Modernita je pouze polovinou umění...

Vydání: 2010/3 "Třetí svět" Evropy, 13.1.2010, Autor: Jaroslav Med

Příloha: Perspektivy

Od dob Platóna je v našem civilizačním okruhu přítomen jistý svár mezi aktivitou tvůrčí individuality a kolektivem, mezi svobodou jedincova činu a odpovědností vůči „polis“. Antičtí myslitelé upřednostňovali vládu „logu“, tedy rozumu, proti iracionalitě pocitů a osobních pohnutek.

Ačkoliv Řekové konstituovali pojem demokracie, je známa Platónova obava z „hrůzovlády davové vášně“ i jeho nedůvěra k filozoficko-umělecké jedinečnosti narušující jednolitost obecného mínění. Epiktétos upozorňuje, že vlastní oblastí svobody je niterná sféra vědomí, tedy vnitřní svoboda osobnosti. Aristotelés v tomto smyslu dodává, že se proces tvorby neodehrává před veřejností; právě v tomto procesu je přítomen element svobody, který je však skryt. To, co se objeví před zraky veřejnosti, není svobodný tvůrčí proces, ale tvůrcovo dílo. Důraz je kladen na vnitřní svobodu s vědomím, že i ta nejdemokratičtější „polis“ musí stavět moc společnosti nad nevyzpytatelností jedince.

Umění nemá popisovat, ale evokovat

Francouzská revoluce vyhrotila protiklad: individuální svoboda kontra kolektivní vůle a zájem společnosti. V intencích proklamované rovnosti byla demokracie chápána jako nutnost a ochota občana přijmout odpovědnost za sebe i za věci obecné. Svědkové revolučních změn (B. Constant a E. Burke) si uvědomovali, že je v takto pojaté demokracii zdůrazňována především lidovost jako normativ průměrného člověka, a nikoli lidskost, tedy humanita. Od té doby byl v evropském společensko-kulturním kontextu pojem demokracie vnímán jako určitý typ vlády, vtahující do struktury vládnutí i obyčejného člověka. Stýkání demokratických idejí s kulturou mělo po celé 19. století velmi ambivalentní charakter. Byl zde romantický mýtus jednoty kultury a společnosti; kultura se měla stát transformační silou sjednocující společnost, v jistém smyslu chtěla být jakousi antitezí politiky, garantem demokratického vývoje směrem k osvobození člověka od všech limitujících omezení. Literatura měla demokratizovat společnost tím, že jedince neviditelnými nitkami spojovala s dalšími lidmi a tím prodlužovala individuální existenci přesahem sounáležitosti s kolektivem. Proti tomuto mýtu o spojení moci slova s ideou demokracie se od Baudelairových časů staví princip absolutizace uměleckého díla, jeho absolutní nezávislost na společenských podmínkách. Ve svých denících Baudelaire často ironizuje pojem demokracie jako náboženství průměru, pokrok, toto zaklínadlo všech demokratizačních procesů, označuje za „pohanství slabomyslných“ a při četbě Hobbesova Leviatana upozorňuje na fakt, že lid netouží ani tak po svobodě jako po ochraně. V geniální zkratce upozorňuje i na to, že „modernita je pouze polovinou umění, druhá polovina je to věčné“, a dodává, že výskyt génia není matematicky závislý na společenských podmínkách. Baudelaire také v mnohém předjal vztah moderního umělce ke společnosti, když zdůraznil, že poezie vyžaduje naprostou oddanost, doslova otročení vlastnímu egu; básník má právo udělat to, co udělal, a v žádném případě nesmí myslet na důsledky své činnosti. Neobyčejně podnětné je také jeho upozornění na souvislosti mezi stylem a pravdou, básník musí předstoupit před soud své vlastní ideje, a nikoli před většinový soud kolektivu. Zvláštním kulturně sociologickým faktem je poznání, že čím silnější byl ve společnosti impuls demokratických idejí, tím zřetelněji se literatura odvracela od viditelného k neviditelnému. Ne k neviditelnému založenému na náboženské víře, ale k neviditelnému zakotvenému v imanenci jako klíči k opravdovému umění, jež nemá popisovat, ale evokovat. Básníkovo slovo už nechtělo být ani v zajetí společenského apelu, ani nechtělo oslovovat lid, tento základní tmel vší demokratičnosti, ale chtělo existovat samo o sobě a posláním básníka bylo právě jím evokovat skrytou skutečnost. Tento odklon od viditelného k neviditelnému byl svou aristokratičností implicitně protidemokratický.

Ideje mají své následky

Překotný politicko-společenský vývoj ve 20. století zcela proměnil paradigma vztahu mezi literaturou a ideály demokracie. Zejména dosud nikdy nevídané hrůzy první světové války a jejich dopad na všechny lidi bez výjimky učinil nicotnými mnohé z představ o výjimečné důležitosti literatury a umění. Demokratické ideje, ruku v ruce s vlnou revolučnosti, mění mapu Evropy nejen geopoliticky, ale i mentálně. Strukturální proměna společnosti přirozeně proměnila i literaturu. Literárním prostorem zní unisono jeden hlas: jde o náš svět, jemuž máme sloužit, který chceme změnit, nikoli o svět, do něhož jsme pouze vrženi. V meziválečných poměrech byla pro spisovatele skoro samozřejmá angažovanost v aktuálním politickém dění, nikoli v přijetí politických funkcí, nýbrž v poznání, že i ideje mají své následky, že lze i pomocí básnického slova přispět k proměně skutečnosti. Demokracie získala v meziválečném období až neúměrně vysoký status, protože v sobě zahrnovala bezmála všechny hodnotové prvky života společnosti. Navzdory tomu ale demokracie procházela v 30. letech stálým sebezpytováním – od svobody projevu až k sociální otázce relativizovala mnohé z demokratických jistot. V celoevropském kontextu, ohrožovaném jak růstem totalizujících fašisticko-komunistických snah, tak frustrací z nevyřešitelné sociální otázky, vzrůstala jakási únava z demokracie. V českém literárním prostoru se stalo uvažování o povaze a funkčnosti demokracie jedním z nejfrekventovanějších témat 30. let. Kolik jen úvah věnoval tomuto tématu F. X. Šalda. Jeho heroické pojetí literární tvorby vyjadřovalo jisté obavy z kvantitativního charakteru demokracie omezujícího kvalitativní růst jedinečné tvůrčí individuality. Demokracie měla ztělesňovat element životní tvořivosti, zaručovat osobnostní růst a stát se duchovní silou dávající smysl člověku i národu. Jediným a základním cílem demokracie měla být podle Šaldy právě tvorba tohoto smyslu, jež se musí stát živým obsahem demokracie, tak jako je obsahem náboženství víra v Boha. Méně heroicky, ale o to intenzivněji a neúnavněji propaguje liberální demokracii Karel Čapek, který se stal posléze jakýmsi zosobněním demokratického diskursu v českém literárním prostoru. Pro Čapka byla demokracie „programem optimismu, lásky, srdečnosti a důvěry, že i když něco nestojí dobře, dá se spolupracovat k lepšímu“. Duch Lidových novin a Peroutkovy Přítomnosti vytvořil v druhé polovině 30. let jakýsi rezervoár demokracie, s níž se identifikovala převážná většina českých slovesných tvůrců. I přes tvrdou kritiku základních vad československé demokracie razili Čapek s Peroutkou myšlenku tzv. komunikativního rozumu, kdy svobodná veřejná diskuse a mocensky nezmanipulované kolektivní rozhodnutí občanů zajišťuje legitimitu demokratických institucí; a takový stav československá demokracie podle jejich soudu zajišťovala. Tento čapkovsko-peroutkovský rezervoár demokratičnosti představoval pevnou hráz proti státobornosti komunistické avantgardní levice, toužící demokracii nahradit modelem sovětské provenience. Nepodstatné byly výhrady z řad durychovských katolíků, vyčítající liberální demokracii její etickou neutralitu, nahrazující hlas svědomí veřejným míněním, i dykovské varování, že demokracie ohrožuje národ, který se dožaduje síly, zatímco demokracie mu nabízí konsensus.

Útěk do krajiny relativismu

Souznění české literatury s demokratickými ideály se ukázalo nesmírně silné v tragickém roce 1938, kdy byla československá demokracie ohrožena hitlerovským Německem. V tomto krizovém období se ukázala síla demokratických idejí, s nimiž se identifikovalo vše, co představovalo českou literaturu. Až v mystickém vzedmutí odhodlanosti národ potvrdil svůj vztah k demokratickým idejím, jimiž v té době žila veškerá česká literatura. O to tragičtěji působí fakt, že se posléze celé půlstoletí totalit snažilo vymazat pojem demokracie z podvědomí lidí i kultury a nastolit bezčasí bez historických vazeb a dějinného vědomí, kam náležíme a kým jsme. Uplynulo dvacet let, kdy se k nám opět vrátila demokracie, a to v takové míře, jakou dosud česká literatura nikdy nepoznala. Od počátku jsme ovšem dostatečně nevzali na vědomí, že demokracie je tím nejzazším rozmělněním onoho zesvětštělého (původně evangelijního) „ano, ano – ne, ne“, jež představuje základ svobodného kritického myšlení. Existuje však pokušení zbavit se tohoto údělu a utéci se do krajiny relativismu, k čemuž nám postmoderna otevřela dveře dokořán. Tím se stalo, že dřívější výlučnost literatury, oponující demokracii ve jménu jedinečnosti génia, byla vystřídána jistým eklekticismem, který suverénně směšuje styly, překračuje normy a nepřísahá na žádné krédo. Demokracie se dnes stala tak otevřenou, že je skoro nemožné odmítnout nálepku kultury jakékoli zábavě a statut literatury pak nedat jakémukoli blábolení. Žijeme v době pocitů, neexistuje žádná absolutní pravda ani krása, ale jen nekonečný proud zábavy. A demokracie umožňující každému přístup ke kultuře může za kulturu prohlásit vše, co vyhovuje většinovému vkusu. Jestliže po staletí vedli spisovatelé boj proti šosákovi, v současnosti se sklání před diktátem reklamy a různých mód.

Dálkový ovladač mnoha možností

V minulém půlstoletí vedla literatura boj proti totalitě, ale likvidace despocie nezaručila autonomii úsudku a duchovního růstu, zůstalo však slovo zbavené jakékoli vazby k transcendentním hodnotám, k péči o duši člověka. Po staletí se literatura snažila vyslovovat to, co je v člověku nepodmíněné, chtěla upozorňovat na duchovní zkušenosti jako stálého činitele v procesu lidského existování, na místo toho jsme ovšem svědky defenzivy literatury, jejího směřování od obecně lidského k pseudoautentičnosti životních prožitků, pocitů, deníkových aluzí a nehorázných intimit – jen proto, aby nepropadla sítem masové obliby a úspěšnosti. Našemu současníkovi dala demokracie jakýsi dálkový ovladač mnoha možností, díky němuž v životě, stejně jako u televizoru, sestavuje svůj život svobodně a bez zábran, aniž se nechá rušit jakýmikoli tradičními hodnotami a vazbami. Tomuto člověku dala demokracie svobodu, a jak poznamenal Nietzsche, v takové míře, že se nemusí červenat sám před sebou a může popustit uzdu všem svým vášním a pocitům, a vydávat se přitom za člověka kulturního. Chce-li dnes literatura znovu získat předchozí zásluhy o prohlubování a kultivování lidské existence, měla by se pokusit přimět našeho současníka, aby se znovu sám před sebou začal červenat.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay