Nepřidávat se na stranu vítěze...

Vydání: 2007/3 Co poslouchají mladí křesťané, 16.1.2007, Autor: Aleš Palán

Příloha: Perspektivy

Syn zakladatele Křesťanskodemokratické strany Václava Bendy pracuje v politice od začátku devadesátých let. V současnosti je předsedou Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny.

Řekl byste o sobě, že jste křesťanskodemokratický politik?

Raději používám termín konzervativní politik; ten v současných českých poměrech více vypovídá o tom, co prezentuji. Značku KD uchopila lidová strana a posunula ji trošku jinam, než byla ukotvena v klíčových zásadách KDS. Co ale znamená být tady a teď konzervativní? Být si vědom svých kořenů. A ty jsou jednoznačně křesťanskodemokratické.

KDU-ČSL se na svém prosincovém sjezdu snažila ústy některých delegátů formulovat svoje budoucí směrování od konzervatismu katolického ke konzervatismu lidovému...
Lidová strana se dlouhodobě snaží označovat jako konzervativní strana, a tlačit tak ODS k tomu, aby ona byla stranou liberální. Tak to snad mohlo fungovat v Luxových a Klausových dobách, ale dnes to už neplatí. Proč?
Nechci tvrdit, že jediným důvodem posunu v rámci ODS bylo její sloučení s KDS, ale nepochybuji o tom, že to byl výrazný prvek uvědomění si hodnot uvnitř této strany. Když se člověk podívá například na průběžná hlasování ODS o registrovaném partnerství, posunuly se v průběhu let od výrazné akceptace, k poměru 95 ku 5 proti tomuto záměru. K tomu by bez vlivu politiků někdejší KDS nedošlo.

Nesledujeme podobný posun od liberalismu ke konzervatismu i za našimi západními hranicemi?
Děje se to téměř v celé Evropě. Liberálové jako voličská vrstva v podstatě neexistují, získávají pět, sedm, v nejlepších případech devět procent hlasů (Německo). A do toho ještě vstupují Zelení a další politické síly. Něco jiného jsou USA, kde je dělení na liberály a konzervativce poctivější. V evropských poměrech je ale politik buď socialista, nebo konzervativec. Neexistují zde masivně liberální voliči, které by bylo možné oslovovat, a ODS si to uvědomila. Etabluje se tedy jako strana s citem pro tradici a s vědomím, že společnost je postavená na pevných základech – například na institutu rodiny.

Nebylo tomu tak ale vždy...
Od začátku devadesátých let, od Klausova tvrdého liberálního individualismu, je to obrovský posun. I Klausovo myšlení se v tomto směru za patnáct let změnilo. Také on dnes vnímá, že společnost nejsou pouze jednotlivci, ale i entity, které spolu nějakým způsobem kooperují, jsou na sobě závislé a v neposlední řadě si pomáhají.
KDS byla strana, jejíž konzervatismus – chceme-li křesťanský – byl nezpochybnitelný již na začátku devadesátých let.
Preference KDS v době spojení byly nějaké jedno a půl procenta, ODS měla třicet. Působení politiků z KDS v rámci ODS utlumily události sarajevského atentátu, za kterými stála i část lidí z KDS: Ivan Pilip, Michal Lobkowicz i Jan Ruml, který byl vždycky vnímán jako člověk KDS blízký. Mnoho let jsme pak v podstatě bojovali o právo na přežití, abychom v ODS nebyli označováni jen za rozvracečský element. Snažili jsme se ukázat, že jsme programově i hodnotově pevnou součástí ODS. Myslím, že se to nakonec podařilo, ale přece jen to byly tři roky, kdy byl každý, kdo pocházel z bývalé KDS, podezřelý.

Dnes už podezřelý nejste?
Všichni to o mně vědí a ideoví odpůrci mi to připomínají jen občas a v legraci. Třeba i takový Jan Zahradil, se kterým jsme dobří kamarádi, ale vždycky v řadě věcí budeme stát na výrazně odlišných pozicích.

Našli bychom v dnešní ODS něco jako řesťanskodemokratickou, „kádéesáckou“ platformu?
Platforma není to správné slovo, ODS je v tomhle směru strana poměrně kompaktní. Jestli je nějak členěná, tak možná regionálně a křesťanské hodnoty jsou určitě silnější v části moravské než české. Na Moravě se může a musí kandidovat s poněkud jiným slovníkem než v Praze nebo v severních Čechách. Celá ODS ale ví, že má své konzervativní křídlo, a to zdaleka nepochází jen z KDS.

Ovšem i liberální.
Jistě. Mezi proudem konzervativním a liberálním existuje i určité napětí a hledání shody. Osobně si myslím, že za dvacet třicet let dojdeme do situace Spojených států, kdy bude společnost rozdělena na konzervativní a liberální proud. Dělítko nebude ani tak ve vztahu k ekonomice, jako spíš ve vztahu k hodnotám. V ČR – a zatím ani v Evropě – to ale ještě neplatí. Evropa zatím není takto dělena, ale je dělena podle vztahu ke státní moci, a to na pravicový (který zahrnuje i ten liberální) a levicový, tj. socialistický proud. Dokud takové dělení trvá, je třeba s liberály nějak koexistovat a nacházet s nimi společnou řeč.
Marián Hošek, nově zvolený místopředseda KDU-ČSL, byl také členem KDS.

Dalo by se tedy říct, že lidé z KDS zanechali svou stopu i v lidové straně?
Nejsem schopen tento vývoj podrobně posoudit. Nepochybně měla KDS řadu lidí, kteří se soustředili kolem táty a kteří měli dobrou pověst. Podstatné je, že si ji dokázali v politice uchovat. Takoví lidé se nezjevují jako meteory, nevystřelují se do funkcí během měsíců, ale až postupem času. Vlastností meteorů totiž je, že v krátkém čase vyhoří.

Když pomineme sarajevské události, jak byl Václav Benda na konci svého života spokojen se začleněním KDS do ODS?
Rozhodně byl. Jedna z jeho základních dlouhodobých tezí už na začátku devadesátých let byla, že v ČR nemůže pravice vládnout ani proti křesťanům, ani bez křesťanů. Rozhodnutí o přičlenění KDS k ODS bylo do značné míry jeho rozhodnutím: předpokládal, že s lidmi z ODS dokáže vycházet lépe než s tehdejšími představiteli lidové strany. Myslím, že svého rozhodnutí nikdy nelitoval, i když někdy bylo velmi obtížné se prosazovat. Otec vítal velké výzvy, nebyl člověkem, který by se – řečeno s Chestertonem – přidával na stranu vítěze.

Vlasta Parkanová mluvila o budoucnosti KDU-ČSL v úzkém předvolebním spojení s ODS ve stylu německé CDU/CSU. Co byste osobně takovému modelu říkal?
To není model Vlasty Parkanové. Velmi intenzivně byl na úrovni Topolánek – Kalousek diskutován už před volbami a ještě mnohem intenzivněji po volbách. Kalousek říkal, že právě to bylo klíčovým důvodem jeho neúspěchu uvnitř lidové strany: neuspěl, protože se mu nepodařilo KDU-ČSL o tom přesvědčit. Tento model by samozřejmě nemohl fungovat jako CDU/CSU, která je regionálně rozdělená: CSU je bavorská strana, CDU působí ve zbytku Německa. U nás bychom se mohli pokusit vytvořit spojenectví pravicových stran, z nichž jedna je více městského a druhá více venkovského typu s větším důrazem na tradici a možná také s větším pochopením některých sociálních problémů venkova. Viděl bych to jako nesmírně přínosné. Když mapuji situaci v lidové straně, bylo by to zřejmě přijatelné pro české země, ale těžko akceptovatelné pro Moravu, která se cítí příliš silná, než aby do takového spojenectví byla zatím ochotna jít.
Takový model by byl i cestou k většinovému volebnímu systému. Upřímně řečeno: když jsem přemýšlel o předčasných volbách, všechny zástupce lidové strany jsem přesvědčoval o tom, že právě tady má pravicová parlamentní stovka jediný bonus oproti stovce poslanců levicových. Sociální demokracie do příštích voleb ještě nemůže vzít na společnou kandidátku komunisty. Dnes se spojit nemohou, za čtyři, osm let to už může být jiné. Kdyby se pravicová stovka – včetně Zelených – dokázala sjednotit a postavit společné kandidátky, zajistili bychom si jednoznačné a bezproblémové vítězství jenom proto, že levice by ještě zůstala rozdělena. Mám ale dojem, že uvnitř lidové strany se to nedá prosadit: příliš se obává ztráty vlastní identity.

Možná tady osud KDS funguje jako odstrašující příklad.
V ČR je obtížné nadefinovat křesťanskodemokratickou politiku a ani lidovcům se to po celou dobu nedaří. Fungují více méně na prvorepublikovém modelu odborového sdružení křesťanů. Prvorepublikové strany nebyly komplexními stranami, které se pokoušely řešit problémy celé země, ale spíš zástupci jednotlivých profesních skupin.

Do toho se promítlo tehdejší hledání ideje stavovského státu.
Lux, Kalousek, možná i Cyril Svoboda se pokoušeli z tohoto prostoru vykročit, ale dosud se to nikomu nepovedlo. Podle mého pohledu zvenku byl jediným autentickým lidoveckým kandidátem Jiří Karas – přitom jednoznačně prohrál. Všichni kandidáti na předsedu s jeho výjimkou například prohlásili, že nechtějí už znovu otvírat registrované partnerství. Osobně si ho prý nepřejí, nesouhlasí s ním, ale smířili se s daným právním stavem.

Vy byste registrované partnerství otvíral?
Konzervativní politici mají podle mě povinnost ho zrušit, jakmile to bude možné. Ohledně potratů je přinejmenším třeba vést odpovědnou diskusi. Rozhodně se nesmiřovat se současným stavem.

Neočekáváte tak jako někteří komentátoři od Čunkovy KDU-ČSL vydatnou porci populismu?
Nic takového nepředpokládám už proto, že by to členská základna nedovolila. A pokud by Jiří Čunek stranu přece jen trochu „zheiderizoval“ anebo se jí snažil dát podobu Ligy polských rodin (která je mi mimochodem celkem sympatická), neměl bych s tím žádný problém. I na těchto okrajích spektra existují voličské potenciály, které u nás nikdo neoslovuje a velká partaj po nich ani sáhnout nesmí, protože by se tím velmi zproblematizovala. V rámci KDU-ČSL ale jistě nepůjde o výrazný posun, budou to maximálně drobné kroky v akcentech. Proč ale neakcentovat to, že je třeba pracovat a nežít jen ze sociálních dávek, nebo že nemusíme přijímat každého muslima, který si vzpomene, že se mu v jeho zemi nedaří dobře? To je přece konzervativní přístup.

Předseda Čunek mi vzápětí po svém zvolení odpovídal na otázku, zda bude naslouchat hlasům věřících. Řekl, že ne, že bude naslouchat hlasům občanů. Jak byste odpověděl na stejný dotaz vy?
Sám za sebe bych byl asi ještě o kousek tvrdší. Nenaslouchám ani křesťanům, ani občanům, ale řídím se vlastním svědomím. Jsem přesvědčeným zastáncem zastupitelské demokracie: mojí povinností je za čtyři roky přijít a složit účty. Neřídím se průzkumy veřejného mínění uvnitř církve ani uvnitř společnosti. Jsem-li přesvědčen, že je něco dobře, snažím se to protlačit, i když třeba vím, že většina voličů si v tuto chvíli myslí něco jiného. Právě odvolávání se na imaginární hlas lidu je velmi nekonzervativní. Pokud bych to měl formulovat sám za sebe, tak slyšet chci, ale naslouchat ne. Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay