Vydání: 2005/30 Automobilismus, 16.8.2005, Autor: Iva Tereza Grosskopfová

Příloha: Doma

Kristina a František jsou manželé už 27 let. Dvanáct let  manželství prožili v rodném městečku manželky v Nízkých Jeseníkách, kde se jim narodili tři synové. Poté se přestěhovali do rodiště manžela v předhůří Nízkých Jeseníků. Zde oba konvertovali. K víře se nejdříve dostala Kristina, a to prostřednictvím kolegyně v práci. Uvěřila v Boha a doufala, že skrze něj se její manželství, které v té době procházelo krizí, uzdraví. František pracuje sedm let jako živnostník. Kristině a Františkovi se narodilo celkem pět synů, z nichž ale dva zemřeli. Respektujeme přání manželů zůstat v anonymitě.


K: Často jsem si uvědomovala a trápilo mě, že nedokážu přijmout svého muže s jeho špatnými vlastnostmi, návyky a jeho přístupem k životu. Vnímala jsem, že žijeme spíše vedle sebe, neschopni dialogu, naslouchání. Často jsem moralizovala a poučovala. Na přelomu roku jsme prožívali jedno z nejtěžších období našeho života.

F: Od jara loňského roku, po sérii špatných rozhodnutí, jsem přivedl hospodaření naší rodiny téměř ke krachu. Podařilo se mi „vyčistit“ rodinné úspory do konce roku na minimum. Důvodem byla slepá důvěra v pomoc mladého šikovného automechanika. Situace byla o to horší, že manželka byla na mateřské dovolené s malým synkem. Kromě něj máme 6letého a 21letého syna, který zrovna v té době zanechal studia na vysoké škole a nevěděl co dál.

K: Silně jsem pociťovala finanční ohroženost rodiny se všemi možnými důsledky. Nejistota se táhla mnoho dní. Byla to hrozná bolest a beznaděj. Vnímala jsem jen manželovy špatné vlastnosti a postoje.

F: To vše, co se stalo, bylo způsobeno špatnou komunikací mezi námi. Veškeré výtky a upozornění manželky jsem nauznával, podceňoval je a přehlížel. Podceňoval jsem její názory. Měl jsem vykonstruovanou představu, které jsem se držel zuby nehty.

K: Cítila jsem, že nejsem schopna nic odpustit a přijmout tuto situaci v důvěře. Vše se mi hroutilo. Měla jsem obavy z budoucnosti. Kam nás to manžel dostal? Cítila jsem bolest, že jsem nebyla schopna manžela od špatných rozhodnutí odvrátit. U zpovědi jsem si uvědomila, že stojím před novým rozhodnutím, novou volbou: „O co mi jde? O Boha, o manžela, nebo o něco jiného? Zasáhlo mě podobenství o marnotratném synovi, v němž otec syna s láskou přijal, a neřekl mu: „Dobře ti tak.“

F: Vědomí toho, že jsem svým jednáním ublížil svým nejbližším, mě velmi trápilo a nemohl jsem klidně spát. Nechápu, jak jsem mohl naletět a dělat taková rozhodnutí, která mohla existenčně zruinovat naši rodinu. Velmi mne mrzela nejednota a psychické trauma, které jsem svým jednáním způsobil manželce.

K: Důležité nejsou peníze, ale vztah s manželem. To byly rady, které jsem měla stále před očima. Oslovila mě také jedna píseň: „To nejcennější, co Bohu mohu dát, je výkřik bolesti.“ Dříve jsem chápala spíš teoreticky, že Ježíš, který na kříži volá „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ je největší silou. Jednou v noci mě bolest strašně tížila, nemohla jsem spát. Poslala jsem svému bratrancovi SMS: „Prosím Tě, modli se za mě. Cítím velkou bolest, ale jinou, než když nám zemřel syn Jirka. Tehdy byla i naděje, ale nyní je jen bolest.“ Potom mě napadlo: „Vždyť ta bolest se podobá té Ježíšově, ve chvíli opuštěnosti.“ A pokojně jsem usnula.

F: Velkou úlevou pro mne byla svátost smíření, kde jsem vše „odevzdal“. Při pohledu na ukřižovaného Ježíše jsem pochopil, co znamená žít Boží vůli: že se musím oprostit od svých představ, zapomenout na svá přání a touhy a dělat to, co daná situace vyžaduje z hlediska potřeb druhých.

K: V tom, co se stalo, jsem neviděla jen chybu manžela, ale i svou. Nevytvářela jsem v sobě prostor pro něj. Postupně jsem vnímala Boží lásku, milosrdenství, která mě uschopňovala odpustit a vytvářet nový vztah k manželovi. Přicházely obavy, nová bolest. Neudělá manžel něco podobného znovu? Poučil se dostatečně? Bude už více žít s Bohem? Pochopila jsem, že musím vždy znovu odpouštět, věřit, důvěřovat. Bůh vidí, co je skryté.

F: S odstupem času vidím, že názory manželky byly správné. Kdybych na ni dal hned, nemuselo by k tomu všemu dojít. Obrovským přínosem pro mne je pochopení, že skrze mou ženu může promlouvat Bůh. Uvědomil jsem si, že manželka je pro mě velkou oporou. Začínáme znovu. Prožíváme nyní větší otevřenost našeho vztahu. Nedělám žádné rozhodnutí bez jejího souhlasu. Pomáhá mi vědomí, že jsme před Bohem jedno a musíme jít společně dál, a to s důvěrou v Boží milosrdenství.

K: K vzájemné lásce mi pomáhá neustálé rozhodování se na prvním místě pro Boha a pro vztah mezi námi. Je to stále nové a nové otevírání se Božímu milosrdenství, lásce, která je nekonečná na kříži a přítomná v eucharistii. Dnes mnohem více vnímám, že manžel je pro mě darem. Začínám si jej mnohem více vážit a vidět ho jako svoji oporu.
KRISTINA A FRANTIŠEK