26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Minulost, která nás neopustila

12. 7. 2005

|
Tisk
|

Postoje psychologů se různí v otázce, nakolik nás naše minulost ovlivňuje, ale patrně všichni se shodují v tom, že člověku a jeho chování nelze porozumět, aniž bychom zcela odhlíželi od jeho historie. Často si myslíme, že jsme se od minulosti osvobodili, avšak sám život ukazuje - nejenom v terapeutově pracovně - že minulost se vůbec neosvobodila od nás. Kdybychom před ní chtěli utéct, museli bychom prchnout před sebou samými, a kdybychom tkvěli jen v minulosti, asi nikdy bychom nedospěli.

Vydání: 2005/29 Křesťanské knihy včera a dnes, 12.7.2005, Autor: Jacek Prusak

Příloha: Perspektivy

Toto pravidlo se týká rovněž naší modlitby. Náš duchovní rozvoj často imituje naši historii: milost staví na přirozenosti. „Život není to, co člověk prožil, ale co si z něj pamatuje a jak si to pamatuje, aby o tom mohl vyprávět,“ napsal ve svém deníku Gabriel García Márquez (Žít, abych mohl vyprávět - Odeon 2003). Kdybych měl parafrázovat spisovatelovu větu, řekl bych, že modlitba je svědectvím o tom, co a jak si člověk pamatuje ze svého života, aby o tom mohl vyprávět Bohu. Minulost tedy utváří naši modlitbu v prvé řadě skrze paměť.

Naše paměť i naše modlitba tkví v naší historii. Většinou si to ani neuvědomujeme, zejména když v modlitbě stojíme před Bohem „tady a teď“. Přesto však ani tehdy nejsme od své minulosti úplně osvobozeni. Naše vzpomínky jsou pro nás čímsi velmi osobním, jsou součástí nás samých. Když si připomínáme události svého života, uvědomujeme si, jak pochybné jsou naše vzpomínky. Nepamatujeme si totiž události, jak se objektivně staly, ale interpretujeme je tak, jak jsme je prožívali. Nepamatujeme si suchá fakta, ale způsob jejich prožívání, doprovázený silnými emocemi a pocity, které v nás ještě dlouho a dlouho tkví. V naší paměti se proměnily nejenom vlivem pozdějších, nýbrž i dřívějších zkušeností. Naše psychika má totiž tendenci před bolestnými a nepříjemnými pocity utíkat.

Pro náš duchovní život a vnitřní zrání je však nesmírně důležité uzdravení našich vzpomínek. Negativní emoce jako např. strach, lítost nebo pocit ukřivděnosti se vyznačují tím, že trvají tak dlouho, dokud se naše životní situace nějak výrazně nezmění. Bolestné vzpomínky přetrvávají, dokud nedojde k nějaké subjektivní nebo objektivní změně. Na toto pravidlo, které reguluje naše negativní emoce, bychom neměli zapomínat, neboť jsme všichni jaksi mimovolně přesvědčeni o tom, že čas rány hojí. Bohužel nikoliv, snažíme-li se je potlačovat, racionalizovat, minimalizovat, postupně na ně zapomínat. Abychom se vyhnuli bolesti, často podvědomě falzifikujeme svou historii vytěsňováním příliš bolestných a nepříjemných zkušeností. A i když takto znásilníme svou paměť, stejně nás to neuchrání od negativních důsledků, které s sebou tyto vzpomínky přinášejí. Dřív nebo později proniknou vytěsněné obsahy i do našeho každodenního života; začneme hovořit stále jen o sobě, rozšiřovat toto své vyprávění o další a další detaily, anebo o sobě radši mluvit vůbec nebudeme, protože by se ti druzí mohli dozvědět „pravdu“ o nás samotných.

Minulost, vůči níž jsme si nezjednali dostatečný odstup a svobodu, s níž jsme se takříkajíc „nevypořádali“, se může projevit v psychických poruchách a dotěrných myšlenkách, vůči nimž jsme většinou bezradní, a ty pak mohou člověka uvrhnout do stavu permanentní trýzně - rovněž v modlitbě. Obsedantní myšlenky bychom však neměli ztotožňovat s obyčejnou roztržitostí. Lidé trpící touto poruchou se totiž často ani modlit nedokáží. Není tomu tak proto, že by se neuměli chvíli soustředit, nýbrž proto, že stálé „omílání“ a kroužení kolem určitých myšlenek je jediným jim známým způsobem, jak umenšit nesnesitelné soužení, jehož příčina jim zůstává skrytá. Bohužel, pro mnohé z nich se modlitba může stát rituální a nepřirozenou činností, náhražkou opravdové konfrontace s jejich vlastní minulostí. Vzpomínka na některé bolestné události způsobuje, že situace, které připomínají okolnosti, v nichž jsme prožili minulá traumata, vyvolávají stejné emoce jako kdysi. Naše paměť má totiž tu protivnou vlastnost, že emoce, které jsou do ní vepsány, mohou za jistých podmínek ožít, aniž by si člověk, který je prožívá, vzpomněl na původní událost, která je přivodila.

Člověk se nedokáže pouhou silou vůle uchránit před nežádoucími emocemi. Může ale do jisté míry oslabit schopnost někdejších událostí vyvolávat emoce nepříjemné. Jak píše Talmud: „Spasení je tajemství paměti.“ Konfrontace přítomnosti s naší pamětí - jak s jejími základními obsahy, tak i se samotným procesem vzpomínání - je návratem k Bohu, který působí v dějinách. Bůh nás tehdy vysvobozuje z vězení našich vzpomínek a představ a proměňuje nás na „kříži naší minulosti“. Naše zmrtvýchvstání bude vstupem do přítomnosti beze strachu o budoucnost.

Modlitba může uzdravit paměť, ale může se stát i formou útěku před vlastní historií, bolestnou minulostí, může se stát jakousi podobou lokálního umrtvení. Můžeme ji totiž omezit na pouhý monolog o svých zraněních a příkořích, anebo naopak - můžeme před Bohem skrývat svá zranění kvůli vlastnímu pocitu viny, strachu a studu.

Někdy se stává, že i věřící, kteří hledají modlitbu vnitřního uzdravení, vlastně ani pořádně nevědí, čím jsou ve své snaze doopravdy motivováni. Vnitřní uzdravení totiž nespočívá v nějaké amnézii nebo viditelných projevech, ale nejčastěji k němu dochází skrze pozvolný návrat stejnou cestou, kterou jsme urazili ve svém životě. Účast na procesu vnitřního uzdravení není nějaký luxus, nýbrž nezbytnost.

Méně bolestivě - což neznamená, že méně únavně a trýznivě - se minulost dotýká naší modlitby v podobě různých forem roztržitosti. Modlitba totiž vyžaduje soustředění, tedy schopnost být plně přítomen a koncentrován na to, co se děje „tady a teď“. Opakem soustředění je duchovní nepřítomnost nebo roztěkanost způsobená řadou vnějších podnětů. Roztržitost se týká nejčastěji minulosti, kterou jsme právě „opustili“, abychom se setkali s Bohem, nebo budoucnosti, která nám ukládá nemyslet na přítomnost, snažíme-li se modlit.

Naše roztržitosti obsahují mnoho stránek naší minulosti, vycházejí totiž z našeho nereflektovaného systému hodnot. „Některé myšlenky - píše trapista Thomas Keating - nás přitahují, protože jsme k nim poutáni v důsledku emocionálního naprogramování ještě z doby svého dětství. Když se takové myšlenky vynoří, rozsvítí se v nás všechny kontrolky kvůli silnému emocionálnímu zaujetí pro hodnoty, které v nás určité myšlenky stimulují, nebo ohrožují.“

Žijeme ve světě vnitřních tlaků a závislostí, které nám během modlitby nedopřejí chvíli klidu a které se snaží zcela připoutat naši pozornost. Velmi často nám modlitba ukazuje, jak jsme zotročeni vlastními názory a hodnotícími soudy. Těžko se zbavujeme toho, že na každé téma musíme mít vlastní názor. Do svého „sebe(zne)hodnocení“ snadno angažujeme autoritu Boha, zájem víry nebo touhu po „spáse blízkého člověka“.

Naše záliby ovlivňují také hledání duchovních zkušeností, potvrzování našeho duchovního růstu nebo srovnávání se v modlitbě s ostatními. Často totiž nehledáme to, co podporuje náš růst, nýbrž to, co se nám líbí, a pak se divíme, proč nás přepadá smutek...

Nakolik naši modlitbu ovlivňuje minulost, můžeme také poznat ve svých představách Boha. Z psychologické perspektivy patří pojetí Boha k podstatným a nejdůležitějším kategoriím každého náboženství. Nejrozšířenější představou osobního Boha, kterou předává křesťanská tradice, je obraz Boha-muže s vlastnostmi ideálního otce. Nesmíme ale zapomínat - na což upozorňuje polský teolog Tomasz Węcławski - že „každé biblické, a v důsledku toho i teologické použití termínu OTEC ve vztahu k Bohu je metaforické v plném významu toho slova“.

Představy Boha se začínají v životě člověka vytvářet už v počátečních fázích jeho vývoje, mají svůj původ v nejranějších vztazích dítěte s nejbližšími osobami, nejčastěji s matkou a otcem. Jsou také závislé na okolí, v němž dítě vyrůstá. Vznik lidských představ o Bohu, stejně jako chápání jeho podob obsažených ve Zjevení souvisí také s intelektuálním rozvojem dítěte, s jeho rostoucím zájmem o otázky spojené s původem a vznikem světa, ale také o různé sociální procesy. Proto také setkání s negativními, nicméně klíčovými vzory chování u osob, které hrají v životě dítěte důležitou roli, např. u rodičů, způsobuje, že se u něj podvědomě vytváří negativní, démonická představa Boha. Negativní obraz Boha začíná být vnímán jako jeho „tvář“ a silou své autority začíná kontrolovat život člověka. K nejčastějším démonickým obrazům Boha patří: trestající Bůh-soudce, svévolný Bůh, Bůh smrti, Bůh-bdělý pozorovatel, Bůh vyžadující velké výkony. Podobné obrazy Boha pokládají odborníci zpravidla za projev náboženské neurózy, za níž se skrývá strach, násilí či nějaké vnitřní konflikty.

Pro křesťany zotročené démonickým obrazem Boha spolupráce s Boží vůlí vždy znamená dělat přesný opak toho, co by právě dělat chtěli. Tuto „náboženskou deviaci“ zajímavě charakterizuje dominikán Jean-Marie Gueullette: „Slyšeli jste snad někdy o někom, kdo odjíždí s partou dobrých přátel na dlouho očekávanou dovolenou, aby tvrdil, že tak plní Boží vůli? Nejspíš ne. Boží vůle se totiž nejlépe realizuje - s výmluvným povzdechem - v nemocnici. Boží vůle má totiž často jméno rakoviny nebo tělesného postižení. (...) Boží vůle, tak jak si ji představujeme, je něco smutného, něco, co nás musí bolet.“

Vyznavači démonického obrazu Boha si nedokáží představit, že Bůh chce, abychom byli šťastní. Aby se modlitba stala místem duchovního rozvoje a vnitřní svobody, musí být vystavena konfrontaci s těmito démonickými představami. Uzdravení se v takovém případě stane cestou temné, ale jisté víry.

Díky modlitbě přestane paměť vytěsňovat bolestné vzpomínky, neboť ji obklopuje dobrota samotného Boha, a tehdy i ta nejbolestivěji vnímaná minulost bude moci ožít a skutečně pominout. Nelze vrátit to, co se už jednou stalo, ale je možné naučit se to posuzovat a prožívat úplně jinak. „Skrze paměť máme totiž nejenom šanci přijmout a osvobodit se od nepříjemných vzpomínek a vin, ale rovněž i důvod k radosti z toho, co jsme dostali, k vděčnosti za prožitý život. Paměť nám pomáhá dávat všemu určitý smysl a je tím, co - bude-li to proměněno v důvěru - může přinášet bohaté plody v budoucnosti. Paměť může proměnit minulost i budoucnost, připravit půdu k bytostné zkušenosti přítomnosti,“ píše Christa Thomassen. V Písmu se totiž praví: „Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom?“ (Iz 43,18 nn). „Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl“ - praví Hospodin (Iz 65,17). Taková by měla být zkušenost naší modlitby v kontextu naší vlastní historie i minulosti.

Autor (nar. 1971) je kněz a psychoterapeut. Přednáší na Jagellonské univerzitě a Vyšší filozoficko-pedagogické škole Ignatianum v Krakově. Článek je převzat z polského katolického měsíčníku List (4/2005), který byl věnován tématu „Modlit se celou bytostí“. Přeložil jš

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou