Nové pražské pomníky

Vydání: 2006/48 Jak prožít advent, 28.11.2006, Autor: Václav Sokol

Příloha: Perspektivy

K velkým prospektům světových metropolí patří triumfální oblouky, jezdecké sochy panovníků s tasenými meči tam pak připomínají slavná vítězství. Jinak je tomu v Praze, kde byl největší pomník zbořen těsně po vybudování, Bílkův mnohomluvný Národní památník na Bílé Hoře zůstal nerealizován a jen na Újezdě sestupuje z Petřína po umělém schodišti truchlivý průvod obětí. Největší pomníky přinesla Praze secese, ale současným očím připadají teatrální, při vší úctě k Františku Palackému, sochařům Suchardovi i Šalounovi a samozřejmě k Janu Husovi. Jako by si triumf a slavnostnost, pomníkům vlastní, v Praze jen obtížně hledaly místo. Přesto v poslední době vzniklo několik realizací, které jsou pro hlavní město bezesporu přínosem. Vítězné náměstí v Dejvicích, lidově nazývané „kulaťák“, bylo ve dvacátých letech minulého století navrženo Antonínem Engelem tak monumentálně, že i dnešní torzo vysoce ocenila delegace sovětských architektů za časů vládnoucího socialistického realismu, mezi lidmi přezdívaného „sorela“. Velkorysý Engelův projekt ale následující generace nedotvořily a k slavnostnosti má toto místo hodně daleko. Živý dopravní uzel zde s sebou přinesl mnoho dopravních značek, koleje a tyče, podpírající dráty tramvají. Rozpačitá zeleň se střídá s trafikami a stánky občerstvení, a když se na to ještě před volbami usmívá obrovská tvář Pavla Béma, cítí se občan být víc na periferii než na Vítězném náměstí. Nový pomník, postavený před generálním štábem armády, sídlícím v Engelově neoklasicismu, připomíná boj v biblickém či pohádkovém symbolu plamenného meče. Bronzový pylon Jiřího Plieštika je důstojným mementem: bez statečnosti českých vojáků na mnoha místech za hranicemi naší země bychom nemohli svobodně žít.
Také na utrpení českých sedláků, v padesátých letech terorizovaných státem, by se nemělo zapomínat. Památník realizovaný podle návrhu sochaře Jiřího Plieštika a architektů Tomáše Novotného a Zuzany Mezerové před vchodem do ministerstva zemědělství je zasazen do zeleně a nízkých betonových zdí blízko vltavského břehu. Objekt je jednoduchý: šestimetrové listy osení z ohýbaného ocelového plechu, obehnané ostnatým drátem ze železa. Prostá stylizace a působivé umístění čelí lomozu automobilů, řítících se kolem po dálnici. Na nenápadné kovové desce je podpis Asociace soukromých zemědělců, hospodařících v České republice na čtvrtině půdy. Pomník byl postaven z výtěžku veřejné sbírky, ale nezdá se, že by mu sousedící ministerstvo přálo. Okolí je zanedbané, výkop vedle památníku se plní odpadky a na zídce už jsou šifry sprejerů.
Do šťastnějších souvislostí se dostal pomník Oty Wichterleho. V pravém úhlu, mezi vysokou a nízkou budovou Ústavu makromolekulární chemie, usadili architekti Oleg Haman a Jana Podpěrová plastiku Michala Gabriela. Stylizovaný strom či obraz chemického vzorce má na koncích větví čísla Wichterleho patentů. Nebyly to jenom proslulé kontaktní čočky, ale desítky dalších objevů, které donutily komunistické vlády, aby nestraníka a později signatáře Charty 77 do jisté míry tolerovaly. Výzkumný ústav na Petřinách je raným dílem architekta Karla Pragera, působící po svém vybudování v šedesátých letech svou čistou formou jako zjevení. Pomník zakladateli a dlouholetému řediteli ústavu je splacením dluhu, skromný vědec by měl radost z toho, že oslava míří k jeho práci, ne k jeho osobě.
Starý Žižkov je půvabná pražská čtvrť, jmény ulic se často hlásí k husitství. Asi je to dobou jeho vzniku, kdy si národní obrození dalo bojovnost do štítu. Na Havlíčkově náměstí stojí socha národního hrdiny se vztyčenou paží, na dohled je vítkovský Žižka, pevně třímající palcát. Mezi těmito dvěma velikány stojí už přes rok na Prokopově náměstí pomník Jaroslava Haška. I když byl realizován až po smrti Karla Nepraše, nese výrazné rysy sochařova hořce groteskního, přesto však monumentálního umění. Jezdecký pomník připomíná Haškova vojenská dobrodružství, tělo koně ale tvoří deska nálevního pultu, důvěrně známého všem pivařům. Prostředkem stolu prorůstá čtverhranný sloup, nesoucí nahoře portrét spisovatelův. To vše provází typické Neprašovo tvarosloví, strojařsko-instalatérské detaily dotvářejí inteligentní, rozporuplný celek. – Šedesát let po osvobození vznikl na Klárově pomník českému praporu. Sochař Vladimír Preclík zde jako by zapřel svou osobitost a jednoznačnost celkového pojetí kontrastuje se složitostí naší nedávné historie. Patos tu nechybí, ale nejsem si jist, zda místu prospívá. Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay