"Mé" náboženství - a "já"

Vydání: 2004/43 Křesťané z různých pohledů, 31.10.2004, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Bůh jako tabu a jako privatissimum osamělých
Odkud přicházím? Kam jdu? Co mám dělat? - To bývaly velké otázky, jimiž byl homo sapiens přiváděn na stopu víry. Anonymní masová konzumní kultura, v níž každý touží být nezaměnitelný, uznávaný, ba dokonce stát se "superhvězdou", změnila i ony odvěké potřeby. A otázky po smyslu se přizpůsobily proměnlivému a napínavému životu: Co mě učiní šťastným? Co mi způsobí slast? A hlavně: Co já tady? Náboženská tázavost mladých se proto změnila. V džungli přelétavých zájmů a očekávání mají značné potíže identifikovat svá nejhlubší doufání jako náboženská.


Evangelický náboženský pedagog Joachim Kunstmann spatřuje krystalizační body dnešních náboženských tušení ne tak v církvích, jako spíše v médiích, v jimi zprostředkované kultuře zábavy. "Mediální religiozitě" se v ní daří jako rybě ve vodě. Není zřejmá na první pohled, je naopak ostýchavá, zastřená. Ve svém příspěvku (Evangelische Theologie 6/2003) popisuje Kunstmann dnešní životní pocit takto: Člověk nesmí projevit své "náboženské založení". Ve veřejném prostoru není místa pro víru. Náboženské otázky jsou záležitostí ryze osobní, soukromou, subjektivní. Je to to poslední a nejryzejší tabu, o němž se prostě nemluví. Proto je tak těžké se dorozumět, ba i najít společnou řeč. Jalové výrazy o Bohu a církvi, ty banální řečové bubliny, zadusí jakoukoli náboženskou vážnost často už v zárodku.

Věřit ve vyšší moc, ve věčný život? Týká se mě to vůbec? Dobře míněné křesťanské misijní pokusy se od adresátů odrážejí jako kapky vody od laku auta. Kunstmann říká: "I nadšené a přesvědčivé poselství víry musí počítat s nezájmem, s odbytím, s tím, že uslyší: ,To je dobré snad pro tebe.´" To ale neznamená, že by víra v dobro, pravdu, krásu - v Boha - jednoduše vyhasla. Není však už věděním, ale sněním, tušením, připuštěním možnosti. Skutečně uchopit se taková religiozita, mihnoucí se občas v toku mediální zábavnosti, nedá.

LÁSKA NA TITANIKU
Toto nevypočitatelné, měkké, mlhavé a unikavé cosi je podle Kunstmanna jádrem moderního náboženského cítění, přičemž je právě tak spontánní, jako vše ostatní v životě. Nenecháme se k ničemu připoutat. Nevíme nic jistého. Vše je v pohybu. - Kino, televize, disko, všude tam se tato "mediální religiozita" zhmotňuje, "přijímá tělo". Není však falešná a neměli bychom ji označovat jako pseudoreligiozitu. Je prostě jiná, ale neméně reálná, neméně autentická. "Mediální religiozitou nemíním náboženství v médiích, ani média jako náboženství. Mám tím na mysli matoucí fenomén, kdy religiózní, mytologické, existenciální obsahy už nelze objektivně označit jako náboženské. Je-li náboženstvím, to se ukáže pouze v subjektivní perspektivě," podotýká Kunstmann. Mé náboženství patří pouze mně. Vytknout tomu lze mnohé, ovšem církve nemusí tento vývoj hodnotit pouze negativně, ale i pozitivně - jako niternou vzpouru proti masové kultuře. Lze-li vše zaměnit, pojednat, vyložit, kontrolovat, je tu přesto poslední intimní místečko, kam nikoho dalšího nemusím vpouštět: mé náboženství, má nejvnitřnější hnutí, mé nejvlastnější touhy. Co mě, jedinečnou lidskou bytost, jedinečně uchvátilo, pohnulo, co mnou otřáslo, to přece nemusím dávat všanc. O tom se nemusím s nikým bavit. Je to "mé Zjevení" oproti bezpočtu jiných zjevení v té záplavě zvuků a obrazů. Je-li kdeco vydáváno za "poslední výkřik", je tu aspoň jeden výkřik, který zasáhl pouze mě. - Kunstmann odkazuje na Paula Tillicha a jeho pojetí náboženství jako toho, co se mě "nepodmíněně týká". Projevy této "mediální religiozity" mohou někdy působit nevážně, povrchně, lacině, banálně - jako show, hra, švanda -, ale v tom to není. Je tu i cosi cizorodého, exotického, netušeného, dobrodružného, co není vzdáleno lásce a smrti, zániku i vykoupení, co má ke zlu stejně blízko jako k dobru, k oběti, k záchraně. Zkáza Titaniku dojímá neustále. Nejnovější zfilmování tohoto příběhu láme všechny rekordy: něžná láska na pozadí katastrofy. Kunstmann je přesvědčen, že právě toto je nejhutnějším výrazem životního pocitu dneška - i jeho religiozity. "Titanik, symbol technické sebejistoty a pýchy, zaniká v propastech nemilosrdně mrazivé přírody... Ten obraz však překrývá jiný, prastarý ústřední mýtus Lásky, vlastně poslední zbylý sen moderny, v jehož druhé rovině se zračí napětí mezi životem a smrtí. Sen o tom, prožít ještě jednou lásku jako hodnotu skrze druhého, který se odevzdává zcela, až k sebeoběti." Ve filmovém příběhu nalezne milující žena smrtí milujícího muže svůj život.

JAK OSLAVUJEME NEZNÁMÉHO BOHA?
Je to ještě vůbec náboženství? A pokud není, kde tedy začíná náboženství, ne-li uprostřed našeho světa? Vždyť i křesťanství čerpá nejen ze Zjevení, ale i z přirozené zkušenosti, z přirozené teologie, ze světla rozumu. Dnes stejně jako dřív vyrůstá náboženské tušení i z živné půdy emočního naladění. Potřebuje příznivé klima, atmosféru, cit, pozornost, dbalost, vroucnost. Náboženská zvídavost vždycky začíná jako osobní, soukromá. Záleží na tom, rozvine-li se vnitřní zrak, schopný nahlížet niterné obsahy. Postupně se pak podaří vnímat i to, co se zprvu jeví jako cizí, dráždivé, šokující. Třeba oltář. Nebo kříž, Ukřižovaný, Zmrtvýchvstalý. Kunstmann oceňuje i roli posvátného prostoru. I mediální kultura může podnítit smysl pro "auru", pro mimořádnost, pro posvátno. Kostely, kláštery, kaple "v sobě ukrývají ovzduší, jehož tajemnost zve k objevování, odkrývání, a o němž lze posléze připustit, že i ono vychází hlubinným potřebám nejednoho moderního člověka nějak vstříc." Lidé, kteří se po letité distanci od církve - anebo vůbec poprvé - setkávají s křesťanstvím, zprvu nevyhledávají početnou pospolitost, obecenství, communio. Naopak se obávají tlaku zvenčí, který by je zatahoval do aktivní účasti na kultovním životě. Spíše vyhledávají prostor umožňující zbožný odstup - týká se to i slavnosti eucharistie. Preferují tichou náboženskou anonymitu, sakrální osamění: meditaci, modlitbu, návštěvu ztichlého kostela. Skromné osobní požehnání či důvěrný rozhovor ve stínu Božím je pro ně důležitější než přítomnost v jiskřivém kolektivu. Všichni ti nábožensky pátrající mají potřebu jakési "soukromé osobní účasti" na takové liturgii, která oslavuje tajemství víry nejen jako zjevení, ale i jako mystérium neznámého Boha. Osamělost však není žádný ideál. Idea nezávislosti, s níž byla osamělá existence spojována, nijak nezabránila tomu, "aby se lidé necítili opuštění a ztracení jako prachové pírko smýkané větrem. Potřeba lidského spolubytí trvá," píše pedagožka Marianne Gronemeyerová (Diakonia 1/2004). Stávat se dnes křesťanem znamená sice začínat v duševně-duchovním osamění (a tam se nechat radikálně proniknout tázáním po Bohu), ale právě tak potřebujeme být spolu, být církví. Cesty skrze náboženskou osamělost, toho ustavičného putování do Emauz, nás nikdo neušetří...

Johannes Röser
Převzato z týdeníku Christ in der Gegenwart 6/2004, jehož je autor šéfredaktorem (naši čtenáři by ho už měli znát). Redakčně kráceno. Přeložil pp. Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay