26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Na stará kolena ke křížku

11. 12. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/50 Vánoce, vánoce přicházejí, 11.12.2006, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Výraz na stará kolena má v sobě výstižnost, jakou mladý člověk neocení. Nám seniorům dávají totiž ty potvory-kolena o sobě vědět co chvíli. – Také výraz jít ke křížku je poetickou metaforou velmi výstižnou, i když zcela jinak. Vyjadřuje mnohem závažnější skutečnost obrácení, ale tak, jak ji zaznamenává zevloun, čumil. Je-li navíc cynikem, řekne přilézt ke křížku. Vnímá to aktivní přiblížení jako projev ponižujícího uznání vlastní prohry, jako když neukázněnému harantovi spadne hřebínek před kantorem s rákoskou. Běžným užíváním se z významu onoho rčení vytratil fakt, že ten křížek je křížem křesťanským a že obrat k němu je něčím, co si zasluhuje nejen pozornost, ale i respekt.
Spojíme-li oba obraty v jediný, vyjde z toho „na stará kolena jít ke křížku“. Předjímáme tím dojmy zevlouna, možná i cynika, nad tím, že starší lidé bývají disponováni k úvahám o životě, o víře, o Bohu, o kříži, jinak než ve svých, dejme tomu, čtyřiceti letech, když ještě v mnohém z nich hárala zastydlá puberta.

V jednom venkovském kostele, kam občas chodívám na mši, si všímám, jak mezi věřícími ubývá malých dětí. I mladších lidí je tam poskrovnu, což je znepokojivé. Ale celkový počet přítomných se příliš nemění. Početní stav doplňují senioři, kteří tam předtím nechodili. Na stará kolena, kdy už nelze ignorovat blízkost kmotřičky Smrti, takto uvážili a rozhodli. Myslím, že je to povzbudivé. Každý návrat k pramenům je povzbudivý.
Možná, že vědomosti o věcech víry u těchto starých navrátilců z dlouholetého vandru určují zbytky náboženského vzdělání ještě ze základní školy. Jakou šanci mají ale ti, jimž se ho nedostalo? Jsou přece lidé, jejichž rodiny nezaznamenaly dotek křesťanství po dvě, tři generace. Ti na mši nepřijdou, na venkově se vyhnou i kostelu, ale třeba v Praze se tam jdou někteří posadit, když tam nikdo není, a meditují.
Teď před Vánocemi je radno počítat s tím, že se do kostelů na Štědrý den dostaví „jednoročáci“. Lidé, jimž jen jednou do roka přijde na mysl cosi „o tom, co se vskutku stalo, že se lidem narodilo děťátko“. Jako by ve vyhaslém ohništi zbyla jediná jiskérka. Podaří se rozdmýchat z ní ohýnek? To ví jen Pán Bůh, ale jistou šanci tu dává nám, „stálým návštěvníkům“, i promluvě kněze. Zažil jsem, že nemoudrý kněz vynadal nezvykle početným jednoročním návštěvníkům za absenci...

Potkával jsem na večerní procházce se psem osmdesátiletou paní, taky se psem. Pejsci sbližují. Její táta byl volnomyšlenkář, sociální demokrat. Ona mu na svá stará kolena opatrně zazlívá, že ji nevedl k víře, nic jí o tom neřekl. Když si takto posteskla vícekrát, opáčil jsem: „Víte co? Přijďte na půl desátou do Týnského chrámu! Farář umí o těch věcech velmi dobře promluvit.“ Zarazila se, rodičovské naprogramování bylo pořád mocné. Kdyby je překonala, stihla by ještě tady na zemi důležité věci...

Této skutečnosti si všímají i pastorální psychologové a sociologové, neboť nejde – v evropských zemích, zatím – o jev ojedinělý. Spíše se stává pro určitý typ lidí pravidlem. Německý pastoralista Andreas Wittrahm zkoumal delší dobu náboženské postoje starších lidí pomocí dotazníků. Zjistil, že mnozí z těch, kdo odložili víru v letech mladé dospělosti, se po padesátce vracejí k jejím kořenům a nezřídka hledají i spojení s církevní liturgií. Reálný život farního společenství je přitahuje méně, spíše se zaměřují na duchovní četbu nebo na rozhlasové a televizní náboženské pořady. Kdo vyrůstali v nenáboženském prostředí, inklinují k směsi meditování, citlivého prožívání přírody a často jsou přitahováni východní moudrostí. – Existuje zajisté i kategorie lidí, kteří ani „na stará kolena“ potřebu víry nepociťují a tématem posmrtného života se nezabývají.

Je známo, že náboženský zájem probouzejí převratné události (nemoc, smrt blízké osoby, rozvod, ztráta zaměstnání apod.). Týž Wittrahm zjistil, že obdobným podnětem se může stát např. i nová známost, změna zaměstnání, přestěhování (neuvádí však, jak hluboký a trvalý je zájem vzbuzený těmito podněty). Pro některé starší lidi, nábožensky zpovrchnělé, ale ještě zcela nevyhaslé, se takovým podnětem někdy stává skutečnost, že se jejich dospělé děti rozvádějí, že žijí se svým partnerem nesezdány, že ignorují náboženskou výchovu svých dětí. Tato náhle probuzená odpovědnost za víru vnoučat u seniorů, kteří předtím zanedbali náboženskou výchovu svých dětí, je dobře známa i u nás.
Zkoumání náboženských postojů v dospělém věku, jak je provádí Wittrahm aj., je zaměřeno převážně na západoněmeckou populaci. Navíc se opírá o kategoriální pastoraci, jak ji tam vypracovaly obě nejpočetnější církve (např. evangelická organizace Frauenhilfe se pohotově věnuje ovdovělým ženám). Současná česká situace je jiná, sekularizační proces má u nás „náskok“ dvou, možná i tří generací. Mezi našimi seniory je mnohem více těch, kteří vyrůstali od dětství v prostředí vírou nedotčeném (viz paní s pejskem). Tím spíše mezi juniory. Přesto nejsou u nás duchovně vyhládlí výjimkou.
Hledání mladých se často nemůže opřít o stopy, které by v jejich duších zanechalo křesťanství. Té výhody mohou využít pouze ti, kdo zamlada dezertovali a mají se na stará kolena kam vrátit. Příslušníci naší mladé i střední generace jsou většinou „naprogramováni“ protikřesťansky a protinábožensky, jejich předsudek vyplývá z hluboce zakořeněných emocí a jeho překonání je pro ně i pro ty, kdo by jim byli ochotní pomoci, obtížné.

Německé studie upozorňují na téma, které snadno unikne pozornosti: na hledání smyslu života u lidí, kteří mají „produktivní věk“ za sebou. – V našem (katolickém) prostředí jsme zvyklí na jistou nevšímavost k víře „starých babiček“, máme ji za samozřejmost, i když jde nezřídka o nevtíravé svědectví skromné svatosti života na jeho sklonku. Je vskutku možné, že naše zbožné babičky mají „eschatologicky vystaráno“. Mám však na mysli něco jiného. Na bohoslužbách vysoce převládají šediny, a nejen tam. I přednášky České křesťanské akademie vyhledávají hlavně starší lidé. Nejinak je tomu na koncertech České filharmonie a mnoha jiných hodnotných kulturních akcích. Zdá se totiž, že v  „moderní“, tj. uspěchaně konzumní společnosti s jejími rozpadajícími se rodinnými vztahy, ve společnosti otrávené reklamou a komerční žurnalistikou atd., je proces mentálního, tedy i duchovního zrání osobnosti nesmírně ztížen. Proto se i touha po Bohu (o němž mámy a tátové mlčeli) probouzí až „na stará kolena“.
Tím je dán zcela zvláštní misijní terén, schůdnější než jiné. Přiblížit se mladému větroplachovi často nejde, protože kouše, škrábe a kope kolem sebe. Třicátník nebo čtyřicátník, plně zaujatý kariérou či erotickou ctižádostí, znemožní přístup pohrdavým úsměškem. Člověk po padesátce, spíše však po šedesátce (byť nikoli každý) má blíže k náhledu, který vyjádřil starozákonní Kazatel. Má už také méně času a nejednou o tom dobře ví.
Na jedněch Zvěřinových dnech promluvil Tomáš Halík zajímavě na téma Církev a „částečně identifikovaní“ (viz též Universum 3/2004). Tu nestejnorodou skupinu charakterizoval jen zběžně; měl jsem čtenářský dojem, že má na mysli spíše lidi mladšího a středního věku. Její specifickou podskupinou jsou však i senioři, ti vracející se zběhové. Ale „hned vedle“ potkáme takové, kteří neměli příležitost ani k částečné identifikaci, a přesto je pudí „hlad po smyslu“. Ocitli se v tzv. osmém věku života (podle Erika Eriksona), rádi by pracovali na konečné redakci svého životního příběhu, ale nevědí, jak na to.
Svou touhu dávají najevo jen příležitostně, nadto ostýchavě. Naše vstřícnost vůči nim by proto měla být odpovídajícím způsobem šetrná, po malých dávkách (na tu paní s pejskem jsem asi šel moc zhurta). Upozorňuji na ně proto, že duch současné doby staré lidi soustavně marginalizuje (odsouvá na okraj), zatímco oni jsou – i při snesitelné materiální zajištěnosti – potřebnější než jiní, protože jim zbývá málo času.

Když jsem ještě působil jako lékař a měl co činit s těmi, na něž dolehla tíže stáří, ptal jsem se dle okolností, zda vědí, co to je modlitba. Někteří věděli, jiní ne. Ti druzí si spojovali modlitbu s dvěma řádky dětské veršovánky „Andělíčku, můj strážníčku“, případně nesvedli ani to. Zbytky dětské víry nejsou v předtuše blížícího se konce dostatečnou výbavou. – Pokud vím, není pastorace seniorů vypracovanou disciplínou, ale rozhodně je příležitostí, leckdy jen náhodnou, snadno přehlédnutelnou, ale slibnou. Měli bychom o ní vědět.
Jak dopadla ta stará paní s pejskem, která to v hledání smyslu života neměla snadné, nevím. Ze Starého Města pražského jsem se odstěhoval, můj jezevčík už odešel do psího ráje. Ale pokud žije, přeji jí, aby z té jiskřičky vzešel ohýnek, který by ji na samém sklonku života zahřál nadějí.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou