Nesnáze a pokroky srůstání ruské církve

Vydání: 2006/30 Křesťané a lenost, 24.7.2006

Příloha: Perspektivy

Nejednota křesťanů je pohoršením pro svět. Je popřením jejich věrohodnosti. Všichni to víme. Z důvodů, které vedly před staletími k rozkolům, bychom se dnes už asi nerozcházeli, přesto je sbližování nesnadné. Staré rány se nezapomínají a vzájemné odcizení, které následovalo po rozdělení, zapustilo hluboké kořeny. A to i tehdy, když rozdělení nastalo působením nepřátelských sil zvenčí. To je případ ruské pravoslavné církve.
Reakcí na bolševický teror byl hromadný odchod z vlasti. Běženci z řad křesťanů se sešli v roce 1920 v srbských Karlovicích, prohlásili své shromáždění za církevní sněm (sobor) a rozhodli se organizovat ruské pravoslavné křesťany v exilu, aniž by se chtěli formálně oddělit od církve doma. K tomu došlo až později. Po smrti pronásledovaného patriarchy Tichona si církev v Rusku už nesměla zvolit nejvyššího představeného a metropolita Sergej byl donucen vyhlásit naprostou loajalitu církve sovětské moci (1927). Exilová část církve ho prohlásila za Antikrista, deklarovala svou suverenitu, byť dočasnou (dokud potrvá „bezbožná moc“ nad Ruskem), a zvolila si metropolitu se sídlem v USA.
Brutální perzekuce doma, infiltrace církevních struktur agenty NKVD a na druhé straně poměry svobodného světa, umožňující i hmotné zabezpečení – dvě odlišná prostředí, v nichž se obě větve mentálně zcela vzdálily. Vzájemná nedůvěra trvala i po pádu sovětského režimu. Teprve na naléhání prezidenta Putina, který se v roce 2003 při návštěvě USA setkal s metropolitou Lavrem, nejvyšší autoritou exilové církve, začalo opatrné sbližování. Vytvořily se společné komise, v roce 2004 navštívil exilový metropolita patriarchu Alexije II. a obě strany vydaly vstřícná prohlášení. Ta exilová uznala, že Sergej byl obětí tragického kompromisu, a ta domácí prohlásila, že nad loajalitou církve vůči státu stojí věrnost Bohu. Roztržka není zažehnána zcela, exil trvá na důkladnějším vyrovnání se s minulostí, nejsou vyřešeny majetkové problémy (exilová církev je zámožná), ale proces sbližování se už asi nezastaví. Nelze však nevidět otazník, který se nad ním vznáší: tím, kdo ho zahájil, byl – Vladimír Putin. Jakým způsobem asi ovlivní srůstání pravoslavné Rusi ekumenu v širším smyslu, zejména vztahy mezi křesťanským Východem a Západem?
od Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay