26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Nabízím jen to nejobyčejnější...

16. 10. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/42 Podzim na zahradě, 16.10.2007

Příloha: Perspektivy

Jak vzniklo sdružení Podané ruce?
Začínali jsme jako modlitební společenství. Jeden z nás měl za sebou zkušenost s drogami. Cítil poslání: měl by něco udělat pro kamarády. V té atmosféře vznikaly Podané ruce. Nejprve jako nadace, pak jako občanské sdružení. To se časem rozšířilo a ustavila se i duchovní služba.

Jak tato služba vypadá?
Mám ji na starosti já jako kněz a sestra Imakuláta, řeholnice. Nejsme financováni z žádných projektů, ale biskupstvím. Imakuláta působí v K-centru a v klubu Skleník. Chodí taky do vězení. Já chodím jednou týdně do K-centra, jezdím do terapeutické komunity, kde mám vzdělávací program a nabízím klientům možnost rozhovoru. Protože jsem kněz, týkají se rozhovory především duchovních témat. Nebo se jedná o duchovní vedení, přípravu ke svátostem a podobně.

Jak vás klienti v terapeutické komunitě přijímají jako kněze?
Různě. Někdo mě ignoruje, jiný naopak projevuje zájem a je pro něj atraktivní, že si může popovídat s knězem. Někdo je z počátku velmi opatrný.

Co je cílem vašich setkání? Obrátit co nejvíc duší?
Pojem obrácení lze těžko definovat. Je totiž věcí Boží, nikoli čistě lidskou. Ale domnívám se, že působením na člověka se mu dá napomoci. Jsem však v tomto ohledu velmi opatrný. Stává se, že klient se nadchne pro víru a duchovní život, ale já ho spíše brzdím, aby mohl pochopit a prožít vztah k Bohu v delším časovém horizontu. To souvisí s mentalitou drogově závislých. Snadno se něčeho chytnou, aniž by šli do hloubky. Klienty nikam netlačím, ale snažím se být jim nablízku. Mým základním cílem by měla být samozřejmě spása, cesta k ní. Bezprostřednějším cílem je umožnit jim zažít, že oni jako lidé mají nesmírnou hodnotu, že o ně někdo stojí, někomu na nich záleží, aby se lidsky i duchovně probudili. K tomu je však nutný delší čas.
Jak často může víra a silné zážitky, které člověk při obrácení prožívá, souviset právě s touhou po takových zážitcích, jež mohou částečně suplovat drogu? Ano, setkávám se s tím, že za duchovním zážitkem a nadšením některých klientů nestojí Bůh, ale touha opět něco prožívat. Proto se je snažím mírnit, abych je pak mohl vést. Má-li takový klient charismatický „boom“, nemá zájem se dále učit. Má naopak pocit, že všechno ví, že může poučovat. Je to dobré období, motivuje k abstinenci, ale je to odsunutí problémů na jindy.

Jak vypadá váš kontakt s klienty? Co všechno jim nabízíte?
Především individuální kontakt. Ten je nezastupitelný. Klient se totiž potřebuje naučit mít k někomu vztah. Jako kněz, duchovní otec, k němu zaujmu osobní vztah, jsem ochoten se s ním setkávat. Patří sem i obyčejná lidská pomoc. Ne každý má o kontakt se mnou zájem...

Jaký je rozdíl mezi knězem, který působí v terapeutické komunitě, a psychologem?
V prioritách. Psycholog především nabízí službu a pomoc při řešení problému, případně léčbu. Navázání vztahu je až v druhém sledu. U mě je na prvním místě. V duchovní péči se program neukončuje, na rozdíl od léčby. Klienti vlastně přecházejí od jedné služby k druhé. Jako duchovní je provázím i po ukončení léčby. I dlouhodobě abstinující klienti potřebují podporu. Dokonce si o ni říkají, protože se už nemají kam obrátit. Prošli všemi terapiemi a už jim není co nabídnout. Mohou přijet za mnou na faru, ta je pro ně otevřená.

Proč se na vás v takových případech obracejí?
Většinou jde o duchovní doprovázení, o zpověď. Často se jedná o standardní duchovní péči, ale nejenom.
Jak pracujete s lidmi, kteří nechtějí nebo už nedokáží na své situaci nic změnit? Nabízím jen to nejobyčejnější. Přicházím mezi ně a zajímám se o ně, o to, co je trápí.

To dělá i terénní pracovník...
Liší se to ve chvíli, kdy se hovor stočí na duchovní témata a já mám příležitost se zeptat. Asi jsem pro to vnímavější než terénní pracovník. Snažím se vnímat Ducha Božího, abych našel správný čas, kdy je člověk pro tato témata otevřený, ale nikomu to nevnucuji. Mým cílem není vrátit člověka do společnosti, ale přijmout každého, být s ním, dát mu zakusit lásku, milosrdenství a modlit se za něj. Především věřím v jeho spásu. Jsem jen nástroj. To je pro mě velmi osvobozující pozice. Kontakt s klientem proto může mít i příjemnou podobu.
Jste jednak kněz, ale měl byste být i terapeut. Jak tyto roviny odlišujete? Od počátku se snažím svou kněžskou identitu uchovávat a objevovat. Myslím, že je pro sociální práci přínosem. Po patnáctileté zkušenosti cítím, že moje kněžská a v duchovním smyslu otcovská role je zásadní. Patří k tomu samozřejmě i určité pedagogické dovednosti.
Ptám se proto, že v počátcích mnohých sociálních služeb, které se hlásí ke křesťanství, bylo nadšení a chuť pomáhat. Stávalo se, že lidé – vedeni dobrými úmysly, ale bez patřičného vzdělání – klientům spíše škodili než pomáhali.
To znám i ze své práce. Taky jsem se musel učit a možná jsem někomu uškodil. Nebyl jsem terapeuticky vzdělán a musel jsem absolvovat výcvik. Bylo v tom také hledání pozice mezi rolí kněžskou a terapeutickou.

Jak vás berou terapeuti a psychologové? Nefušujete jim do řemesla?
Zprvu jisté problémy byly. Kolegové psychoterapeuti nevěděli přesně, čím vlastně jsem, zda knězem, nebo terapeutem. Museli jsme si ujasňovat pozice. Například o čem budu mluvit s klientem já a o čem terapeut, který ho vede v rámci komunity. Potřebovali jsme si to ujasnit, abychom se nedublovali. Potíže nastaly, když klient řešil s terapeutem nějaký problém, jemu se to nezdálo, a tak šel za mnou, což byl vlastně únik z terapie. Bylo třeba se domluvit, aby klienti takto neunikali.
Co když se na vás klient obrátí o radu ve věcech, které jsou v rozporu s učením církve, třeba interrupce nebo homosexualita? Jako terapeut byste neměl klientovi nabízet řešení, ale pomáhat, aby je našel sám. Naproti tomu musíte jako kněz zaujmout k těmto věcem jednoznačný postoj. Jak to řešíte?
Neviděl bych v tom rozpor. Když za mnou přijde klientka s tím, že uvažuje o interrupci, snažím se jí pomoci problém řešit. Setkávám se s tím, že by si na jednu stranu dítě chtěla nechat; ještě jsem nezažil, že by se na mě obrátila klientka a chtěla své dítě nechat zabít. Často je to spíše tlak okolí. V takových případech pomáhám tlaku odolávat. Pomáhám jí, aby mu nepodlehla a mohla prožívat své mateřství.

Co když se na vás obrátí klient, který je homosexuál, a oznámí vám, že chce žít v partnerském vztahu? Často se takovým lidem doporučuje celibát, ale ten člověk se pro něj sám nerozhodl a chce s někým žít.
Zažil jsem to, byly to ženy. Byly věřící a hledaly. Snažil jsem se jim lidsky porozumět a být jim oporou. Přitom jsem nemohl schvalovat, že spolu sexuálně žijí. Byl jsem bezradný. Po čase za mnou přišly, zda bych jim mohl požehnat jejich svazek. Snažil jsem se jim vysvětlit, že je sice mám rád, ale že to udělat nemohu, že by to bylo požehnání pouze ze mě, nikoli z mého kněžství. Mé kněžství patří církvi a církev respektuje hranice a přirozenou danost. Myslím, že mohou žít ve vztahu bez sexu. Vycházím ze své celibátní zkušenosti. Myslím, že vztah může být hezký i bez sexu a že to je řešení pro tyto lidi. Pokud do takového vztahu, který mám za nepřirozený, vstoupí sex, jde o vytváření závislosti, nikoli vztahu.

Jak řešíte rozpor mezi profesionálním přístupem a respektováním morálky?
Je to obtížné, ale každý potřebuje mít hranice a žít v rámci nějakého srozumitelného systému. Domnívám se, že to nijak neruší mou terapeuticko-sociální roli. Nabízím ten systém i nějaké hranice. Není-li to klient schopen přijmout, respektuji to. Duchovní vedení nespočívá v tom, že naprosto přijímáte, co vám duchovní vůdce říká. Je to jen nabídka stanoviska. Jinak by klient ztratil důvěru, že mu chci pomáhat.

Jak by měla vypadat ta nabídka v sociálních službách, které se hlásí ke křesťanství, aby nebyla vtíravá a neodrazovala, ale aby klient věděl, že se toto zařízení hlásí ke křesťanství?
Asi nedám vyčerpávající odpověď. Organizace Podané ruce se neprofiluje jako křesťanská, ale má duchovní službu jako jednu z nabídek. Osobně se snažím vystříhat se jakéhokoli tlaku na klienta, byť by i podléhal. Kdybych něco vnucoval, mohl bych dát špatný obraz o Bohu.

Jak by tedy měla nabídka vypadat? Jak by se měla projevovat víra v práci laika v sociálních službách?
Je-li to živá víra, odrazí se i v jeho práci, protože se nedá oddělovat od ničeho. Měla by se především projevovat vztahem k druhému člověku a láskou, jakou k němu má skrze nás Kristus. Nemyslím, že by to mělo být moc viditelné. Mělo by být známo, že tato organizace se hlásí ke křesťanství. Myslím, že základem je dobrý člověk a křesťan, i ve svých postojích k druhým. Je tu i požadavek profesionality, aby nástroje, jimiž pomáhám, byly účinné. A dbát, aby ve službě byla i duchovní nabídka, nabídka evangelia.

Pomáhá víra vašim klientům řešit jejich problémy?
Ano, to si myslím.

Je v terapeutické komunitě rozdíl mezi lidmi, kteří mají o víru zájem, a těmi, kteří s ní nechtějí mít nic společného?
Mám pocit, že člověk, který má víru, má víc síly překonat některé věci a naději, že to dobře dopadne.

Sociální práce je často plněním společenské objednávky. Společnost chce, aby co nejvíce lidí nevybočovalo z normy. Opětovné zařazení do společnosti však nevypovídá o kvalitě života člověka. Je možné pomoci klientům zkvalitnit jejich život, aby se cítili šťastnější a spokojenější?
U řady klientů, které znám již léta, vidím, že jejich život má i jiný obsah, než to tady odvegetovat, než sháňku za lepším.

Kdybych se zeptal, jak moc jste ve svém snažení „úspěšný“?
Nepřipadám si tak a nemám tento cíl. Pro mě je úspěch každý kontakt s klientem, to, že mu mohu být nablízku. Jsem jen nástroj a Pán Bůh mě používá tak, jak bych si to často ani nedovedl představit. Zrovna v poslední době není v komunitě zájem o účast na mši. Spočítal jsem si, že jsem v kontaktu se čtyřmi procenty klientů sdružení Podané ruce.

Co je tedy cílem vaší práce?
Milosrdenství. Zpřítomňovat Ježíšovo milosrdenství lidem, kteří žijí na okraji. Přijetí a pomoc. Hledám v těch nemocných a spoutaných Krista. To je můj spirituální pohled na člověka.
Rozhovor připravil Ondřej Mikulášek
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou