Nebojme se volit Evropu

Vydání: 2017/40 Poutníci oslavili patrona české země, 3.10.2017, Autor: Petr Pithart

Příloha: Perspektivy 40

Tak už zase nějaké volby… Určitě si to pomyslí nemálo lidí u nás. A třeba k volbám ani nepůjdou. Anebo půjdou – v pátek ráno se zeptají souseda či kolegy, koho si myslí, že by měli volit. Škoda.


Letošní parlamentní volby nastaví výhybku dalšímu směřování naší země. Snímek repro KT

Kdyby se alespoň pár týdnů před 20. říjnem soustředili a popřemýšleli, určitě by zvolili lépe. Ještě lepší by bylo, kdyby přemýšleli pár měsíců, anebo, nejlepší, kdyby politice věnovali kousek času pořád. Ale tenhle text nechce být káráním těch, kteří politiku zanedbávají.

Volby jsou tak často proto, a pokaždé se volí jinam, že – po staletých zkušenostech – nelze nechat zvolené v jejich funkcích moc dlouho. Takže všeobecná dohoda demokratů je plus minus čtyři roky. A po čtyřech letech nové volby. Není to málo? Moc brzy? Co se dá za čtyři roky udělat? Je to málo. Ale riziko zneužití moci těmi, kteří se ve funkcích zakopou, a pak už je nikdo nevykope, je příliš velké. Ke všemu se ještě každý rok volí do něčeho jiného; to taky proto, abychom mohli opravovat své loňské volby, pokud jsme volili špatně; abychom mohli politikům dávat průběžné zprávy, kam chceme a kam teď už ne.

Dát svůj hlas má smysl

Co myslím tím „zakopat“? To, co vidíme právě letos. Hned tři miliardáři si kupují média! Rozestaví své lidi, kde to jen jde (služební zákon jim to teď ztěžuje). Nejnebezpečnější je, když se jim to podaří v policii a všude tam, kde se rozhoduje o tom, kdo je v právu a kdo ne. Nebo si ty, co tam jsou, nějakým způsobem koupí. Nedá se nic dělat, musíme si před volbami udělat jasno v tom, co se označuje za skandály. Třeba mít na to vlastní názor. I když se třeba ukáže chybným. Nejhorší je říci si: já do toho nevidím a nechci vidět, všichni lžou.

To pokušení stojí před všemi, kteří mají vliv a moc: chtějí ve funkcích zůstat a mají pro to nejrůznější důvody. Od těch ušlechtilých až po ty nízké. A po nás se chce, abychom mezi nimi rozeznávali. Kdo jiný to má za nás udělat? Ti, co už mají moc? Když někteří lidé dávají najevo zklamání z politiky a říkají: „Já se jim na to vykašlu…“, vždycky je chytím za slovo: koho myslíte tím „jim“? Právě ti čekají, že zůstanete v pátek a v sobotu doma.

Proto bychom neměli naříkat, nebo dokonce nadávat nad tím, že pořád musíme k nějakým volbám. Rozmlouvejme to těm, kteří se k volbách nehodlají uráčit. Ano, musíme volit, jinak se nám zle povede.

Koho tedy?

Naše společnost je rozdělená, jako snad nikdy nebyla. Vypadá to, že se na ničem nedohodneme, nejen ve Sněmovně, ale ani v hospodě, v práci, a už pomalu i doma. Je třeba volit tak, aby to po volbách nebylo ještě horší. Aby nepřibylo strachu a nenávisti ze strachu.

Nebudeme volit „proti“, natruc, to je zoufalství, ale „pro“ někoho. Pro stranu, která je čitelná, předvídatelná. To znamená, že v ní probíhá neustálá veřejná demokratická debata, že v ní nemá všechno v rukou jeden člověk nebo hrstka lidí. Že ta strana má také nějaké členy, kterých není pár stovek.

Raději nebudeme volit vycházející hvězdy: meteory, které náhle zazáří. To už jsme jednou volili, bylo to před osmi lety: Věci veřejné. Pamatujete? Dostali se do vlády – a dnes už na ně všichni docela zapomněli. Kdo je volil, raději se k tomu už nezná. My, čtenáři tohoto listu, jsme spíše starší, soudní lidé, nedáme na krátkodobé senzace, náhlé hvězdy, slibotechny.

Trpělivé hledání kompromisů

Budeme volit tak, aby náš hlas něco rozhodl. Aby nepropadl. Po „opoziční smlouvě“ z roku 1998, hanebném ujednání mezi tehdy dvěma velkými stranami (jedna byla Klausova, druhá Zemanova), byl změněn volební zákon a ty změny tenkrát posílily velké a oslabily menší a malé strany: hlasy pro strany, které nepřekročí 5 %, nejen propadnou, ale ještě posílí ty velké! Pak by se mohlo snadno stát, že bychom měli v čele země autoritáře, jakými jsou maďarský Orbán a polský Kaczyński.

Proto také budeme volit demokratické strany! To už dnes bohužel není samozřejmé. Nabízí se prý účinnější metody než demokratické dohadování, někdy opravdu zdlouhavé. Ale všechno ostatní jsou horší, nebezpečnější možnosti. Dokud se sčítají a odečítají hlasy, a ne useknuté hlavy, může to být pro někoho nuda, ale žijeme! Demokracie, to je trpělivé dohadování, usmiřování rozporů, často zklamání na zklamání, ale nikoli konec politiky! Politika je hledání někdy i dost mizerných kompromisů; žádný osvícený šéf, který sám ví, jak na to. Takových ale už na světě bylo! Vždycky se z nich nakonec vyklubali diktátoři. Zkrátka: nebudeme volit strany, ve kterých se občas nenadává na předsedu.

Více v článku, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

Petr Pithart. Autor je bývalý předseda české vlády a Senátu ČR

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články



Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay