Misionářem od útlého dětství

Vydání: 2019/40 Ani déšť poutníky nezastavil, 1.10.2019, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma 40

Země velikostí podobná té naší. Přesto v úplně jiné části světa, na jiném kontinentu. Srí Lanka. Na kraji vesnice se schází několik desítek dětí. V rukou mají rohože, pokládají je na zem poblíž velkého kříže, zhotoveného ze dvou kmenů, a sedají si na ně. Schází se jejich „misijní buňka“. Jen tak, pod širým nebem. Zázemí ani prostředky nemají.

 
Malí misionáři na Srí Lance nemají faru nebo katechetickou místnost, a tak se scházejí pod širým nebem. Snímek archiv Missio

Tisíce kilometrů od tropické Srí Lanky, v obci zvané Slatina nad Zdobnicí, se potkává podobná skupinka. Děti různého věku se společně modlí, zpívají, tvoří i tančí. Momentálně malují obrázky sv. Terezie z Lisieux, která má v říjnu výročí. Říkají si Misijní klubko. To, co mají obě skupiny společné, je, že jsou členy Papežského misijního díla dětí. Spolu s desítkami milionů dalších dětí ve více než 130 zemích světa se připravují na Mimořádný misijní měsíc říjen. A hrdě se hlásí, že jsou také misionáři. Odmalička jsou totiž vedené k tomu, že i ony jsou „pokřtěné a poslané“.

Národní ředitel Papežského misijního díla (PMD) v ČR Leoš Halbrštát říká, že každá misijní země má svá specifika a práce s dětmi je pokaždé úplně jiná. Například Misijní klubka – jak je známe u nás – nejspíš nenajdeme nikde jinde na světě. Zatímco v Česku jsou děti do klubek přijímány slavnostním obřadem, skládají slib (často do rukou biskupa nebo národního ředitele) a obnáší to i určité závazky (denně se modlit za děti v misijních zemích a ušetřit drobný peníz v hodnotě jednoho bonbónu pro potřebné), v jiných zemích s prvním svatým přijímáním automaticky vstupují do Papežského misijního díla dětí.

Malých misionářů je v naší zemi už přes dva tisíce ve více než 150 klubkách. „Česká Misijní klubka jsou určena pro děti od pěti let, ale když přicházejí rodiny s více dětmi a jsou mezi nimi i menší, určitě jim nechceme bránit,“ říká Bronislava Halbrštátová, která vede Misijní klubko ve Slatině nad Zdobnicí. Vzpomíná, že nedávno přišla na setkání klubka sotva tříletá holčička – modlila se, poslouchala, malovala obrázek Matky Terezy a líbilo se jí tam. Důležité podle ní je, že děti už odmalička poznávají atmosféru společenství. O prázdninách se například ptal jeden chlapeček, jestli by mohla přijít do klubka kamarádka, která je u nich na prázdninách. A zda by mohla přijít i s maminkou. A jestli nevadí, že nechodí do kostela… Podle Halbrštátové právě o to Misijní klubka usilují. „Abychom nebyli uzavřené společenství, aby z nás něco vyzařovalo, aby nám spolu bylo dobře a aby se tady cítil dobře každý, kdo mezi nás přijde,“ přibližuje.

Českým specifikem je také tzv. MOST. Děti ho staví svou Modlitbou, Obětí, Službou a Tvořivostí. Tak pomáhají svému okolí i chudým dětem z celého misijního světa. K tomu, aby MOST stál, ale podle Halbrštátové nestačí jen dávat penízky nebo jen tvořit. „Když ten most má držet pohromadě, každá z těch položek je důležitá – i modlitba a oběť.“

Každý přispěje svou troškou

Leoš Halbrštát vzpomíná, že i v nejchudších zemích, kam putuje naše hmotná pomoc, lidé přispívají do misijní sbírky. „O misijní neděli jsme byli v Tanzanii. Tam se této sbírky účastní všichni věřící, takže to jsou opravdu tisíce lidí. Každý přinese svoji trošku, ale dohromady to udělá docela slušnou částku. V průvodu chodí maminky, tatínkové, děti i jednotlivci a dávají své dary biskupovi. Ten všem potřese rukou, aby ukázal, že si církev jejich daru váží. V sakristii je skupinka lidí, kteří vše rovnou počítají – a už na konci mše vyhlásí, kolik se vybralo,“ říká Leoš Halbrštát s tím, že peníze se pak přerozdělí potřebným, takže ve výsledku někteří dostanou víc, než sami dali.

Hana Koukalová z Papežských misijních děl z českobudějovické diecéze má podobnou zkušenost i z jiných misijních zemí. „Děti po celém světě spojuje modlitba a drobná oběť pro dobro druhých. Může to být finanční dar, nebo třeba v Guyaně vedla ředitelka Papežských misijních děl děti k tomu, aby navštěvovaly nemocnice či udělaly něco dobrého pro druhé. Nemají peníze, ale mohou posloužit jinak. Děti, které finančně podporujeme, tak nejen přijímají, ale také dávají,“ podotýká Koukalová.

Inspirace ze Srí Lanky

„V misijních zemích se o misiích nemusí mluvit, ony v nich žijí. V našich klubkách se děti teprve učí solidaritě, milosrdenství, učí se něco si odříct, což někdy některým nejde tak dobře,“ říká Hana Koukalová. Vzpomíná, jak pro ně národní ředitel srílanských PMD uspořádal setkání misijních buněk dětí: „Bylo to asi 1 200 dětí v areálu jedné školy. My jsme měli úchvatnou možnost navštěvovat skupinky zhruba po třiceti dětech a ptát se jich, jak fungují a co dělají. Bylo vidět, že je to baví, že tím žijí.“ A dodává, že tam spolupracují centra pro mládež s diecézním ředitelem PMD a že mladí lidé, kteří prošli formací, se věnují vedení dětí. „Líbí se mi, že mládež i děti poznávají Ježíše, ale taky o něm vydávají svědectví, že tam nechybí ani praktická složka,“ zmiňuje Hana Koukalová s tím, že právě tady našla inspiraci pro svou diecézi.

Povedlo se to například v Pelhřimově, kde je živá farnost a dobré dědictví z působení jejich generálního vikáře Mons. Davida Henzla. Tamní mladí lidé, kteří prošli kurzem animátorů, vedle dalších aktivit ve farnosti vedou Misijní klubko. „Osmnáctileté slečny si berou mladší pomocnice ve věku od třinácti let,“ říká Hana Koukalová a dodává, že chceme-li, aby si i naše děti uvědomovaly, že jsou pokřtěné a poslané, musíme jim v tom být příkladem. Pro ni je velkou inspirací možnost setkávat se s kolegy právě z misijních zemí. „My se vlastně učíme od nich. Oni tam pracují přímo na misijním poli, zatímco my se tady snažíme pro ně shánět peníze. Pomáháme jim finančně a dostáváme od nich ty nehmotné věci,“ přibližuje. Na mezinárodních setkáních nebo při vzájemné komunikaci pak vznikají situace, kdy se například česká Misijní klubka inspirují materiály ze Srí Lanky, anebo se Australané obrátili na Ugandu s prosbou, zda by jim poskytla materiály pro katechezi. „Inspirativní jsou také Filipíny, kde je 90 % křesťanského obyvatelstva a kde vydávají moc pěkné materiály pro práci nejen s dětmi,“ doplňuje Hana Koukalová.

Misionářem může být každý

Papež František upozorňuje, že misionářem může být jen ten, komu jde o dobro druhých. A také zdůrazňuje, že kdo následuje Krista, nemůže se nestat misionářem. Děti skrze Misijní klubka mohou pochopit toto své poslání, a pak samy svědčí ve svých rodinách, mezi spolužáky či ve farnosti. V nejbližší době budou mít tuto příležitost například na Misijních jarmarcích, které se budou konat o Misijní neděli 20. října na mnoha místech republiky. Anebo skrze modlitbu růžence, která v Misijních klubkách zvlášť v měsíci říjnu nemůže chybět.

KATEŘINA ŠŤASTNÁ
 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články



Aktuální číslo 49 3. – 9. prosince 2019

Nezapomněli, radovali se v Sýrii

Druhý ročník Červené středy, akce, která upozorňuje na pronásledování pro víru, se minulý týden konal nejen v hlavním městě, ale na 80 místech v celém Česku.

celý článek


DARUJTE Katolický týdeník

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok! Líbí se vám Katolický týdeník a chcete, aby…

celý článek


Teologové proti eutanazii

Děkani tří teologických fakult zveřejnili otevřený dopis, který adresovali Parlamentu ČR. Varují v něm před chystaným zákonem o eutanazii.

celý článek


Mesiáš, který přišel

O tom, že jediným možným smyslem života je marné očekávání, pojednává populární divadelní hra Čekání na Godota. Godot ve hře nedorazí. V tom je její absurdita.…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay