O jednom mezináboženském dialogu

Vydání: 2005/6 Katolíci a hudba, 1.2.2005, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Hans Küng, vzdělaný katolický kněz, má závažné problémy se svou církví. V jednom mu však dejme za pravdu: podmínkou světového míru je mírové soužití velkých světových náboženství. Jsou to právě ona, která ve velkém měřítku zušlechťují – anebo naopak jitří – lidské mysli. Odtud význam mezináboženského dialogu. Děje se něco takového? Ano, ale mezi výlučnými elitami. Jsou reprezentativní, tj. vyjadřují i smýšlení vlastního tábora? Katoličtí mluvčí ano, mají doporučení koncilu i pověření papeže. Obdobnou snahu a kompetenci mají i představitelé velkých protestantských a některých pravoslavných církví.

Největší význam by měl mít po 11. září 2001 dialog křesťanů a muslimů. Lze se ptát, nakolik by přispěl k smíření islámského (zejména arabského) světa a Západu. Západ, zejména evropský, je totiž nejednotný a ke svým křesťanským kořenům se nemíní hlásit. Západní křesťané, katolíci i evangelíci, proto mohou mluvit jen za sebe, nikoli např. za EU. Liberální a levicová Evropa o mezináboženský dialog nestojí, Bůh ji nezajímá. Nedá se nic dělat, náboženský dialog s islámem vedou tedy křesťané. Daří se jim? Nejvíc zkušeností mají v Německu. V loňském 47. čísle týdeníku Christ in der Gegenwart o nich pojednal Hansjörg Schmid v článku s příznačným názvem: Když se nejistí křesťané setkají se sebevědomými muslimy.

Křesťané prý nejsou vůči projevům svých muslimských protějšků dosti kritičtí. Vzájemné pozice v dialogu nejsou symetrické. Jsou to křesťané, kdo se zajímají o islám a ptají se. Muslimové odpovídají, ale na křesťanství už se nevyptávají. Asymetrie je dána už teologicky. Muslimové se striktně drží Koránu, tam už je křesťanství nějak charakterizováno, a proto oni „vědí své“ a nepotřebují se ptát. Navíc jsou přesvědčeni o nadřazenosti islámu nad křesťanstvím – jsou tedy v pozici, která kritickému dialogu příliš nesvědčí.

Vzájemná asymetrie má další důvody. Křesťanskou stranu představují transparentní církve s vypracovanou věroukou, zatímco na druhé straně figuruje spleť rozmanitých spolků; poznat jejich profil a cíle není snadné. V jejich čele stojí laici. Profesionální křesťanský teolog tak nemá ve svém protějšku, např. inženýrovi, přiměřeného partnera. Snad by jím byl duchovní, imám. Ten ale zpravidla neumí německy a svou funkci zastává jen nakrátko.

V dialogu s islámem se tam angažují hlavně křesťané liberálního, resp. progresivního typu. Jsou k svému náboženství i ke svým církvím značně kritičtí, zdůrazňují jejich stinné stránky. Jejich partneři naopak vyzdvihují přednosti islámu, jsou konzervativní a pro morální liberalismus svých křesťanských protějšků nemají nejmenší porozumění. – Potud citovaný článek.

Loni na podzim pořádala katolická teologická fakulta vídeňské univerzity své každoroční „Dies facultatis“. Slavnostním řečníkem tam byl Mahmúd Hamdí Zakzúk, ministr egyptské vlády a někdejší děkan káhirské univerzity Al-Azhar, který byl v roce 1968 promován v Mnichově na doktora filozofie. Promluvil o Božím milosrdenství a o islámu jako o tolerantním a mírumilovném náboženství. O terorismu islámských radikálů a o postavení křesťanů v muslimských zemích - včetně Egypta - ani slovo. Vyslechli ho zdvořile a s rozpaky.

Mezináboženský dialog je nejen veden z asymetrických pozic, ale i motivovanost k němu je asymetrická. Je živen jednostranně. Pro příklady nechoďme daleko. Tiskové agentury časem vyslaly do světa řadu fotografií ilustrujících dialog nikoli mezináboženský, ale ekumenický: mezi Římem a moskevským patriarchátem. Jsou tam usměvavě vstřícní katoličtí preláti a všeruský Alexij II. pokaždé s tváří hráče pokeru. Je dobré otestovat si vůli druhé strany k dialogu.

Zájem o mezináboženský dialog deklarují většinou západní křesťané, katolíci a někteří protestanté. Sami nejsou reprezentativními mluvčími Západu, ale uvědomují si jeho dluh vůči Třetímu světu. Hlodá v nich „komplex koloniální viny“, který však nemohou odčinit. Západ – už ne křesťanský, nýbrž konzumní, komerční, rozmařilý a mnohdy arogantní – nadále udává světu tón. Druhá strana toto cítí. Jaké šance má dialog za těchto okolností?

Nechci tvrdit, že žádné. Jsou i muslimové, s nimiž je užitečné rozmlouvat. Namátkou: Tariq Ramadan a Bassam Tibi. Oba se vzdálili svému původnímu prostředí, ale jsou schopni fungovat jako „tlumočníci“. Také křesťanští účastníci dialogu se vzdálili svému prostředí a ono jim (viz kauza Buttiglione). Dnešní mezináboženský dialog se těžko pohne z místa, nebude-li mu předcházet dialog vnitrozápadní (křesťané kontra ti ostatní), vnitrokřesťanský (tj. ekumenický) a vnitrokatolický. Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 28 10. – 16. července 2018

Velehradská pouť i se sv. Ludmilou

Před obrazem Panny Marie a vedle ostatků sv. Ludmily se na Velehradě 5. července slavila cyrilometodějská poutní mše, při které biskupové zasvětili zemi Mariinu Neposkvrněnému Srdci.

celý článek


Česká církev zve evropské biskupy

Na čtyřicet předsedů biskupských konferencí Evropy možná už za dva roky navštíví Prahu. Pozvánka pro ně byla jedním z bodů jednání České biskupské konference.

celý článek


Blízký východ, kořen našich duší

Papež František pozval do jihoitalského Bari, kde spočívají ostatky sv. Mikuláše, patriarchy všech církví zastoupených na Blízkém východě. Společně prosili o Boží…

celý článek


Vietnamští komunisté: Umlčte kněze

Vietnamská církev bývá nazývána „první dcerou církve“ v Asii, evangelium se tu hlásá už půl tisíciletí. Zároveň zde ale už třiačtyřicet let vládnou komunisté…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay