Nejlepší investice jsou skromnost a láska

Vydání: 2011/29 Charismatická konference, 13.7.2011, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Doma

Mám rodinu: musím počítat s tím, že budu chudý? O souvislostech rodiny a chudoby, možnostech prorodinných opatření, ale především o tom, jak obstát v materiálně zaměřené společnosti a jak hodnotu skromnosti vysvětlit dětem, jsme hovořili se členem Papežské akademie společenských věd Prof. LUBOMÍREM MLČOCHEM.

Znamená mít rodinu automaticky zchudnout?

Nakolik jsou české rodiny s dětmi skutečně chudé, se poměrně složitě zjišťuje. Rozhodně ale páru poté, co se narodí dítě a žena odejde na mateřskou dovolenou, klesá životní standard. Po vypršení rodičovské podpory se pak nesnižují náklady na výchovu dítěte, ovšem matka nemívá možnost nastoupit na stejně dobré místo jako před porodem nebo se s ohledem na rodinu vrací do práce jen na částečný, tedy méně placený úvazek. Veškeré výdaje mladých rodin jdou dnes na spotřebu, přitom spotřební zboží se neustále zdražuje. A navíc je současný daňový systém praferující nepřímé daně v podstatě asociální a rodiny diskriminuje, protože právě rodiny s dětmi dnes nesou největší tíhu daňového zatížení.

Má hrozba poklesu životního standardu dopad na ochotu lidí zakládat rodiny?

To je zajímavá a v současné době dosti diskutovaná otázka. Lidová strana, pro niž je rodina dlouhodobou prioritou, rozpracovala zásadní návrh tzv. rodinné mzdy, který staví na staré myšlence sociální nauky církve. Příjem rodiny by se bral pro rodinu jako celek, obdobně jako donedávna fungovalo společné zdanění manželů, a až podle toho by se pak zdaňoval. Vždyť práce rodiny na výchově dětí a péče o ně je investice srovnatelná s jakoukoli jinou: proč si tedy podnikatel může odečíst z daňového základu koupi nového auta, a rodič výdaje spojené s výchovou dítěte ne, když je dítě navíc daleko dlouhodobější a riskantnější investicí než to auto?! Tak by se rodinám s dětmi narovnaly ekonomické podmínky – a pak by se vidělo, jaký by byl dopad na ochotu lidí zakládat rodiny, což dopředu lze jen stěží odhadnout.

V husákovské éře v 70. letech tu též byl pokus o masivní podporu rodin.

Jednou mě v souvislosti s myšlenkou rodinné mzdy dokonce kdosi označil za Husákova pohrobka; a i v křesťanských kruzích se setkávám s podezřením z nějakého sociálního inženýrství. Srovnání je nesnadné. Je ovšem pravda, že Husákova prorodinná politika se tenkrát – i když v jiných podmínkách – osvědčila. Návrh rodinné mzdy by navíc mohl přinést i to, že by se o rodině, včetně těch jejích nákladů a vydání, které penězi nikdo nevyčíslí, zase začalo více mluvit i v politických kruzích, což už samo o sobě cosi mění. A pokud by se návrh dokonce podařilo prosadit, symbolické uznání rodiny jako celku by bylo ještě výraznější.

Znamená to tedy, že rodina, která dnes má více dětí, je vlastně „divná“, že být křesťan je v tomto ohledu nevýhodné?

Křesťan by měl počítat s tím, že mu nikdo nesliboval, že to bude výhodné! Nicméně je pravda, že rodinu, která chce mít a má děti, dnešní daňový systém dostatečně nepodporuje, v jistém smyslu dokonce trestá. Na druhé straně všichni víme, že vychovat dítě není jen finanční záležitost, že tu péči a starost nikdo nevyčíslí, ale že nevyčíslitelná je také radost, již z dítěte, vnoučete máme.

Většina lidí v Česku dnes žije v dostatku – neumírá hlady, má se do čeho obléci, někde bydlí. Nakolik jsou tedy tyto otázky zásadní?

Důležité bezesporu jsou; na druhé straně by křesťanská rodina měla děti vychovávat k tomu, že materiální blahobyt není všecko. Kde děti vyrůstají v nadbytku, a jejich rodiče navíc ten čas, který na ně nemají, vykupují drahými dárky, nastává nejhorší možná kombinace citové deprivace a peněz. Když ale rodina žije ve skromnosti a vztahy uvnitř ní jsou dobré, je to ta nejlepší investice. Pak je tu ovšem otázka, jak toho dosáhnout ve společnosti, která takový přístup vnímá jako podivínství.

A vyčlení vás, pokud nemáte to, co ostatní, a neutrácíte stejně jako oni.

I děti ve škole se konfrontují s tím, že nemohou mít to, co druzí, protože jim to rodiče nemohou nebo nechtějí dát. Určité věci jsou pro některé rodiny dnes už nedostupné – třeba maturitní ples nebo taneční, když půjčení společenských šatů na jeden večer stojí několik tisíc! Podobné je to u táborů nebo školních výletů, které si rodiny často nemohou jen tak samozřejmě dovolit, zvláště když mají více dětí. Dříve bylo ovšem běžné, že existovaly chudé a bohaté rodiny a chudé a bohaté děti. Tak to je i ve většině zemí Evropy, zatímco dnešní společnost v Česku je stále ještě hodně rovnostářská a pod 60 % průměrného příjmu, jež se chápou jako hranice chudoby, žije jen malá část obyvatel.

Je rozumné řešit rodinnou finanční situaci půjčkou?

Zadlužených domácností u nás neustále přibývá. Přitom i rodiny se standardním příjmem mohou snadno přestat být schopné půjčky splácet, například vinou ztráty zaměstnání, tím, že si půjček vzaly příliš, a podobně. Pokušení „výhodných“ hypoték, spotřebitelských úvěrů atd. může být velmi lákavé, lidé by však měli braní půjček dobře uvážit, se všemi riziky, co se stane, když nebudou moci dluh splácet. Pro rodiny s dětmi mohou být potom následky ničivé.

Jak by si tedy měl křesťan ve vztahu k penězům počínat?

V brožurce Chudoba rozlišuje její autor Raniero Cantalamessa různé typy chudoby. Na jednom pólu stojí jako ryzí ideál chudoba evangelijní, která znamená nebýt vůbec vázán na materiální záležitosti, na opačném konci je chudost a prázdnota bohatých, kteří mají na první pohled všechno, ale přitom vůbec nejsou šťastní – a zvláště ti, kteří na oltář materiálního „štěstí“ obětovali i dítě, se žádného štěstí nedopracují. Podle mě by křesťan měl svůj životní postoj zakládat na uvědomělé dobrovolné skromnosti, samozřejmě ne ve smyslu strádání a hladovění – to křesťanství rozhodně nepodporuje.

Jak mohou rodiče tento ideál předat svým dětem?

Jako křesťané jsme menšina, tudíž jsme většinovými hodnotami tlačeni jinam. Jak děti vést, aby nezáviděly, strpěly vysmívání, udržely si integritu… Řekl bych ale, že to není zase tak úplně složité. Pozoruji na svých vnucích, kteří jsou teď v první třídě, jak těmto věcem ve své dušičce rozumějí. Když přijedou k nám na chalupu, posbírají po zahradě veškeré haraburdí a budují z něj raketové základny a kdoví co ještě, jsou naprosto šťastní (zvlášť když zaměstnání dovolí i tátovi a mámě, aby jim byli přitom nablízku) a nepotřebují si koupit vůbec nic. A o to jde: najít si čas, pozornost, vyprávět dětem pohádku, pracovat s nimi nebo je naučit něco dělat – to je ta absolutně nejdůležitější investice. Když pak budou dospívat, budou už tyto hodnoty mít v sobě a budou se mít čeho přidržet. A vyrůstají-li ve skromnosti, nakonec se dokážou v životě vypořádat i s nadbytkem a udržet si ho od těla.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay