26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Muž vize, modlitby a akce

29. 8. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/36 Antonín Dvořák, 29.8.2011, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy

V roce 2006 jsem mohl po několik měsíců studijně pobývat v Ekumenickém centru benediktinského kláštera sv. Jana v Minnesotě. A ačkoli téma mého studia byla reformační teologie, měl jsem možnost se vedle toho seznamovat i s benediktinským životem – současným i dějinným. Největším „objevem“ tohoto mého seznamování se nakonec stal domácí teolog tohoto kláštera, který zemřel těsně před začátkem druhé světové války (žil ve stejných letech jako Karel Čapek). Chtěl bych jeho osobnost a dílo nastínit s nadějí, že může inspirovat i naše katolické prostředí.

Mám dokonce za to, že P. Virgil Michel přináší přesně to, co my dnes vědomě či podvědomě hledáme a potřebujeme: objevit katolickou tradici jako autentický zdroj duchovního i společenského pokroku. Nahlédnout vnitřní bohatství i vnější přesah liturgického dění, z něhož se odstředivým pohybem šíří do světa energie obnovy. Brát papeže za slovo, nechat se jím ovlivňovat, být k němu loajální a zároveň si být vědomi svého vlastního jedinečného poslání, a to jak u duchovních, tak u laiků. O tom svědčí Michelovo pozorné čtení encyklik Pia X., Pia XI. i Pia XII., které jej však vedlo k docela jiným závěrům než později se vyrojivší myšlenkově zastydlé lefebvrovce. Ostatně: málokde se v našich časech člověk setká s tak dynamickou a energickou příchylností ke klasickým pilířům křesťanství jako v případě tohoto předválečného amerického benediktina.

LITURGIE A SOCIÁLNÍ OTÁZKA

P. Virgil Michel (1890–1938) působil jako děkan univerzity sv. Jana v Minnesotě a průkopník liturgického hnutí v USA. Muž vize, modlitby a akce, který toho stihl za svůj život tolik, že byl svým životopiscem nazván jedním z nejvýznamnějších benediktinů všech dob. Svým opatem Alcuinem byl Virgil Michel poslán na studia do Evropy, kde poznal nejen Řím, ale i německé, rakouské a belgické benediktinské kláštery, v nichž se rodila liturgická obnova. Vedle toho mnoho cestoval. Se svým otcem navštívil mimo jiné Palestinu i Egypt. Tato bohatá zahraniční zkušenost ovlivnila jeho intenzivní třináctiletou činnost v rodné Minnesotě (domů se z cest po světě vrátil v roce 1925). I když P. Virgil Michel proslul především jako zakladatel liturgického hnutí ve Spojených státech, měl přitom na zřeteli víc než jen jednu oblast života církve. P. Michel se vrátil z Evropy přesvědčen, že vlastní zdroj obnovy církve a společnosti nemůže být nalezen jinde než v liturgii. Jen z obecenství s Bohem ve společenství církve může vyrůstat autentický apoštolát. Jakékoli jiné pojetí se nakonec stejně zadrhne na prázdném aktivismu. Liturgie, bohopocta, bohoslužba, božská milost pramenící z Bohem stanovených prostředků spásy – to je sféra, kterou nemůže poskytnout žádná jiná organizace než církev. Odtud roste touha žít v Kristu a pro Krista ve všech ostatních oblastech života jednotlivce a společnosti. P. Virgil Michel četl pozorně encykliky římských papežů poslední doby a všiml si zásadního důrazu, jímž Pius X. podtrhl eucharistický život církve. Tento důraz na život s Kristem a pro Krista promítal tentýž papež i do hospodářského života společnosti. Toužil po tom, aby církev stála v první linii při řešení sociální otázky. Pius X. vycházel z encykliky Lva XIII. Rerum novarum (1891), na niž pak navázal i jeho nástupce Pius XI. encyklikou Quadragesimo anno (1931). Liturgický život, který byl nově objevován a povzbuzován v klášterech i v samotném středu církve, nebyl tedy izolovaným hnutím. Zvláště pak ne v pojetí Michelově. Z podstaty liturgie podle něho vyplývá odpovědnost za sociální otázku. Od bohoslužby vede přímá cesta k úsilí o sociální spravedlnost.

OTŘESEN ŠPANĚLSKEM

P. Virgil Michel nebyl sám, kdo pracoval s obrazem církve jako mystického těla Kristova. A přece málokdo tento pojem tak jasně vyložil svým životním zaměřením jako právě on. Měl v sobě americkou svěžest a smysl pro sociální solidaritu, kterou postrádali mnozí evropští řeholníci a kněží. P. Michel vyšel z církevního prostředí, které se od počátku chápalo jako služebné. Klášter i školy v Collegeville byly založeny ve prospěch nových usedlíků. Tamní benediktini – v Evropě za starých dob – zdůrazňovali zbožnost i manuální práci, vzdělanost i sociální solidaritu. V tomto smyslu amerikanizace benediktinů přiblížila řád původním intencím zakladatele. Otiositas inimica est animae (Lenost je největší nepřítel duše), píše svatý Benedikt. Kněží, kteří vstupovali do komunity, neměli za jeho života ve srovnání s laickými bratry žádná privilegia. Ostatně ani Benedikt sám knězem nebyl. Tato rovnost se později mezi benediktiny vytrácela. Kněží se začali specializovat na liturgii a vzdělání, zatímco bratři (nekněží) byli určeni k manuální práci. To je také jeden z důvodů, proč se křesťanství v Evropě postupně vzdalovalo určitým vrstvám obyvatel. Mimochodem, P. Virgil Michel byl otřesen návštěvou španělské církve ve dvacátých letech. Nechápal, proč se duchovní a řeholníci tak ostentativně vydělují od většiny společnosti a není jim hanba požívat zjevných privilegií. Takové odcizení mezi kněžími a laiky v Americe neznal. Respekt k hierarchické struktuře církve mu nebránil nahlížet na její podstatu jako na tělo Kristovo. Toto porozumění církvi, v níž každá její část má svou jedinečnou funkci uvnitř celku, se rodilo postupně ze tří odlišných, ale přece vzájemně provázaných hnutí: liturgického, biblického a sociálního. Vlastní „posvěcení“ této myšlence vtiskl papež Pius XII. až po Michelově smrti v roce 1943 v encyklice Mystici corporis.

NETRADIČNÍ POJETÍ TRADICE

P. Virgil Michel brzy po návratu z Evropy založil časopis Orate Fratres. Tento časopis, který se později přejmenoval na Worship, se měl stát a také stal hlavním propagátorem liturgické obnovy ve Spojených státech. Michelovým úmyslem bylo probudit katolické laiky z liturgické letargie a zapojit je aktivně do liturgického apoštolátu. Liturgická obnova měla od počátku teologicky co činit s naukou o všeobecném kněžství věřících. Tím se nemělo rušit specielní kněžství ordinovaných, ale naopak mělo být zasazeno do adekvátních relací. Liturgie měla být chápána ze své podstaty jako záležitost celého Božího lidu. Podobně zaměřené jako časopis Orate Fratres mělo být i nově vzniklé nakladatelství „Liturgický tisk“. Boží lid se tak díky vhodným knihám měl naučit žít, čerpat a dýchat liturgií. Jedním z velmi úspěšně vydávaných titulů se stal například stručný breviář pro laiky. Nad obojí publikační činností bděl redaktor a autor P. Virgil Michel. Jeho úsilí vyvolalo velmi přejné reakce mezi lidem i katolickou hierarchií. Pozoruhodné bylo, že sám P. Michel se považoval za tradičně ortodoxního katolíka. Jeho pojetí „tradice“ však bylo v jistém smyslu netradiční. Nebylo mnoho podobných, kdo by domýšleli do tak dalekosáhlých důsledků teologické impulzy vycházející z papežských encyklik. P. Michel vyučoval a řídil benediktinskou univerzitu (College). Jeho úmyslem bylo, aby tato škola produkovala široce vzdělané a hluboce duchovně zakotvené mladé lidi, kteří by se postupně stávali vůdčími osobnostmi ve společnosti. Tímto způsobem chtěl přenést liturgické impulzy také do života širší společnosti. Byl si vědom toho, že katolíci jsou dosud málo slyšet i na rovině politické. Jeho zřejmě nejznámějším žákem byl Eugene McCarthy, dlouholetý senátor za Minnesotu a kandidát na amerického prezidenta v šedesátých letech minulého století. Ten vstoupil do povědomí americké veřejnosti zejména tím, že jako první z vysoce postavených politiků začal kritizovat americkou politiku ve Vietnamu. McCarthy se dlouhodobě zabýval sociální otázkou v USA a byl respektován pro svou mravní integritu.

SVATOST UPROSTŘED SVĚTA

V posledních letech svého života se děkan Michel zabývá čím dál více otázkou kultury. Kulturou rozumí vše, co vytváří hodnotový systém ve společnosti, tj. zákony, zvyky, způsoby chování, knihy, filmy atp. Úkolem křesťanů je posilovat křesťanský prvek v obecně přijímané kultuře. Je to o to naléhavější, že svět se rapidně paganizuje. V druhé půli třicátých let si musel být minnesotský benediktin vědom akutního nebezpečí barbarizace Evropy. Nebylo podle něho jiné cesty než domýšlet do důsledků to, co nabízela liturgie: pojetí církve jako mystického těla Kristova. Z liturgie se má rozšiřovat posvěcení do všech oblastí soukromého i veřejného života. Proto je třeba budovat církev a zdůrazňovat přitom nezastupitelnou úlohu křesťanských laiků. Kdysi byl ideál svatosti mučedník, později se jím stal od světa oddělený mnich. V naší době se svatost vytváří uprostřed světa. Žít ve světě, a přitom nebýt ze světa, to by měl být ideál svatosti pro současné kněze, řeholníky, a zvláště pro křesťanské laiky. Michelovo celoživotní úsilí by se dalo shrnout do hesla, které si pro svůj pontifikát zvolil Pius X.: „Instaurare omnia in Christo“ (Ef 1,10).

 

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou