O jednom mezináboženském dialogu

Vydání: 2005/6 Katolíci a hudba, 1.2.2005, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Hans Küng, vzdělaný katolický kněz, má závažné problémy se svou církví. V jednom mu však dejme za pravdu: podmínkou světového míru je mírové soužití velkých světových náboženství. Jsou to právě ona, která ve velkém měřítku zušlechťují – anebo naopak jitří – lidské mysli. Odtud význam mezináboženského dialogu. Děje se něco takového? Ano, ale mezi výlučnými elitami. Jsou reprezentativní, tj. vyjadřují i smýšlení vlastního tábora? Katoličtí mluvčí ano, mají doporučení koncilu i pověření papeže. Obdobnou snahu a kompetenci mají i představitelé velkých protestantských a některých pravoslavných církví.

Největší význam by měl mít po 11. září 2001 dialog křesťanů a muslimů. Lze se ptát, nakolik by přispěl k smíření islámského (zejména arabského) světa a Západu. Západ, zejména evropský, je totiž nejednotný a ke svým křesťanským kořenům se nemíní hlásit. Západní křesťané, katolíci i evangelíci, proto mohou mluvit jen za sebe, nikoli např. za EU. Liberální a levicová Evropa o mezináboženský dialog nestojí, Bůh ji nezajímá. Nedá se nic dělat, náboženský dialog s islámem vedou tedy křesťané. Daří se jim? Nejvíc zkušeností mají v Německu. V loňském 47. čísle týdeníku Christ in der Gegenwart o nich pojednal Hansjörg Schmid v článku s příznačným názvem: Když se nejistí křesťané setkají se sebevědomými muslimy.

Křesťané prý nejsou vůči projevům svých muslimských protějšků dosti kritičtí. Vzájemné pozice v dialogu nejsou symetrické. Jsou to křesťané, kdo se zajímají o islám a ptají se. Muslimové odpovídají, ale na křesťanství už se nevyptávají. Asymetrie je dána už teologicky. Muslimové se striktně drží Koránu, tam už je křesťanství nějak charakterizováno, a proto oni „vědí své“ a nepotřebují se ptát. Navíc jsou přesvědčeni o nadřazenosti islámu nad křesťanstvím – jsou tedy v pozici, která kritickému dialogu příliš nesvědčí.

Vzájemná asymetrie má další důvody. Křesťanskou stranu představují transparentní církve s vypracovanou věroukou, zatímco na druhé straně figuruje spleť rozmanitých spolků; poznat jejich profil a cíle není snadné. V jejich čele stojí laici. Profesionální křesťanský teolog tak nemá ve svém protějšku, např. inženýrovi, přiměřeného partnera. Snad by jím byl duchovní, imám. Ten ale zpravidla neumí německy a svou funkci zastává jen nakrátko.

V dialogu s islámem se tam angažují hlavně křesťané liberálního, resp. progresivního typu. Jsou k svému náboženství i ke svým církvím značně kritičtí, zdůrazňují jejich stinné stránky. Jejich partneři naopak vyzdvihují přednosti islámu, jsou konzervativní a pro morální liberalismus svých křesťanských protějšků nemají nejmenší porozumění. – Potud citovaný článek.

Loni na podzim pořádala katolická teologická fakulta vídeňské univerzity své každoroční „Dies facultatis“. Slavnostním řečníkem tam byl Mahmúd Hamdí Zakzúk, ministr egyptské vlády a někdejší děkan káhirské univerzity Al-Azhar, který byl v roce 1968 promován v Mnichově na doktora filozofie. Promluvil o Božím milosrdenství a o islámu jako o tolerantním a mírumilovném náboženství. O terorismu islámských radikálů a o postavení křesťanů v muslimských zemích - včetně Egypta - ani slovo. Vyslechli ho zdvořile a s rozpaky.

Mezináboženský dialog je nejen veden z asymetrických pozic, ale i motivovanost k němu je asymetrická. Je živen jednostranně. Pro příklady nechoďme daleko. Tiskové agentury časem vyslaly do světa řadu fotografií ilustrujících dialog nikoli mezináboženský, ale ekumenický: mezi Římem a moskevským patriarchátem. Jsou tam usměvavě vstřícní katoličtí preláti a všeruský Alexij II. pokaždé s tváří hráče pokeru. Je dobré otestovat si vůli druhé strany k dialogu.

Zájem o mezináboženský dialog deklarují většinou západní křesťané, katolíci a někteří protestanté. Sami nejsou reprezentativními mluvčími Západu, ale uvědomují si jeho dluh vůči Třetímu světu. Hlodá v nich „komplex koloniální viny“, který však nemohou odčinit. Západ – už ne křesťanský, nýbrž konzumní, komerční, rozmařilý a mnohdy arogantní – nadále udává světu tón. Druhá strana toto cítí. Jaké šance má dialog za těchto okolností?

Nechci tvrdit, že žádné. Jsou i muslimové, s nimiž je užitečné rozmlouvat. Namátkou: Tariq Ramadan a Bassam Tibi. Oba se vzdálili svému původnímu prostředí, ale jsou schopni fungovat jako „tlumočníci“. Také křesťanští účastníci dialogu se vzdálili svému prostředí a ono jim (viz kauza Buttiglione). Dnešní mezináboženský dialog se těžko pohne z místa, nebude-li mu předcházet dialog vnitrozápadní (křesťané kontra ti ostatní), vnitrokřesťanský (tj. ekumenický) a vnitrokatolický. Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 3 16. – 22. ledna 2018

Břevnov má nového opata

Dlouhých sedmdesát let dělí od sebe dvě opatské benedikce na Břevnově. Toto slavnostní požehnání a uvedení do úřadu přijal Anastáz Opasek v roce 1947, P. Prokop Siostrzonek…

celý článek


Kdo na Hrad? Zeman, nebo Drahoš?

Do druhého kola prezidentských voleb postupuje Miloš Zeman se 38,6 % a Jiří Drahoš s 26,6 % hlasů. Jaký vztah mají k církvi?

celý článek


Podrobně k počátkům Vatikánského rozhlasu

Před rokem ohlásil šéf vatikánských médií Dario Viganò reformu, která se dotkla i Vatikánského rozhlasu. Zatímco digitální kanály sloučené pod značku Vatican News…

celý článek


Mlčení kolem Laudato si’

Zanedlouho má vyjít odborně i jazykově opravené nové české vydání encykliky Laudato si’ s podtitulem O péči o společný domov, což bude příležitost se aspoň v katolickém…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay