Mezi Oxfordem a Prahou

Vydání: 2004/20 Pýcha, 31.10.2004, Autor: Václav Frei

Příloha: Perspektivy

Rozhovor s exilovým ekonomem Luďkem Rychetníkem
Náš "oficiální" vstup do EU znovu aktualizuje téma, jehož dvojí těžiště - domov a svět - nám dělá starost. Z domácí pozice lze pohlížet na okolní svět podezíravě, ze "světa tam venku" lze shlížet na domov přezíravě. Není mnoho těch, kdo znají domov i svět, dovedou obsáhnout obojí jediným pohledem a sdělit svou zkušenost způsobem poučným a laskavým současně.


Posledně jsme se setkali na besedě ČKA o přínosu věřících společnému dobru. Přispěl jsi tam svými poznatky z Velké Británie. Pověz něco o svém exilu.
V roce 1968 jsem s celou rodinou odešel do Velké Británie. Léta v cizině mi pomohla chápat, jak společnost funguje, a umožnila srovnat dvě kultury, v něčem velmi odlišné a v jiném si blízké. Fascinovala mě politická stabilita Anglie. Představ si zemi se zkušeností tří set patnácti let "normálního" života, bez převratu, bez puče, revoluce, invaze či okupace. To je doba od "slavné" nekrvavé revoluce 1688 až 1689... - Pro Československo si Masaryk skromně přál dvě generace života v míru a svobodě a doufal, že se naučíme demokraticky myslet, žít a vládnout si. Nebylo nám to dopřáno. Řekl bych, že jsme si to nedokázali zajistit.

Myslíš, že si za své historické katastrofy můžeme sami?
V jistém smyslu ano. Vidíme se jako oběti dějin. Na jedné Renčínově kresbě je rozšlápnutá chalupa a u ní obrovská obří šlápota. Před chalupou ten jeho občan Rambousek s ženou Marií a text zní: "Tady kráčely dějiny." Angličan se vidí jako tvůrce historie.

Leckdo namítne: Můžeme my, příslušníci malého národa, tvořit dějiny?
Tvoříme je, ať chceme, nebo nechceme, aspoň pro sebe. Jde o to, zda je budeme tvořit moudře, odpovědně, s pochopením dlouhodobých důsledků našich rozhodnutí a opomenutí, nezaslepeni momentálními soukromými nebo stranickými ohledy. Myslím, že takovým odpovědným rozhodnutím byl vstup do Evropské unie. Dává nám naději, že postupně doženeme různá civilizační zaostání z doby komunismu. Na osobní úrovni bychom si měli uvědomit svobodu, kterou máme a kterou nám víra v Boha a příklad Krista pomáhají plně prožívat.

Kde ta zaostání vidíš především?
Především v kultuře veřejného, politického i hospodářského života. Po návratu v roce 1990 jsem přednášel na kurzu ekonomie pro učitele vysokých škol. V závěrečné přednášce jsem zběžně podotkl, že českým ekonomům s jejich zkušenostmi z předchozích let nemusím vykládat, že hospodářství nemůže fungovat bez spravedlnosti. V sále to zašumělo. Pochopil jsem to až potom, kdy mě bývalý kolega z právnické fakulty (přečkal tam i normalizaci) přátelsky poučil, ať se příště neztrapňuji, že spravedlnost v hospodářství je nesmysl. Neuvědomil si, že z něho mluví pokřivení hodnot a morální přizpůsobení životu v nesvobodě. Bohužel asi vyjádřil běžné přesvědčení mnohých ekonomů. Není divu, že organizátoři privatizace v devadesátých letech "utíkali před právníky" a vykradené banky pak sanoval stát.

Do jaké míry je Anglie jiná?
Dost. Zaujalo mě historicky zažité umění demokraticky žít. Jaká je ta vyspělá politická kultura, o které se jako o žádoucí občas píše v novinách? Dvě věci pokládám za nejdůležitější: soustavnou snahu prosazovat spravedlnost jako princip veřejného života a smysl pro státnost v nejširším kulturním smyslu, tj. široce sdílenou loajalitu občanů vůči státu. Ten je chápán jako ochránce života v řádu a spravedlnosti, ochránce před vnějším nebezpečím i vnitřním ohrožením, a jako takový je představován královnou. Toto vědomí je plně zažité, neuvažuje se o něm. Je samozřejmou výbavou všech, kdo jsou jakkoli společensky a politicky činní. Projevuje se (opět samozřejmou) odpovědností vůči společnosti (královně, státu).

Zkorumpovaný úředník, soudce, policista, lékař a podobně, to jsou vskutku řídké výjimky. Bezděčně je pociťováno, že "to se nedělá", že úplatek je "pod úroveň", že oslabuje celý systém. Politik přistižený při lži se vzdává funkce a odchází, alespoň na pár let, z politického života (často pracovat v charitativní organizaci). Proto Tony Blair reagoval tak silně na veřejné obvinění, že vláda podvedla veřejnost při irácké kampani. Vyšetřovala to komise vedená lordem Huttonem, který předtím v těžkých podmínkách Severního Irska osvědčil nestrannost a zaujetí pro spravedlnost. Blair by určitě rezignoval, kdyby ho komise nezprostila podezření. Vědomí, že zkorumpovaný politik vrhá špatné světlo na stát a oslabuje obecnou občanskou loajalitu, je zakotveno ve společenském vědomí jako samozřejmost, právě tak i přesvědčení, že něco takového nelze tolerovat.

Myslíš, že republika je méně odolná vůči korupci než monarchie?
To netvrdím, mluvím jen o své zkušenosti. Nám může být vzorem i Švýcarsko nebo Spojené státy, kde úroveň poctivosti veřejné správy (zjišťovaná Amnesty International) a praktické vlastenectví jsou na podobně vysoké úrovni jako v Británii.

K tomu bychom měli časem dospět, ale pokrok není zatím moc vidět. Jsem přesvědčen, že právě věřící by měli do společnosti vnášet i občanskou naději zakotvenou v jejich víře. Jak jsem ale na oné besedě slyšel, ty jsi nebyl vždy věřící...
Ano, po válce jsem víru ztratil. Vždy jsem si ale uchoval vědomí objektivního morálního řádu. K víře v Boha a k církvi jsem se vrátil až v sedmdesátých letech. Podnětem mi byla knížka Karla Skalického o Druhém vatikánském koncilu. Najednou jsem viděl, že jsou zde lidé a instituce, kteří nabízejí realistickou a nadějnou vizi světa, že se církev otevírá světu, budoucnosti a že přeje svobodě svědomí. Začal jsem chodit na mše k oxfordským dominikánům a jejich kázání mi dávala smysl. Chodil jsem i na jejich teologické kurzy. Nezapomenutelný je Herbert McCabe a jeho přednášky o filozofii Tomáše Akvinského. Tomášova a Herbertova vize harmonie víry a rozumu pro mne zůstává ideálem. Má víra je proto snad více rozumová než víra lidí, kteří si ji nesou z mládí. Považuji se však za ortodoxního katolíka wojtylovského a ratzingerovského ražení. Zároveň mám úctu k jiným náboženským tradicím a obdiv k jejich kulturnímu přínosu.

Vraťme se ale ještě k tomu smyslu pro státnost, o němž jsi mluvil...
Ano, ten je důležitý. Zkusím porovnat jeho vnější a vnitřní rozměr. Nedávno se Katolický týdeník věnoval důležitému tématu česko-německého usmíření (mimochodem, v poslední době je Katolický týdeník tak zajímavý, že jsem si ho předplatil). Byl tam rozhovor se sympatickým německým knězem Antonem Ottem. Pro mne bylo poučné, že ani on nevnímá ten státnický rozměr a že ta slepota k hodnotě státu není záležitost jen česká, ale snad středoevropská. Hned na začátku rozhovoru uvádí, jak vzájemnému porozumění prospívá uvědomit si, co druhou stranu trápí, že si Němci uvědomují, jak českou stranu dodnes pronásledují nacistické plány vymýtit český národ. Souhlasím, ty plány nás děsily, zvláště když kroky k jejich realizaci začaly už za Protektorátu. Ale pro mě je nepřijatelné, že sudetští Němci mlčí o svém osobitém podílu na likvidaci československého státu. O tom, že se Henleinova strana v roce 1937 stala vědomým nástrojem rozbití Československa. To byla chyba s katastrofálními následky, která zásadně změnila naše vzájemné vztahy. Rozbití státu bylo přece předpokladem, aby se mohly uskutečnit další likvidační plány. Sudetoněmečtí politici by měli vnímat tento státní rozměr.

My patrně rozumíme této hrozbě, pokud pochází z německé strany. Ale pro dlouhodobou stabilitu a prosperitu naší země je nutné se učit odpovědnosti vůči celku, či státu v každodenním životě. Je to dlouhodobý "masarykovský" úkol, občanské umění žít a vládnout si. Jak na to? Patricie Polanská nedávno napsala v Hospodářských novinách, že v boji s korupcí se těžko shánějí důkazy, ale poměrně nesporně lze pojmenovat "fakt špatně odvedené práce": špatně připravené smlouvy, politiky špatně nastavená pravidla se spoustou zbytečných razítek, odflinknutá rozhodnutí, obcházení zákonů, aby se ulehčila práce nebo stihly termíny. To všechno usnadňuje korupci a znesnadňuje její postih.

Měl bys naopak nějaký dobrý příklad i z naší současnosti?
Je povzbudivé číst o spravedlivých a svědomitých soudcích, jako je Kamil Kydala v kauze H-Systém, nebo o úspěšných poctivých podnikatelích a manažerech, kteří staví prosperitu podniku na dobře odvedené práci a dobrých zaměstnaneckých vztazích.

A co britští katolíci? Jaký je jejich vztah ke společnému dobru?
Katolická církev v Britanii je malá (asi pět procent obyvatel), ale je aktivní a obecně se těší úctě. Britští katoličtí biskupové vydali v roce 1996 pastýřský list zvaný Společné dobro. Kritizoval individualistický étos osmdesátých let a upozorňoval, že demokracie vyžaduje společné hodnoty a službu společnému dobru. Zdůraznil i význam odborů. Svým načasováním i obsahem ovlivnil veřejné mínění v potřebném směru.

Oba jsme členy Demokratického klubu. Jaký je podle tebe úkol křesťana v tomto klubu?
Stejný jako u ostatních členů: pečovat o demokratičnost společnosti a státu. Klub vznikl v roce 1948 jako reakce party jasnozřivých studentů na komunistický převrat. Já se o něm dozvěděl až v roce 1990 a na pozvání předsedy jsem tam vstoupil. Je politickou, ale nestranickou organizací. To dnes znamená starat se o to, čemu tam říkáme "garanční činitelé demokracie": o demokratické uvědomění a vzdělání občanů, o fungující veřejnou správu, o principy dělby moci, o nezávislost a kvalitu soudů. V klubu se o tom debatuje a pak své stanovisko uveřejníme. V poslední době se snažím přesvědčit klub, aby zaujal a vydal stanovisko ke korupční aféře na Právnické fakultě UK, která nebyla dodnes objasněna. Domnívám se, že tento "kostlivec ve skříni" na půdě fakulty otravuje morální atmosféru a není příznivý pro výchovu právníků. Nesvědčí ani o tom, že by si fakulta byla vědoma své odpovědnosti vůči společnosti a státu.

Jsi kromě toho členem hnutí Křesťan a práce. Proč?
Ano, jsem členem výboru hnutí a v květnu se účastním světového kongresu křesťanských odborů v kanadském Québeku. Hnutí KAP seznamuje veřejnost se sociálním učením církví, jeho členové působili v autorském týmu, který připravil pro ČBK list Pokoj a Dobro. Starost o zaměstnaneckou a sociální problematiku je jedním ze způsobů, jak může dnes křesťan následovat Krista. Pracovní podmínky se často zhoršují, přibývají nestandardní nejisté pracovní vztahy, hrozí masová polozaměstnanost a nezaměstnanost s nepříznivými důsledky na život lidí. Je třeba sledovat, jak se s tím vyrovnávají v jiných zemích a zda a jaké jsou cesty naděje.


Ing. Luděk RYCHETNÍK, CSc. (nar. 1933) vystudoval VŠE v Praze. V roce 1968 emigroval a zakotvil v Anglii, kde řadu let přednášel na University of Reading. Od roku 1990 publikoval v zahraničí i v ČR řadu studií o hospodářské transformaci v postkomunistických zemích. Nyní žije střídavě v Anglii a v Česku; významně se mimo jiné podílel i na dokumentu Pokoj a Dobro. Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay