Ne indoktrinovat, ale nabízet...

Vydání: 2009/1 Věžní hodiny, 31.12.2008

Příloha: Perspektivy

V církvi se dnes hodně mluví o mládeži. Lze slyšet i hlasy, že její pastoraci se přikládá příliš velký význam. Investuje se do ní určitě víc než třeba do pastorace nezaměstnaných. Co je tedy důvodem oné současné vlny „zájmu o mládež“?

Zájem o mládež se stal zejména od pontifikátu předchozího papeže globální záležitostí. Mediálním zviditelněním tohoto zájmu jsou Světové dny mládeže. Avšak v různých částech světa je motivován různě. Zatímco v rozvojových zemích jsou mladí středem pozornosti, protože tam tvoří většinu, je v Evropě příčinou spíše jejich úbytek. Stane-li se ale hlavním důvodem pro „mobilizaci sil“ pokles počtu věřících, může se stát, že motivem pastorace nebude pomoc mladému člověku na jeho životní cestě, nýbrž úsilí o „zajištění budoucnosti církve“. – Podobný postoj je z teologického hlediska problematický, a to ze dvou důvodů:
1. Pokud bychom si dělali přílišnou starost o zajištění budoucnosti církve, znamenalo by to, že se spoléháme jen na své vlastní (lidské) síly a současně zapomínáme, že osobní víra není jen výsledkem církevní socializace, ale Božím darem.
2. Bude-li cílem pastorace mládeže především zachování a rozšíření církve jakožto instituce, nebude naším primárním motivem láska ke konkrétním mladým lidem. Ti se pak mohou cítit podvedeni, zjistí-li, že se o ně zajímáme především jako o potenciální „ovečky“.
Proto jsme často svědky až hektického hromadění nabídek různých aktivit, akceptovaných navíc jen malou částí populace.
Také věřící rodiče se trápí tím, jak dětem „předat víru“. Někdy se od duchovních a teologů očekává nějaký recept na to, aby „naši mladí“ převzali postoje rodičovské generace. Toto očekávání ovšem není reálné, a to z podstaty víry samé: zatímco se nám může více či méně dařit přiblížit mladým obsah víry, nemůžeme nějakým instrumentálním způsobem přímo ovlivnit proces uvěření – úkon víry.

Čeho bychom rádi dosáhli?
Zde se názory teologů liší. Mnozí jsou – v souladu s učením II. vatikánského koncilu – přesvědčeni, že Boží spásná milost působí i tehdy, když člověk z nějakého důvodu nedospěje k výslovnému vyznání Krista, což je jasně vyjádřeno ve věroučné konstituci Lumen gentium i v prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae. Setkáme se však i s řadou věřících a teologů, kteří se domnívají, že plné přijetí katolické víry je bezpodmínečně nutným předpokladem spásy. Nemohou se smířit s myšlenkou, že by „brána do nebe“ byla otevřená dokořán. Spíš se jim zdá, že je většinou zavřená nebo nanejvýš pootevřená. Tento postoj je dnes poměrně rozšířený.
Katolická církev se totiž u nás během let totality stala menšinovou církví s jistými znaky exkluzivity. Proto není divu, že si aktivní čeští katolíci zvykli na mentalitu „zbytku Izraele“. Trauma „malého stádce“ (na pozadí někdejší většiny) vede ke dvěma krajním pozicím. Pozice extrémního spásného optimismu považuje šíření víry za neúčinné, ba zbytečné. Naproti tomu pozice spásného pesimismu považuje většinu společnosti za prakticky „ztracenou“ nejen pro církev, ale i pro spásu. Důsledkem je tvorba ghetta nebo exkluzivní „katolické subkultury“.
Podle dokumentů koncilu můžeme u každého člověka předpokládat milost víry pocházející od Boha, která předchází hlásání ze strany církve. To neznamená, že by se každý považoval za věřícího a byl ochotný víru církve přijmout. Existuje totiž řada důvodů, které tomu brání. Přesto lze tuto milost předpokládat i u mnoha nekřesťanů, ba i u těch, kdo se deklarují jako nevěřící. Platí-li tento předpoklad, musí úsilí „získat“ někoho pro víru nebo ji „předat“ navazovat na Boží dar, který našemu hlásání předchází. Zřetelně vnímáme tu Boží milost u člověka, který hledá smysl života a ptá se po Bohu, i když o něm má zkreslenou představu. Nejde nám o „předělávání“ jeho osobnosti, o jeho formování dle našeho obrazu. Spíš mu pomáháme objevit, že křesťanská víra je dovršením víry, ke které už došel.
Úkol církve můžeme tedy spolu s erfurtským biskupem J. Wankem vidět ve vytváření „rezonančního prostoru tak, aby všichni mohli uslyšet ono zaslíbení dějinného obratu, který Bůh připravil, a aby dokázali dát svému životu nový směr“. Tato formulace evangelizačního úkolu církve je osvobozující, neboť nás zbavuje křečovité obavy z nezdaru našeho úsilí. Současně ovšem klade vysoké nároky na víru v moc milosti, která působí i tam, kde to netušíme, a v situacích, kde se nám může zdát, že se všechny dosavadní jistoty zhroutily.

Základem je „úkon víry“
Židovství a křesťanství se liší od ostatních náboženství právě tím, že předpokládá úkon víry. Víra je v Písmu prezentována jako Boží nabídka vyžadující svobodnou odpověď člověka. Naproti tomu u nebiblických náboženství převládal kult: za zbožné se považovali ti, kdo pečlivě vykonávali kultovní povinnosti svého náboženství. Náboženství založená na zemských kultech nepočítala s osobním postojem víry, tím méně s jeho změnou (konverzí).
Židovství vyžadovalo postoj srdce, „věrnost Smlouvě“. Ta sice měla kolektivní charakter (Hospodin ji uzavřel s celým vyvoleným lidem), ale v praxi se vztahovala na každého jednotlivce. Ještě výrazněji se prvek osobního rozhodnutí rozvinul v křesťanství, zejména v jeho prvních staletích. Vyznání víry se stalo předpokladem křtu. Vstup nového člena do křesťanského společenství byl spojován s rozhodnutím pro nový způsob bohoslužby, novou životní praxi, nové postavení ve společnosti a často i pro nový světový názor (u pohanokřesťanů). Pavlovy texty o novém životě pokřtěných vyžadují skoncovat s pohanskou minulostí. Ovšem ne všichni křesťané prvních staletí se věrně drželi nové orientace, která nepřipouštěla návrat k dřívějšímu životnímu stylu. Ten rozpor se nakonec vyřešil zpřísněním podmínek k přijetí křtu a zavedením praxe pokání.
Náboženská výchova a katecheze před II. vatikánským koncilem byla – a občas stále je – zaměřena především na církevní socializaci. U dětí a mladých lidí, kteří se účastnili na aktivitách farnosti a jiných pastoračních nabídkách, se automaticky předpokládal postoj víry, který měl být upevněn zapojením do společenství. Tento pohled přehlíží skutečnost, že nejpozději během adolescence dochází u dětí k formulaci vlastního postoje k předané nauce a praxi a že právě v této době má dojít k svobodnému rozhodnutí ve věcech víry.

„Naše“ odmítání náboženství
Vývoj vztahu české společnosti k náboženství po listopadu 1989 ukázal, že rezervovaný vztah velké části společnosti ke katolické církvi po roce 1918 a ateistická propaganda režimu po roce 1948 přinesly nejen snížení počtu věřících a omezení aktivit církve, ale i vznik nové sekulární tradice praktického i ideologického ateismu s prvky velmi podobnými tradičnímu lidovému náboženství. Tak jako tradičně religiózní většinová společnost nezpochybňuje základní platnost náboženských principů a pravidel života, stejně samozřejmý je v České republice ostentativně projevovaný nezájem o všechno náboženské, ačkoli v sobě zpravidla nezahrnuje osobně reflektované odmítnutí náboženství. Klišé typu „náboženství je nevědecký nesmysl“ anebo „církev je zpátečnická organizace“ jsou široce rozšířeným projevem takto tradovaného „ateismu“. Jestliže se tedy u nás každý rok setkáváme s několika stovkami mladých, kteří žádají o křest, nesmíme zapomínat, že tito odvážlivci se často staví proti tradici, kterou vytvořily generace jejich rodičů a prarodičů. Při výzkumu motivů mladých lidí k žádosti o křest (2004) se ukázalo, že kromě zmíněné „ateistické tradice“ jsou v řadě rodin živé i zbytky katolické tradice, což platí i o rodinách, které se staví k církvi rezervovaně. Řada dotázaných konvertitů se zmínila, že byli jako děti s babičkou nebo s dědečkem v kostele, a někteří dokonce uváděli, že rodiče jejich rozhodnutí pro křest přivítali a vnímali jako pozitivní změnu.
Kromě „ateistické“ a katolické tradice působí na mladé lidi i to, že žijí v pluralitní společnosti, která považuje všechna náboženství a světové názory za rovnocenné. To není způsobeno jen pouhou prostupností kultur a množstvím světonázorových interpretací na stejném území, ale i postmoderní skepsí vůči rozumu. Jestliže střední a starší generace křesťanů formulovala svůj postoj víry jako pevné přesvědčení, které kontrastovalo s názorem většinové společnosti, současní mladí lidé formulují svou víru spíše jako výsledek procesu uvěření. Jejich víra obyčejně nemá znaky nezměnitelného přesvědčení. Je otevřena revizi a krizi, vnitřní proměně i osobnímu růstu.

Výchovné prostředí musí být otevřené
Očekáváme-li od teologie konkrétní pomoc při plnění evangelizačního poslání církve vůči mladé generaci, musíme si připomenout některé myšlenky z apoštolského listu Pavla VI. Evangelii nuntiandi (1976): církev musí evangelizovat především sebe samu, což je předpokladem autentického hlásání evangelia navenek. Evangelizační poslání církve tedy předpokládá, že prostředí, v němž se realizuje náboženská výchova, bude evangelizované i evangelizující zároveň. Pokud hovoříme o evangelizovaném prostředí, máme na mysli jeho otevřenost vůči působení Ducha Svatého, tedy i změnám životní orientace podle evangelia v konkrétním dějinném kontextu. V takovém prostředí se poslouchá a reflektuje jak Boží slovo, tak i znamení času. Pokud má být výchovné prostředí evangelizující, musí být především otevřené (přijímající), dále prorocké (učící) a podpůrné (upevňující).
Karl Rahner v roce 1972 napsal, že církev budou v budoucnosti tvořit lidé, kteří se „navzdory svému okolí propracovali k osobně jasnému a promyšlenému rozhodnutí víry“. Položme si otázku, nakolik se tato prognóza potvrdila. Zdá se, že v naší zemi je dost malé procento „reflektujících křesťanů“, kteří se pro víru rozhodli na základě svého uvážení. To však nic nemění na tom, že postmoderní doba vyžaduje od člověka vlastní volbu i při volbě náboženství, popřípadě při zaujetí postoje k tradičním hodnotám. Problémem, který se někdy projevuje dezorientací při takových rozhodnutích, je absence rozumových i jiných kritérií vlastního rozhodování. Rodiče, pedagogové a pastorační pracovníci musí tedy hledat způsoby, jak vytvořit mladým lidem prostor, v němž budou nad svým životem – a tedy i nad svojí vírou či nevírou – přemýšlet. Současně by jim dospělí měli pomáhat upřesňovat kritéria vlastního rozhodování. Předpokladem osobního i skupinového přemýšlení o otázkách víry je dialog, který má hned několik dimenzí: dialog věřícího s Bohem, dialog se společností (vnímání aktuálních společenských trendů a problémů a reakce na ně) a dialog osob ve skupině (v rodině, ve farnosti, v okruhu přátel). Tento dialog probíhá v atmosféře vzájemného naslouchání.
Kromě toho mladí u dospělých očekávají i jasné etické postoje (i když to na první pohled tak nevypadá). Rodiče, pedagogové i pastorační pracovníci nemohou tedy zastávat ani předstírat indiferentní postoj vůči názorům a jednání mladých lidí, pokud jsou v rozporu s hodnotami evangelia. Nemohou se vyhýbat ani explicitnímu svědectví vlastní víry, přestože primárním svědectvím je spíše svědectví života. Prorocké poslání církve vyžaduje, aby rodiče a vychovatelé reprezentovali hodnoty evangelia způsobem, aby byly pro mladé lidi pochopitelné a akceptovatelné. Nelze je předkládat formou norem, o nichž se nediskutuje, ale uplatněním vlastního přesvědčení v otevřeném dialogu s mladými nebo při stanovení pravidel společné činnosti. Častým nedostatkem je absence přijatelných argumentů ze strany dospělých. Nelze očekávat, že mladí přijmou nějaké učení, tím méně morální zásadu jen proto, že ji předkládá autorita.

Vycházet z otázek, které si mladí kladou
Formování víry je dynamický proces probíhající v závislosti na vývoji jedince, proto je nutné základní učení a praxi církve periodicky reflektovat v různých obdobích jeho života. Prvňáčkovi stačí v matematice prosté sčítání a odčítání, na druhém stupni řeší rovnice a na střední a vysoké škole logaritmy a derivace. Podobně se podrobují reflexi náboženské vědomosti a postoje v každé vývojové etapě života. Zkušenost totiž ukazuje, že odklon mnoha lidí od náboženství, v němž vyrůstali jako děti, má své příčiny právě v tom, že jejich náboženské představy zůstaly i v dospělém věku na dětské úrovni, takže mnohdy byla „dětská víra“ (nekompatibilní s racionálním poznáním) zavržena nebo se stala zvláštní oblastí, zcela oddělenou od každodenního života.
Považujeme-li poznání Krista za nejcennější dar, máme touhu se o něj dělit, zejména s těmi, na nichž nám záleží. To jsou naši nejbližší, ale i ti, vůči nimž cítíme odpovědnost, tedy mladí lidé, a to zejména ti, kteří by se bez naší pomoci dostali do velkých nesnází. Motivem pastorace mládeže a náboženské výchovy je tedy láska – touha po dobru pro milovaného člověka. V našem úsilí vycházíme ze situace, v níž se mladí nacházejí, a taky z otázek, které si kladou. Nechceme indoktrinovat, ale nabízet. Protože žijeme v době, která klade vysoké nároky na schopnost vlastní volby, snažíme se, abychom v práci s mládeží vytvářeli prostředí, v němž mladí naslouchají sobě navzájem, společnosti i Bohu a učí se reflektovat svůj život.
Michal Kaplánek


Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay