26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Maminčina víra nás ochránila

15. 8. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/33 Cesty k novému domovu, 15.8.2006, Autor: Gabriela Plačková

Příloha: Doma

MARIE RÚT KŘÍŽKOVÁ
Narodila se v roce 1936 v Miličíně. Po maturitě pracovala jako učitelka základní školy. Od roku 1961 dálkově studovala na FF UK obor čeština – pedagogika se specializací literární historie; ke studiu ji přivedl zájem o dílo básníka Jiřího Ortena. Za normalizace pracovala jako lesní dělnice a třídička pošty. Byla signatářkou Charty 77 a v roce 1983 se stala její mluvčí. Má tři dcery, nejmladší z nich je Ester Janečková.

Jak se vám dařilo skloubit roli matky se zaměstnáním s postavením politicky angažované ženy?
Já mám tři dcery: Dáša je lékařka, Svatava žije na Vysočině a má osm dětí a pak Ester. Mám již deset vnoučat a jednoho pravnoučka. V roce 1963 jsem se rozvedla, to jsem již měla Dášu a Svatavu a začala jsem žít s dcerami sama. Pak už jsem trvale s žádným mužem nežila, musela jsem chodit do práce, bylo to docela komplikované – právě také skrze mou disidentskou činnost. K tomu jsem vlastně ještě studovala.

Po roce 1968 jste již nesměla vyučovat a pracovala jste v lese. Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Učila jsem do roku 1970. Musela jsem skončit, protože jsem protestovala proti vstupu varšavských vojsk do naší země.
Jako lesní dělnice jsem společně s několika dalšími ženami vysazovala stromky na pražském Proseku. Vedoucí lesních dělnic se ke mně chovala ohromně. Dotahovala to za mě, když jsem práci nestíhala, aby ostatní nenadávaly. Když jsem si odrovnala záda, sbírala jsem v lese odpadky. Později jsem začala pracovat na poště jako třídička v noční směně.

V době, kdy jste působila jako učitelka, jste ještě vystudovala dálkově literární historii. Co vás k tomuto studiu přivedlo?
Už v roce 1954 jsem se seznámila s dílem básníka Jiřího Ortena, který tragicky zemřel v roce 1941. Chtěla jsem vydat vše, co napsal a co nesmělo být za nacismu a později za totality publikováno. Věděla jsem ale, že mi k tomu chybí vzdělání. Kvůli tomu jsem chtěla studovat právě tento obor. O Ortenovi jsem také psala v sedmdesátých letech svou diplomovou práci, doktorát jsem si ale mohla udělat až v roce 1991. Po převratu jsem byla nakladatelstvím Československý spisovatel požádána, abych editovala Ortenovy spisy. Konečně se mohly vydat. Z devíti plánovaných svazků zatím vyšlo sedm. Tím se splnil můj životní sen.

A jak jste se seznámila s tatínkem vaší dcery Ester, starším bratrem Jiřího Ortena – Otou Ornestem?
Seznámili jsme se, když jsem psala svou diplomovou práci a shromažďovala jsem Ortenovy rukopisy. Ty měl právě Ota. Za války ztratil většinu rodiny a já jsem pak byla jediná, s kým o ní mohl mluvit. Díky tomu, že jsem znala nejen Ortenovo dílo, ale také příběh jejich rodiny, jsme měli mnoho společného. A tak přerostlo naše přátelství v milostný vztah, z kterého se narodila Ester.

Máte dvě křestní jména – Marie Rút.
Jméno Rút jsem přijala až v dospělosti. Pokřtěná jsem byla jako miminko v miličínském kostele. Okolo patnácti let jsem přestala do kostela chodit. Asi v osmnácti letech jsem poznala Ortenovo dílo, které mě zasáhlo jako blesk z nebe. Otevřel se přede mnou najednou problém, který jsem dříve tolik nevnímala a to Židé a holocaust. V souvislosti s Ortenovou poezií jsem opět začala přemýšlet o Bohu. A když zemřela Ortenova maminka, která holocaust přežila, požádala jsem o přijetí do Židovské náboženské obce. Ortenovu maminku jsem měla moc ráda. Proto jsem si zvolila starozákonní jméno a začala poznávat židovskou spiritualitu zevnitř.

Židé nevěří v Krista Spasitele. Přijala jste jejich víru i s tím?
V Židovské obci byly různé názory na osobu Krista. Například podle učení Martina Bubera ho pokládají za staršího bratra. Když jsem ale začala sama pročítat Nový Zákon, tak jsem pro sebe najednou Krista objevila. Stal se pro mne následování hodným a já jsem zatoužila jít k Bohu tímto směrem.

A zůstala jste dál v Židovské obci?
V polovině sedmdesátých let jsem se vrátila ke katolicismu, všechny dcery jsou pokřtěné a vychovávala jsem je ve víře. Měla jsem pocit, že žiji svou víru naplno. I to byl důvod, proč jsem podepsala Chartu 77. Chtěla jsem, aby moje dcery měly možnost žít ve svobodě. Na Židovskou náboženskou obec v Praze jsem přestala chodit, když mě STB lámala, abych na Židy donášela. Řekla jsem, že neznám větší podlost, než se k někomu stavět jako přítel a potom mu vrazit kudlu do zad. To ať mě radši zavřou. Skončilo to mým vyhazovem z práce.

Vím, že se podílíte na činnosti organizace Společnosti křesťanů a Židů. Můžete ji více přiblížit?
V roce 1991 jsem se stala zakládající členkou. Sdružují se v ní nejen katolíci, ale také členové protestantských církví. Hledáme, co máme společného a co je podstatné na naší křesťanské víře. S tím se pak také představujeme židovské straně. Snažíme se mezi sebou vést dialog, udržovat vzájemné přátelské vztahy a poznávat navzájem svá náboženství. Myslíme si, že skrze poznávání rituálů můžeme lépe proniknout do způsobu myšlení a stylu života toho druhého. Navštěvujeme se, vydáváme vlastní zpravodaj, pořádáme přednášky, jezdíme spolu na výlety. Se Židy se někdy účastníme bohoslužeb a oni nás také například provedli synagogou. Společně jsme navštívili i mešitu. Patří mezi nás třeba i biskupové František Radkovský, Dominik Duka, profesor Jan Heller, a také P. Daniel Hermann.

Váš životní sen se naplnil. Z čeho se těšíte nejvíce nyní?
Za obrovský dar pokládám vnoučata. To je pro mne opravdu dar z nebe. Je to úplně něco jiného než být matkou. To člověk kromě té radosti z nich také musí přijímat velikou starost o ně. Nyní se mohu jen radovat. Těším se z toho, jak je každé vnouče jiné. Když jsem s nimi, jsem s nimi naplno.



ESTER JANEČKOVÁ
Narodila se v roce 1972. Po absolvování zdravotní školy vystudovala DAMU. V Českém rozhlase moderovala kulturní magazín Spektrum a čtyři roky pracovala na úpravě dialogů pro dabing televizních seriálů a filmů. Je stálou členkou divadla Miriam v Praze, v televizi moderuje pořady Pošta pro tebe a Sama doma. Je dcerou dramaturga, režiséra a herce Oty Ornesta, který zemřel před třemi roky, a Marie Rút Křížkové. Je vdaná a má dva syny – Krištofa a Cyrila.

Jste známá moderátorka, ale zároveň také maminka dvou chlapců. Co pro vás znamená kariéra a mateřství?
U mně to bylo dáno tím, co přišlo dřív. Odjakživa jsem se těšila na mateřství a děti. Naštěstí mám také manžela, který je otcem s velkým „O“ a otcovství si užívá. Krištof i Cyril se narodili ještě předtím, než jsem dodělala DAMU. Mateřství pro mě bylo to nejdůležitější. Samozřejmě jsem také toužila po práci, která by mne bavila, ale nijak zvlášť jsem se nesnažila ji najít. Vlastně to přišlo samo. Když žena nemá jako hlavní cíl kariéru, tak mateřství má rozhodně největší smysl a není o tom třeba pochybovat. Mám pochybnosti, jestli to dělám dobře, ale ne jestli má smysl se dětem věnovat. V práci se mi zdá, že je těch pochybností a otazníků mnohem více.

Vyrůstala jste za minulého režimu, kdy se vaše maminka angažovala v disentu. Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Já si mamky za její činnost moc vážím. Nejsem si jistá, jestli bych sama tuto statečnost v sobě našla. Jsem víc ta kvočna střežící své hnízdo. Měla bych strach, co bude s mými dětmi, kdybych musela jít do kriminálu. Věřím, že její silná víra nás ochránila. Pamatuji si, jak maminka chodí po lese s holí a nabodává na ni odpadky. Tehdy jsem chodila ze školky po obědě a odpoledne jsem s maminkou chodila na procházky do lesa. Horší to bylo, když maminka pracovala na poště a večer třídila poštu. To jsem bývala večer sama doma a bála jsem se. Mívala jsem všude v bytě rozsvíceno, což mi vydrželo dodnes. Manžel se snaží mě to odnaučit. Na uklidněnou jsem si paradoxně četla Andersena. Někdy za dveřmi stávali estébáci a to jsem měla alespoň pocit, že jsem hlídaná.

K víře jste byla maminkou vedena. Uchovala jste si ji dodnes?
Ano, chodila jsem do kostela od malinka. Asi jako většině dětí se mi do kostela někdy nechtělo. Na druhou stranu jsme měli kolem sebe spoustu kněží bez souhlasu, takže jsem zažívala i bohoslužby doma a díky tomu jsem měla možnost je poznávat jako normální lidi. Svým způsobem mně také trochu nahrazovali otce, který s námi nežil. Víra pro mě byla něco každodenního. Kolem patnácti let jsem zažila takové mírně fanatické období, kdy jsem chodila na „obnovu“ biřmování. Pak jsem se seznámila v sedmnácti letech se svým nynějším mužem. Byl nevěřící, ale takovým zvláštním způsobem: nosil s sebou stále Nový zákon a Bibli dobře znal. Stále jsme spolu polemizovali.

A jak to s vašimi polemikami dopadlo?
Nastalo u mě ve víře jakési rozčarování a zároveň kritické období. Měla jsem pocit, že se nemohu se vším, co církev hlásá, ztotožnit. Pak jsme se s manželem rozešli a po třech letech se k sobě zase vrátili. On si mezi tím našel cestu k víře.

Jak k tomu došlo?
Rozhodujícím okamžikem pro jeho víru bylo, když jsme spolu ztroskotali na moři u ostrova Elba. Manžel byl na lodi kapitánem a samozřejmě cítil obrovskou zodpovědnost za celou šestičlenou posádku. Když zjistil, že ztroskotání se nedá zabránit, místo paniky pocítil obrovskou důvěru v Boha. Přestože to byla náročná situace, vlny byly obrovské, hnaly nás na skálu a motor lodi byl rozbitý, manžel nám předal svůj velký klid a nakonec se nikomu z nás opravdu nic nestalo. Jen jsme přišli o své věci, které jsme nechali na lodi - z té jsme museli vyskákat dřív, než narazila na útes. Pak už se nás ujala pobřežní hlídka a ubytovala nás v místním hotelu. Manžel si tam otevřel svůj Nový zákon a to zrovna na místě, kdy Svatý Pavel ztroskotal na moři.(Skutky, 27,39-44) Manžel pak řekl, že musel být hodně natvrdlý, když uvěřil až v okamžiku, kdy se dostal do takové situace. Teď chodíme společně do kostela a vychováváme ve víře naše dva syny.

Dnes moderujete Poštu pro tebe. Nemáte někdy nepříjemný pocit, že příliš vstupujete do soukromí lidí?
Nemívám pocit, že bych u těch setkání neměla být. Lidé, kteří do pořadu přicházejí, si ale občas neuvědomují dosah svého otevřeného vyprávění. Televize je pro ně příliš abstraktní a nedojde jim, že odhalí své soukromé věci také před svými blízkými, spolupracovníky, sousedy. Z toho mívám nepříjemný pocit. Například jedna žena se tímto způsobem chtěla omluvit svému manželovi, že mu byla nevěrná s jeho kamarádem. To jsem nechtěla točit a snažila jsem se té ženě naznačit, že by jí to mohlo způsobit problémy. Jsme domluveni s režisérem pořadu Igorem Chaunem, že pokud by se v pořadu otevřelo pro zúčastněné něco příliš bolestného, tak to neodvysíláme. I když by to pro nás byl dramaturgicky zajímavý příběh.

Je nějaké setkání v Poště pro tebe, které by se vám obzvlášť zapsalo do paměti?
Jeden příběh, který byl hned z počátků vysílání pořadu, na mě hodně zapůsobil. Vychovatelka z dětského domova si zvala své svěřence, o které se kdysi dávno starala. Chtěla vědět, jestli lásku, kterou jim tehdy dala, dokázali zúročit. Jednou z oněch svěřenců byla žena, kterou vlastní matka odložila, když byla miminko. Ona ji přesto v dospělosti vyhledala a udržovala s ní občasný kontakt. Později matka onemocněla. Dcera si jí vzala k sobě a stará se o ni. To pro mě byla veliká škola. V takových příbězích vidím i smysl tohoto pořadu.

Koho byste si do Pošty pro tebe pozvala vy?
Když mi bylo patnáct let, brali jsme si domů v rámci hostitelské péče romskou holčičku Míšu. Rok k nám chodila na všechny víkendy, Vánoce, prázdniny, Velikonoce. Dokonce jsme ji dali i pokřtít. Po roce jsem ji jednou v neděli odvedla zpět do dětského domova a druhý den nám řekli, že už tam není. Odvedla si ji její matka, která se vrátila z vězení. Od té doby jsme ji neviděli.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou