26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Národní eucharistický kongres se blíží

8. 9. 2015

|
Tisk
|

O jeho významu hovoří pražský arcibiskup, kardinál DOMINIK DUKA.

Vydání: 2015/37 Rozhřešení pro ženy po potratu, 8.9.2015, Autor: Milan Badal

Příloha: Perspektivy 37

Kdysi mi volala jedna spolupracovnice Václava Havla, že se jí pan prezident ptá, co je to eucharistický kongres, a ona že mu odpověděla, že je to takové velké Boží Tělo. A chtěla vědět, zda to je správně. Ujistil jsem ji, že to je velmi přesné. My si totiž představujeme kongres v úzkém vymezení jako setkání vědeckých pracovníků, kteří projednávají odborné otázky. Ve skutečnosti to pochází z latinského congregare, tedy shromažďovat. Je to setkání, shromáždění. Kristus slibuje svoji přítomnost – „budu s vámi na věky“ – a také v předvečer svého odchodu, když ustanovuje eucharistii, říká: „To čiňte na moji památku.“ Takže se setkáváme nejen u paty Kristova kříže, ale také u jeho stolu.
V tomto smyslu eucharistické kongresy vznikají ve Francii, která se vzpamatovávala z Velké francouzské revoluce. Za touto iniciativou nestál žádný zbožný pan farář ani horlivý biskup, ale žena, která nebyla ani řeholnicí. V Lille se v 19. století konal první mezinárodní kongres, v Praze bylo právě meziobdobí mezi kardinály Schwarzenbergem a Schönbornem, v tomto průvodu byly tři tisíce účastníků, na kongresu bylo 270 lidí. Samozřejmě se pak odehrávaly další mezinárodní eucharistické kongresy v různých zemích. Důležitý byl kongres v Budapešti v předvečer druhé světové války nebo v roce 1960 v Mnichově, který vyjádřil touhu po smíření mezi německým a polským národem.
V našem prostředí prolínal německý vliv, a tak v roce 1935 byl celostátní sjezd katolíků, ale hrál jinou roli než kongres. Zdůrazněn byl spíše celostátní rys. Účastnilo se 250 000 věřících. Takže nynější brněnský kongres ve vlastním smyslu je u nás prvním.
Křesťané byli nejprve nazýváni „lid cesty“
Ano, jde o známou pouť českého kněze Petra do Říma, kde v Bolseně celebruje a při pochybnosti o proměnění vína v krev Páně nedopatřením převrhne kalich a na korporálu se ukáže podoba Krista. Tento korporál je uložen v Orvietu, kde byl kdysi „letní byt“ papežů, ti totiž nesídlili jen v Římě, ale pohybovali se po území papežského státu. Autorem liturgických textů pro slavnost Těla a Krve Páně je svatý Tomáš Akvinský. Po listopadu 1989 vzniklo jakési partnerství mezi Prahou a Orvietem, naši biskupové jsou zváni, aby tento průvod Božího Těla vedli. Také bohoslovci z Římské koleje Nepomucenum měli za povinnost se tohoto průvodu účastnit, to měla být satisfakce za pochybnosti onoho kněze Petra. Ty pochybnosti svědčí o české zbožnosti, která se ptá „proč“ a „jak“. To je právě téma, které musí být diskutováno právě na tomto národním kongresu. Bylo by velmi užitečné, protože současná narativní teologie není schopna zcela přiblížit z hlediska metafyzického právě toto tajemství eucharistie.
U onoho Národního eucharistického kongresu, stejně jako u eucharistie, je podobně jako Boží Tělo připomínkou skutečnost, že na počátku jsme nebyli nazýváni „Kristovci“, ale lid cesty. Eucharistie je posila na cestu. U Izraelitů to byla mana. Nešlo jen o pokrm, ale o posilu k cestě. Cesta byla vyznáním víry, šli, aby mohli sloužit jedinému pravému Bohu. Není myslitelná slavnost Těla a Krve Páně bez průvodu. To je i dnes vyznání víry. Bylo by absolutním nepochopením neúčastnit se průvodu, kterým manifestuji svou příslušnost ke Kristu.
Ano, i to patří do linie připomenutí tajemství eucharistie. Tyto zázraky upozorňují na to, že v církvi bylo stále potřebné vědomí o ustanovení eucharistie pod obojí způsobou. Vyjádření krve v semitské antropologii zastupuje sídlo duše, symbolizuje život. Kristus říká při ustanovení eucharistie: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává, krev, která se za vás prolévá.“ Prolití krve je symbolem smrti, je symbolem oběti. Ale symbolická přítomnost nám připomíná, že učení o transsubstanciaci (přepodstatnění) vychází z aristotelské filozofie. Říká nám, že máme rozlišovat u jednotlivých skutečností podstatu a případky. Chceme vyjádřit modus podstaty, tedy co věc činí věcí, je to velmi těžká představa pro člověka, který se orientuje na konkrétnosti. Fyzicky nepřijímáme tělo a krev, ale tyto způsoby chleba a vína jsou médiem, prostředkem, abychom se mohli sjednotit – chcete-li obejmout – spolu s živým Kristem, který má své tělo a svou duši. Je to setkání nejen s Bohem, ale i s metahistorickým Ježíšem Kristem, jeho lidstvím.
Odkud pochází eucharistická úcta
Byl to problém, kdy se do zaalpského světa dostala eucharistie, kde typickým nápojem není víno. Druhou stránkou bylo, že nešlo o stolování několika lidí, ale velkých zástupů. Roli zde hrály dvě otázky: šlo o technické provedení takového podávání z jednoho kalicha, druhým momentem byla otázka kultury nápoje – pro naše obyvatele víno nebylo běžné a nastala otázka, zda nebude toto přijímání zneužito.
Nastal i další problém: rozdělení svátosti iniciace. V antice přijímání dospělých bylo spojeno s jejich křtem, byli zároveň i biřmování a přijímali pod obojí způsobou. Církev přešla k praxi podle volání rodičů, kdy byly křtěny malé děti, ale už nemohly jít k přijímání, jak ho známe dnes, ale vyvinula se forma známá z pravoslaví či od řeckokatolíků, tedy podávání lžičkou. 4. lateránský koncil nařídil podávání pod jednou způsobou, protože v obou způsobách se setkáváme s celým živým Kristem. To vyvolávalo reakce, především na našem území, je prokázáno, že v latinské církvi raného středověku se iniciační svátosti udílely společně. Pak se na Západě tyto svátosti rozdělily. Podle sv. Augustina šlo o souhlas člověka, a tak první přijetí eucharistie bylo posunuto do období poznávání, kolem šestého či sedmého roku. Za Francouzské revoluce se odtrhla svátost biřmování a udělovala se až jako
3. v řadě. To jsou skutečnosti, ke kterým se může eucharistický kongres vyslovit, věnovat se jim třeba v rámci přednášek.
Projevy zbožnosti v katolické církvi podléhají historicko-kulturnímu vývoji i lokálním zvyklostem, při zachování toho podstatného. Svatý Tomáš Akvinský ve své Summě teologie zdůrazňuje, že přijímání pod obojí věrněji vyjadřuje podstatu svátosti. Tato skutečnost byla sv. Kateřinou Sienskou, patronkou Itálie, velice zdůrazněna, její pojetí bylo orientováno na Krev Páně tak, že to až někomu při četbě dělá potíže. Při možnosti přistupování k přijímání věřících nastal problém s myšlenkami neoplatonismu. Dnes běžný člověk neví o přízednících a sloupnících, tedy rekluzách, lidech, kteří se nechali zazdít nebo žili na sloupu, kam jim nosili jídlo – kdo má dostatečnou představivost, jistě by se trochu divil. Divili bychom se i jiným pojetím – není to nedostatek úcty k lidskému tělu a důstojnosti? To vše vyplývalo z toho, že neoplatonismus zdůrazňoval nadřazenost duchovního světa nad hmotným světem a hmota byla symbolem úpadku. Je to paradox a kontradikce vůči základní výpovědi křesťanské víry: „Bůh se stal člověkem.“ Tedy „duch par excelence“ se stává hmotnou skutečností.
Rovněž s tímto pojetím byla spojována sexualita, předávání života. Proto byl tento požadavek, zachycený v Graciánových dekretech. Manželé mohou přistupovat k eucharistii jen v době, kdy postní disciplína zakazuje manželský styk – v době postní a v době adventní. Jsme v jubilejním husovském roce. Musíme říci, že pojetí eucharistické disciplíny M. Jana Husa je poplatné této praxi. Každá doba má své světlé a stinné stránky. Proč to připomínám? Kde se vzala ta velká eucharistická úcta? Ta patří magistru Karlovy univerzity, možná učiteli M. Jana Husa, a to Jindřichovi z Bitterfeldu, pocházejícímu z místa rodiště Tomáše Kempenského. Přichází k nám přes Vratislav, druhou metropoli Českého království. On důrazně chce časté každodenní přijímání od nejútlejšího věku, ale říká, že sexualita je součástí manželství, že manželé mohou přistupovat nejen v době postní disciplíny ke svatému přijímání. Rovněž se zabývá tím, kdo má posoudit, zda mohou, či nemohou přijímat. Na Karlově univerzitě se vedla velká diskuse, zda to má být kněz, nebo zpovědník. Mistr Jindřich říká, že to mají být oni sami, jejich svědomí. Toto byl obraz úrovně diskuse na Karlově univerzitě. Myslím, že je chybou, že naši badatelé se nevěnují teologické fakultě jako celku, ale jen její české části.
Každá doba podléhá svému pojetí
My máme svatostánky s proměněnými hostiemi, řada evangelických církví učí o přítomnosti Krista jen při připomínce poslední večeře. Tu vysluhují třeba jen dvakrát do roka, některé sbory i častěji. Samotné husitství je v této otázce rozrůzněno: je tam proud utrakvismu, který byl vlastně akceptován 2. vatikánským koncilem, je tam i proud radikální, který odmítá eucharistii. Univerzita je nahrazena akademií a odmítnutím aristotelismu, který je pro ně příliš abstraktní, přichází moderní doba přiklánějící se k platonismu. Je tu problém, jak vysvětlit eucharistii. I dnes zažijeme vulgární urážky, že křesťané jsou kanibalové, kteří jedí tělo a krev svého Boha. Problém s vysvětlením má i krajní realismus. Přichází remanence – historicky cesta luterských církví, které říkají, že vedle podstaty Těla a Krve Páně je podstata chleba a vína. U kalvínské reformace se tvrdí, že přijímám chleba a víno a v tom okamžiku duchovně přichází Kristus do mého nitra.
Na to následuje velká reakce zdůrazněného adoračního kultu. Jako katolíci protestujeme tím, že na oltář umístíme do středu svatostánek. A už nás ani tolik nezajímá, zda lidé skutečně přijímají eucharistii, ale zda vyznávají víru a klanějí se Kristu. Víme, že eucharistie nebyla ustanovena k tomu, abychom se jí klaněli, ale abychom ji přijímali. Praxe uchovávání eucharistie plynula z potřeby uchovávání pro nemocné, kteří se nemohli účastnit setkání „lámání chleba“. Z toho pochází eucharistická úcta.
Pak je tu i jansenismus, který se vrací k otázce, jak je to s člověkem. Zda se proměnila jeho přirozenost, hovoří se o důsledcích dědičného hříchu. Svatý Tomáš Akvinský říká, že naše podstata, naše přirozenost nebyla zničena, ale zraněna. Mluví o čtyřech zraněních: smrt, nemoc, žádostivost a zatemněnost rozumu. Martin Luther říká: „natura humana totaliter corrupta“ (lidská přirozenost je zcela zkažená). Na to reaguje Rousseau a jeho následovníci tvrdící, že člověk je dobrý a zkazila ho jen společnost. Na tom je postaveno utopické pojetí nového člověka u Nietzscheho, Hitlera, Marxe, Engelse, Stalina a Lenina. V Nizozemí to byl jansenismus, který znovu řeší otázky sv. Augustina a Pelagia. Eucharistie není chápána jako pokrm-posila, ale jako odměna za výkon. Tím se ovšem popírá to, s čím člověk bojuje. Každý člověk je hříšný. Jansenismus přežívá i dnes a dostáváme se do sporu o působení svátostí: zda ta svátost dá tuto sílu, nebo zda záleží na mně.
Po 2. vatikánském koncilu jansenistické pojetí v části církve bylo převedeno i na ostatní svátosti: křest se stal obtížnou zkouškou, v níž se musím osvědčit, zda mohu být pokřtěn. Ke všem svátostem dáváme povinnou přípravu, jaksi zapomínáme na to, že antická církev měla mystagogickou katechezi, že o účincích svátosti mluvila ke katechumenovi, až byl pokřtěn. On se s tou skutečností srovnával a dostával výklad. Naše praxe není autentická s původní církví, i když tvrdíme, že po 2. vatikánském koncilu jsme se vrátili k autenticitě. Do vydání Dekretu o častém a včasném svatém přijímání sv. Pia X. se zpovědnice odnášely na půdu a snášely se jen na postní dobu.
Každá doba podléhá svému pojetí – žijeme v konzumní společnosti. Z velké části i svátostný život je někdy chápán jako konzum. Otázka nabídky – já toužím, nabídka je pro mne a moje důstojnost vyžaduje, aby mně ta nabídka byla dána. Jde o skutečnost setkání s Kristem. Když čteme evangelia, lidé tam udělají něco absolutně nečekaného – sv. Petr řekne: „Odejdi, Pane, jsem hříšník.“ Při setkání božského s lidským na lidské straně vedle fascinace jsou obavy, strach, tremendum. Uvědomujeme si propastný rozdíl mezi Bohem a člověkem. V naší praxi se stávalo zvláště před koncilem, že lidé také někdy šli ke svatému přijímání, aby se o nich nemyslelo, že jsou hříšníci.
Pak jsou tu lidé úzkostliví: při setkání s Kristem se odpouštějí hříchy, jestliže člověk přistoupí a neuvědomí si svoji hříšnost, nebude mu to počítáno za hřích. To bývá i problém duchovních, zda smí, či nesmí podat svaté přijímání, a někteří kněží konají výslech komunikanta. Někdy odmítnou právem, někdy člověka urazí. Je třeba si uvědomit velký moment eucharistického tajemství a přítomnosti Krista ve svátostech. V západní tradici se říká: „suplet Sancta Mater ecclesia“, matka církev to překryje, pokud by to nebylo zcela podle všech lidských znalostí a předpisů. Znám případ dítěte, které nebylo pokřtěno a chodilo ke svatému přijímání, aniž to považovalo za něco nepatřičného. Kněz na to přišel a zhrozil se. Na to onomu knězi řekl dr. Habáň, zda ví, co to je křest touhy. Tyto věci nás mají zbavit úzkostlivosti, abychom z Boha nevytvářeli policistu či soudce. Myslím si, že v Roce milosrdenství si musíme uvědomit, že ve svátostné praxi je určitá škála.
Co je křest? My jsme ze křtu udělali stranickou legitimaci do církve. Myslíme, že tak se přihlásíme ke Kristu. Ale kde je hřích a odpuštění hříchu? Kde je moje poznání, že jsem nedokonalý a že potřebuji pomoc? „Odejdi, Pane, jsem člověk hříšný.“ Eucharistie říká, že jsem člověk, který musí jít za Kristem. Za někým, ne za něčím. Za tím, který je. Který mne přesahuje, ale chce mne vést, jde mi v ústrety. Patřím Kristu, proto ho přijímám jako svého životního učitele, jako pokrm, nápoj na cestu a dojdu do velikého společenství Ježíšových přátel, do jeho velkého stádce, které vede jako pastýř.
To je také důvod, proč i náš Národní eucharistický kongres povede papežský legát, který jedná v zastoupení papeže, viditelné hlavy církve!
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou