Vydání: 2008/8 Únor 1948, 19.2.2008, Autor: Pavel Motyčka

Příloha: Doma

V „manilské hymně“ se zpívá: „Všichni jsme jedno tělo, spojil nás Ježíš, nikdo není sám.“ Tato slova inspirovaná Písmem svatým vyjadřují základní rozměr církve, která vždy byla, je a bude společenstvím. V dnešní době, která do popředí staví jedince, vyznívá tento citát stále aktuálněji. Je potěšitelné, že v českých a moravských farnostech najdeme kromě tradičních společenství mládeže i skupiny, ve kterých se snaží spojit senioři, lidé se zájmem o katechismus nebo růženec, případně maminky na mateřské dovolené. A právě o posledně jmenovaných bude v této reportáži řeč.
Společenství maminek v Kroměříži ve farnosti svatého Mořice funguje již řadu let. O tom, že v místní církvi hraje důležitou roli, svědčí slova správce farnosti otce Josefa Říhy: „Společenství maminek představuje život a spojovací most mezi farností a rodinou – domácí církví. Společenství nemá význam jen pro maminky, ale také pro jejich ratolesti, které se zde mohou poznat a začít zjišťovat, že ve farnosti nejsou samy.“
Dobrou duší celého společenství je paní Iva – maminka pěti dětí. „Když jsme se před patnácti lety přistěhovali do Kroměříže, byla jsem úplně sama,“ vzpomíná na své začátky. „Ve farnosti se naštěstí v tu dobu scházely tři maminky, které mě mezi sebe pozvaly, takže jsem ve městě nezůstala ztracená. Představa, jak si žena na mateřské v novém městě najde přátele – když téměř na nic nemá čas – ve mně předtím vyvolávala obavy. To se ale s pomocí nových kamarádek vyřešilo.“
Díky aktivitám paní Ivy se společenství stalo zázemím především pro ty maminky, které z města nepocházejí. Dnes jich na setkání chodí zhruba deset. Některé se do Kroměříže s celou rodinou přistěhovaly, jiné přivdaly nebo odešly za pedagogickou prací na místní Arcibiskupské gymnázium. Nicméně všechny se shodují, že úterní setkání jsou pro ně již neodmyslitelnou součástí života. Dokládají to slova paní Elišky, maminky tří dětí: „Jako má někdo kulturní večery, já mám kulturní dopoledne každé úterý při našem setkání. A přitom nemám výčitky, že jsem někam odložila děti. Je super, že setkání jsou vždy ve fixní dobu a na stejném místě. Člověk tak nad tím aspoň nemusí moc přemýšlet.“
Co může takové společenství přinést a nabídnout? Proč se účastnit jednotlivých setkání? Vysvětlení paní Petry, maminky osmiměsíčního Petříka, zní jednoznačně: „Je dobré, že si během setkání můžeme vyměnit zkušenosti, co se týče stravy, zdravotní péče nebo výchovy. Také je fajn, že jsme chvilku spolu a nezůstáváme samy doma.“ Zázemí ve společenství našla i paní Marie, maminka šestiměsíčního Vojtíška. „Díky našim setkáním mám příležitost vypadnout z denního stereotypu, kterému se člověk brání, ale přesto doma je. Je také dobré sledovat jiné děti, jak vyrůstají. Mohu se tak těšit na to, co přijde i u vlastního dítěte, až bude starší. Je také hezké, že většina z nás má nějakou vazbu k Arcibiskupskému gymnáziu,“ říká.

Společné starosti
Zajímavý pohled na společenství se naskýtá z druhé strany – od manželů a otců. Za všechny názor pana Vojtěcha: „Je důležité, že manželky starosti s dětmi prožívají společně. De facto to pomáhá i mně, protože se dovídám, jak řeší stejné problémy jinde. Nebýt tohoto společenství, hrozilo by naší rodině, že zůstaneme odkázáni sami na sebe.“
Již staří filozofové konstatovali, že člověk je bytost společenská. Jen ve společenství lidí můžeme hledat prostor pro svoji realizaci, naplnění, ale i duchovní růst a zrání. Zdravé společenství potřebují především děti, které si vytváří základní návyky a dovednosti. To také dokládají slova paní Ivy: „Dnes se klade důraz na to, že dítě musí být na zdravém vzduchu, jíst zdravé potraviny, musí mít zdravý míček bez ftalátů, ale nikdo se nestará o to, zda dítě žije ve zdravém lidském prostředí. To my v našem společenství ale považujeme za nejdůležitější.“