Vydání: 2005/4 Ztráta jednoty, 18.1.2005, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy

Na básníka Jana Zahradníčka vzpomíná grafička a malířka Gertruda Gruberová-Goepfertová

Neměla jsem vůbec žádnou odvahu, nýbrž napřed jsem posílala své příspěvky do studentského časopisu Jitro - tam to přijali a mělo to úspěch. Potom jednou přijel do Kyjova Jan Čep k panu profesorovi Martinů a ten mu ty časopisy ukázal. Čep z toho byl dost užaslý a zprostředkoval mě do Akordu Zahradníčkovi.

Ne, oni jednou přijeli tuším do Čeložnic nebo do nějaké jiné vsi nedaleko Kyjova. Habáň tam byl se seminaristy a pořádali tam pro ně nějaké přednášky. Zahradníček přišel na kyjovskou faru a hned se po mě ptal a kamarádi mě tam tedy zavolali. Šli jsme spolu pěšky do té vsi, povídali jsme si a tam jsem Zahradníčka poznala z blízka - on byl hrozně vtipný a bylo to roztomilé setkání.

Ano, byl to velice mužný typ a ta jeho hrbatost - nerada to takto říkám - k němu opravdu nepatřila. V dětství utrpěl vážný úraz, lékaři prý jeho léčbu zanedbali a on zůstal zkřivený, skrčený, ale jeho povaha byla naprosto jiná: statečná, vtipná a mužná, taková čistá, vůbec ne shrbená.

Tím se ale moc nechlubím - bylo to u Demla v Tasově. Zahradníček tam přijel - už si ani nepamatuji s kým - a já jsem ho poprosila, jestli by mi neseděl. Před tím jsem portrétovala Jakuba Demla a troufám si říct, že se mi to ohromně povedlo. Seděli jsme se Zahradníčkem venku na lavičce před Demlovou vilou. Nebyl tam ale vůbec žádný odstup a také málo klidu, a tak jsem to nějak rozdrobila na detaily a ten portrét bohužel za moc nestojí.

Ano, on tam jezdil s Čepem k dominikánům. Navštěvovali Braita a Habáně a také mého manžela Leo Grubera. V Olomouci bydlel také Timoteus Vodička a celý tenhle okruh se tam stýkal. Jednou jsme se také shledali a šli společně na procházku někam blízko k Hradisku. Tam jsme si sedli a dívali se. Byla sice ještě válka, ale všichni jsme doufali, že už brzy bude konec. Lidé si tehdy mysleli, že až válka skončí, bude všechno ohromné a konečně zavládne mír. Avšak většina z nás - hlavně ten Zahradníček - si myslela pravý opak, a on to navíc říkal nahlas. Druzí jen tak melancholicky mlčeli, ani Vodička nic neříkal, ačkoli ten byl velice kritický. Zahradníček tehdy prohlásil, že teď nám hrozí mnohem větší pohroma, a to z Východu. Slunce krvavě zapadalo, byla to dost hrůza, a všechno se to nějak spojovalo s tou jeho řečí. Každý si to mohl vyložit, jak chtěl, protože to bylo buď jako oheň, nebo jako záplava krve kolem slunce. On to s tím spojil, tu svou vizi budoucnosti, a měl pravdu. A bohužel právě jeho to z nás všech, co jsme tam seděli, potrefilo nejvíc.

Nikdy, a to já si dodneška vyčítám. Ale nechtěli jsme našim přátelům uškodit...

Jistě, manžel pracoval v Rádiu Svobodná Evropa, a tam všechno věděli, dostávali zprávy. Lidé se tam zastavovali, sice na vlastní nebezpečí, ale přece jenom někteří si troufali a sdělovali, co se doma děje...

Všecko jsme se dozvěděli, všechny ty hrozné věci, a to dost brzy. A je mi dosud líto, že jsme nijak nemohli reagovat, spojit se, dát najevo, že vzpomínáme, že spolucítíme, nic, vůbec nic. Ani potom, když se vrátili z vězení, já jsem si netroufala - kvůli nim, kvůli všem, co byli doma.