Obrácení není jen pro vyvrhele

Vydání: 2014/10 Papež přijal rezignaci biskupa Paďoura, 3.3.2014, Autor: Prokop Brož

Příloha: Perspektivy

Po masopustním intermezzu nastává doba čtyřicetidenního půstu. Už stará moudrost nám totiž připomíná: „Je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat“ (Kaz 3,4). Ježíšova výzva k obrácení míří především k obrácení srdce, k proměně lidského nitra. Bůh je věrný. Nepřestává nám dávat sílu, abychom mohli začít znovu.
 
Objevit směr cesty představuje někdy prožitek srovnatelný se záchranou života. Ilustrační snímek Aleš Masner
 
Když se mluví o pokání či obrácení, mám někdy pocit, že si s ním lidé obyčejně spojují nějaké kriminální činy. Obrácení je dobré jen pro skutečné vyvrhele. Obyčejného člověka se něco takového netýká. Otázka je, jestli jsme obsah slova obrácení už definitivně nevyprázdnili, takže už nám bohužel nemůže říci, co po dlouhou dobu v křesťanství označovalo. Pokusme se proto u příležitosti začátku postní doby oživit hloubku toho, co vlastně obrácení v lidském životě znamená.
 
Ztratil jsem se… a znovu našel
 
Vraceli jsme se jednoho krásného podzimního odpoledne přes Studniční a Luční horu zpátky na naši chatu. Mezi těmito dvěma horami jsme se zastavili u jedné kapličky, která je věnována těm, kdo v horách tragicky zahynuli. Jistě je nemálo těch, kdo si sáhli na dno svých sil, obklopeni bílou tmou pomalu ztráceli naději, přestali věřit v bezpečnost cesty a každým krokem očekávali, že se s utrženou sněhovou masou zřítí do Obřího dolu. Nalézt tyčové značení, nebo dokonce kapličku či chatu pak představuje prožitek srovnatelný se záchranou života. Od prvního zaváhání nad správností cesty přes mobilizaci veškerých sil, vybičovanou naději a horečné hledání správného směru, přes rezignovanost a smíření se s osudovostí až po obnovenou naději a možná zprvu trochu nevěřícně: celý tento proces můžeme nazvat slovem obrácení.
 
Životní perspektiva
 
Každé světové náboženství zná kající období, kdy dává věřícím prostor a čas k vnitřní obnově. My křesťané máme k dispozici celých šest týdnů k tomu, abychom mohli zcela vážně uvážit svůj životní záměr. Mít svou životní perspektivu, která do sebe včleňuje podstatné prvky, ale není zcela samozřejmá věc. Vlastně až v době dospívání se před člověkem objeví tento úkol: z dětství si odnáší koláž více méně reálných představ, které má nyní prověřit, a vybudovat představu takovou, jež se po jedné krizi, po jednom tápání nesesype. Dospívání se proto vyznačuje intenzivním prožíváním, hledáním, prověřováním základních hodnot, testováním toho, co člověk umí, jak funguje řeč, jak se chová společenství lidí, co je společnost a k čemu je, proč máme dějiny, jak se stavět k budoucnosti, kdo je Bůh, co je církev a co všechno je možné v jejím rámci sdílet apod.
 
Pro svou náročnost nemá být dospívání v zásadě dlouhé – ve srovnání s životem, který trvá několik desítek let, má trvat několik roků. P. Sequeri tvrdí, že dospívání je iniciací do dospělosti a nemělo by se příliš protahovat. Má být okamžikem, který se nazývá conversio. Jde o základní zvrat či obrat, v němž životní prvoplánovost ztrácí svou zásadní, leckdy absolutní váhu – motor všech fundamentalismů a vstupenka do sektářské mentality – a život se začne skládat kolem toho, co se nazývá pokorné srdce člověka, jež přijímá sled událostí a příhod s novou úctou a očekáváním.
 
Čas obrácení jako celoživotní kairos
 
Z Písma svatého můžeme vyzvednout členitý proces obrácení, který ve svém celku odkrývá v lidském životě vážnost a dramatičnost na jedné straně a hloubku, radost i pokoj toho, kdo obrácením prošel, na straně druhé. O obrácení se dozvídáme z Ježíšových úst v okamžiku, kdy vystoupil na veřejnosti: „Naplnil se čas, přiblížilo se Boží království, obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1,15). Z Boží iniciativy Ježíš přináší plnost času a s ní hlásá Boží království, což vytváří podmínky pro lidskou odpověď: obrácení a víru. Z tohoto celku nesmíme obrácení nikdy vytrhnout.
 
Obrácení na prvním místě znamená odvrácení se od cesty zla, hříchu, lži a sebeklamu. Člověk se otevírá skutečnému světlu (srv. Lk 11,34–36), v němž je schopen spatřit temnotu hříchu. Modlitba Šalomounova v den zasvěcení chrámu ukazuje, že poznat „ránu svého srdce“ je úkon posvátný a není možné ho znesvětit (1 Král 8,38). Poznat a vyznat hřích je tedy prvním krokem na cestě obrácení.
 
Na druhém místě představuje konverze nový způsob komunikace: konverze jako conversatio. Není možné obrácení redukovat na celoživotní přistihování se při činu, celoživotní obžalobu: musí vést k novému řádu bytí nebo přebývání ve světě: „věřte v evangelium“. Člověk se začleňuje do nového řádu evangelia, staví se pod Kristovu moc milosti. Tento nový řád bytí je uspořádán skrze tajemství vtělení Božího Syna, noří se do lidské existence, přináší novou perspektivu lidskému životu. A protože je lidská existence sama o sobě labilní a hrozí jí, že se ve svém bloudění zcela ztratí, přináší nový řád evangelia novou perspektivu založenou na Kristově vzkříšení a jeho radosti.
 
Jenže ani tato perspektiva není ještě definitivní. Člověk je otevřen Boží moudrosti, jež ho přivádí k poznávání skutečných hranic a limitů. Konverze se tak stává inverzí: „I ten nejmenší v Božím království je větší než on“ (Lk 7,28). Na hranici svých možností člověk poznává skutečné, nikoliv fundamentalisticky chápané hranice. Uvědomuje si ohraničenost, limitovanost (časem, osobními možnostmi, kulturní či politickou situací apod.) a učí se jí rozumět ve světle Boží prozřetelnosti nikoli jako omezení, nýbrž jako šanci. Také Ježíš přivádí Petra na hranici jeho víry i osobního nasazení; skrze toto „obrácení“ má být uveden do Božího díla, jež zásadně lidská omezení překračuje: „A ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím“ (Lk 22,32). Jde o novou „bdělost“, která vychází z poznání vlastních limitů i selhání, avšak nenechává se jimi determinovat: „Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu“ (Mt 25,13). Kristova moudrost, o níž apoštol Pavel píše jako o moudrosti kříže, je výsledkem zvláštního obrácení: země nepodpírá nebe, ale naopak, nebe drží zemi. Do tohoto obrácení nás uvádí Kristus, který učedníky miloval „až do krajnosti“ (Jan 13,1).
 
Čtvrtý moment konverze představuje proměnu lidského života z Kristova vzkříšení. Papež Benedikt XVI. během svých homilií na Zelený čtvrtek rád hovořil o tom, že lidská existence má svůj základní „metabolismus“: je v eucharistii proměňována. Člověk tímto Božím metabolismem nechává strávit celý svůj život. Lidský život je tak jako tak stráven, nicméně je místem, kde klíčí síla nového, věčného života: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek“ (Jan 12,24). Tato konverze dodává lidskému životu mystické rysy a dobře se pojí s obyčejným, na životním poslání založeným křesťanským životem. Člověk je pak schopen opravdové, nezištné lásky.
 
Více dimenzí procesu obrácení
 
Kardinál Martini hovořil o čtveré konverzi coby progresivní proměně lidské existence. Ta začíná konverzí náboženskou, kterou je možné pozorovat na postavě svatého Augustina. Víme, že ve svém mládí Augustin velmi intenzivně hledal Boha, nicméně po cestách, jež ho přivedly mj. k sektě manichejců, kde se pod zdáním učenosti „naučil“ poznávat absolutnost dobra a zla. Ve skutečnosti jedno od druhého rozpoznat neuměl. Až když poznal jedinečnost cesty dobra, byl schopen toho, co se nazývá úcta k Bohu.
 
Druhý typ konverze ztělesňoval svatý Ignác z Loyoly: konverzi etickou. Ignác pocházel z katolické rodiny, Boha uctíval a věřil v něj. Ale svůj život fakticky podle víry neuspořádal. Až po obrácení byl schopen dojít k rozlišování a uspořádání života podle Kristovy lásky. Svou zkušenost předal ve svých Duchovních cvičeních.
 
Příkladem třetí konverze – intelektuální – byl kardinál John H. Newman. Coby člen anglikánské církve a teolog nebyl schopen přijmout, proč je Kristova církev rozdělená. Skrze poctivou, leckdy namáhavou a těžkou intelektuální práci postupně zjišťoval, jak se v dějinách utvářel příběh církve se všemi jejími peripetiemi, a rozpoznal velké principy života církve. Poznání ho tedy přivedlo k rozhodnutí a konvertoval ke katolictví.
 
Posledním, čtvrtým typem je mystická konverze, kterou kardinál Martini představil na životě Terezie z Ávily. Vývoj jejího modlitebního života nebyl nikterak snadný, posléze ale přivedl tuto světici k obrovskému činnému životu reformátorky karmelitánského řádu.
 
Myšlenka kardinála Martiniho by nás mohla přivést k dalším způsobům konverze, které by dnes byly jistě na místě. Je to konverze kulturní a misijní. Kulturní konverzi je možné chápat jako přerod či postupné rozšíření čistě estetického hlediska vnímání světa tak, že se postupně uplatňuje také mravní a náboženské hledisko. Z autorů, kteří v kulturní konverzi hledali základní vývoj zrání lidského srdce, je možné uvést Sørena Kierkegaarda nebo kardinála Tomáše Špidlíka.
 
Konverze církve
 
O konverzi v pastorační činnosti, o misijní konverzi či konverzi církve píše papež František v apoštolské exhortaci Evangelii gaudium: „Druhý vatikánský koncil představil konverzi církve jako otevřenost vůči nepřetržité obnově sebe samé, jež se naplňuje ve věrnosti Ježíši Kristu“ (čl. 26).
 
Na pozadí dosavadních úvah o obrácení můžeme nyní porozumět tomu, čím prochází církev napříč dějinami. Můžeme se vyhnout úskalí „zbrusu nových, revolučních začátků církve“, které jak rychle přišly, tak také zestárly a odešly, nebo též „až zkostnatěle neměnné církve“, která tam, kde má být pevná, stává se porézní a křehkou, bez živin a života.
 
Do jaké míry je církev ve světě, natolik bude procházet čtverou konverzí: bude se odvracet od zlé, hříšné perspektivy, bude místem, kde se lidé s radostí a lidskou přirozeností s Bohem stýkají, až na hranice možného, kde poznávají proměňující sílu Boží milosti. Anebo je možné vidět v cír-
kvi prostor pro stálý proces a očišťování náboženských, etických, intelektuálních i mystických postojů. Oživíme-li oheň konverze církve, můžeme doufat, že z ní nejprve jiskřička, posléze plamínek přeskočí i na současnou společnost, aby prošla svou sociální konverzí. A jak věří papež František: „Chci se podělit o své starosti týkající se sociálního rozměru evangelizace, protože není-li tato dimenze náležitě vyjádřena, hrozí vždy nebezpečí zkomolení autentického a integrálního významu evangelizačního poslání“ (čl. 176).
 
Můžeme si přát, aby si oheň konverze, který Ježíš přišel vrhnout na zem (Lk 12,49), podmanil lidská srdce, příběhy, rodiny, společnosti, národy i kultury a „ve své šířce a délce, výšce i hloubce“ (Ef 3,18) je obnovil a proměňoval.
Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 39 26. září – 2. října 2017

Setkání nádherné a nesdělitelné

Po nejvýznamnějších chrámech a poutních místech Česka putuje až do 7. října socha Panny Marie Fatimské.

celý článek


Zkušenost s Alfou proměňuje životy

Před pár měsíci se P. Mariusz Kuźniar stal koordinátorem kurzů Alfa v katolické církvi. Jaké s nimi má zkušenosti a s jakou vizí přichází?

celý článek


Každý by měl hledat svou vinici

Kolikrát v životě říkáme „ano“, ale pak se nám nechce, dáme přednost něčemu „důležitějšímu“ – nebo prostě zapomeneme. Uslyšíme o tom i v neděli v kostele…

celý článek


Neexistuje jednotný názor

Do povědomí širší veřejnosti se HELENA VÁLKOVÁ dostala jako ministryně spravedlnosti. Nešťastně se vyjádřila, že za Protektorátu se toho „zas tolik nedělo“, kritizovala…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay