojili do hnutí odporu.

Dělená odpovědnost
Lidová strana (ÖVP) se stala po svém opětovném vzniku po druhé světové válce (v dubnu 1945) nejsilnější rakouskou stranou. Využila přitom nejen silného katolického cítění obyvatelstva, ale také toho, že zůstala jedinou stranou nesocialistickou (podporu získala zvláště na venkově, zatímco socialisté uspěli především ve velkých městech). Velkou roli při poválečném nedostatku mužského prvku navíc sehrály i ženy, jež byly vždy nejvěrnějšími voličkami katolických stran. Na rozdíl od předválečných dob však hledala lidová strana ve všech podstatných otázkách shodu se sociální demokracií, s níž tvořila po roce 1945 pilíř politického systému Druhé republiky. Poválečný stát se záměrně deklaroval jako protiklad k zaniklé prvorepublikové státnosti (1918 – 1933/1934) a hlavní snahou stranických předáků tedy bylo projevit smysl pro vzájemný dialog. Nikdo z vůdčích politických elit tak neměl po společné zkušenosti pronásledování z doby nacistické vlády chuť ani odvahu otevírat nepříjemná témata z dob jejich soupeření před válkou. Obě strany svorně pracovaly na pozdvižení životní úrovně obyvatelstva i mezinárodního postavení státu.

Z mocenských výšin do opozice
Určitou změnu směru do vyjetých kolejí přinesly volby v březnu 1966, v nichž lidovci získali absolutní většinu hlasů a mohli sestavit jednobarevnou vládu. Tento úspěch byl přičítán zvláště Josefu Klausovi, který se rozhodl rázně řešit dlouhotrvající problémy reformy státních podniků, nedostatku bytů a malé konkurenceschopnosti rakouských výrobků v zahraničí. Prioritou jeho kabinetu se stala i podpora vědy a vzdělání. Současně vsadil na hledání nových politických talentů, a vytvořil tak tým, z něhož se ještě dlouho poté rekrutovaly významné osobnosti, například pozdější prezident Thomas Klestil nebo dlouholetý ministr zahraničí Alois Mock. Rychlé navýšení počtu studentů však nekorespondovalo s možností jejich zařazení do pracovního procesu a vedlo k růstu nezaměstnanosti a sociální nejistotě. Také proto lidovci po čtyřech letech podlehli Bruno Kreiskému, který vdechl socialistům nový elán a stal se symbolem hospodářského růstu a výdobytků konzumní společnosti. Od té doby se lidová strana na dlouhých sedmnáct let ocitla v opozici.   Tuto dobu využila k modernizaci stranického aparátu a snažila se svým programem oslovit zejména mladou generaci a střední vrstvy. Opatrná diskuse se začala vést také o vyrovnání se s minulostí. V ní se významně angažoval i vídeňský kardinál Franz König, prosazující od přelomu 60. a 70. let stanovisko politické neutrality církví, a podařilo se mu tak překonat dlouholeté napětí, které panovalo mezi rakouskými katolíky a levicí (katolické spolky však dosud pro lidovce představují zásobárnu voličské i členské základny). Legendární se stala jeho slova: „Nejsem biskupem lidové strany, ani biskupem sociálních demokratů, podnikatelů či odborářů, jsem biskupem všech katolíků.“ Během bohoslužby k 50. výročí zahájení ozbrojeného střetu ve Vídni z roku 1934 také připomněl zodpovědnost církve za tehdejší tragické události, neboť ta se ocitla „pod protektorátem jediné politické strany“ (současně však pro mnoho lidovců dosud zůstává Dollfuss mučedníkem, jenž svou násilnou smrtí potvrdil oddanost Bohu i vlasti).
V roce 1987 se po volebním propadu socialistů a vstupu Zelených do parlamentu znovu vrátila éra velkých koalic, zaručujících politickou stabilitu. Ta však měla i svou stinnou stránku. Na všechny problémy stačily pouze dohody stranických zástupců, a to od vlády, přes státní instituce až po obecní zastupitelstvo v nejmenší vsi. Rozparcelování vlivu mezi dvě velké partaje se občané postupně přesytili, varovné signály však politici přehlíželi a nazrálé problémy se snažili zamést pod koberec. Proto musela celkem logicky přijít studená sprcha v podobě druhého místa populistické Strany svobodných (FPÖ) ve volbách v roce 1999.

Černo-modré spojenectví
Po ztroskotání povolebních rozhovorů s dosavadním kancléřem za SPÖ lidovci tehdy riskli experiment vlády se „Svobodnými“ pod vedením Jörga Haidera, nad nímž se vedle rozpoutávání kampaní proti přistěhovalcům vznášel i přízrak nevyřešené nacistické minulosti Rakouska a antisemitismu (SPÖ však koalici s FPÖ uzavřela již v 80. letech, ale vypověděla ji právě po nástupu Haidera na místo předsedy). Lidová strana tak sice znovu po třiceti letech získala post kancléře (W. Schüssela), ale „vysloužila“ si sankce Evropské unie. Vstup Haiderových extremistů do společné vlády s katolickými lidovci vyvolal navíc řadu kontroverzních reakcí v církevních kruzích.
Vídeňský kardinál Schönborn ovšem vyzval k dialogu uvnitř rakouské společnosti a varoval před její polarizací. Tyto výzvy bezpochyby slavily úspěch a přispěly k postupnému uklidnění rozjitřených emocí. Postupem doby se ukázalo, že nehrozí „hnědnutí“ politického života, ale účast ve vládě nakonec přispěla k rozštěpení a výraznému oslabení FPÖ, jejíž zástupci prokazovali malou kompetentnost při správě veřejných věcí. V předčasných volbách v listopadu 2002 lidová strana jednoznačně triumfovala, zatímco podpora Haiderovy strany se drasticky snížila. Voliči ocenili lidovecké úsilí směřující k ustálení politických i ekonomických poměrů.

Návrat k osvědčeným modelům?
V druhém Schüsselově funkčním období se začaly ovšem řešit nepříjemné problémy – aktuální i u nás – například reforma penzijního systému, zdravotnictví, daňová reforma a úprava školské politiky. Popularita kancléře zůstávala sice vysoká, ale už se začaly objevovat symptomy změny voličských sympatií – například vítězství sociální demokracie v prezidentských volbách 2004. Výsledky nynějších voleb však byly i přesto překvapením. Lidovci podstatně ztratili na oblibě i ve svých tradičních regionech – například ve Štýrsku. Někteří komentátoři propad přízně přičítají malé schopnosti lidoveckých elit vnímat každodenní problémy obyčejných lidí, což vedlo k tomu, že voliči přijímali socialisty jako menší zlo.
Přitom sociální demokracie se zapletla do finančního skandálu, a proto po několik měsíců přitahovala pozornost médií. Zároveň se ukázalo, že velká část veřejnosti byla přesvědčena, že svým hlasem stejně nic neovlivní, a mnoho lidí raději zůstalo doma. Výsledky rovněž potvrdily, že voliči se nechali opět nalákat xenofobními hesly populistů, kteří všechny problémy země svalují na příliv cizinců. Velkým tématem zůstává i rozšíření EU a zvyšující se počet muslimských přistěhovalců do Evropy. Opětovná vládní spolupráce velkých stran nabízí šanci k hledání schůdných cest při řešení zmíněných problémů. Neměla by se však stát pouhým „handlováním“ s důležitými mocenskými posty.