Vydání: 2016/45 Papež František ve Švédsku, 1.11.2016, Autor: Pavel Svoboda

Příloha: Perspektivy 45

Komentář Pavla Svobody
Mluvit o hodnotách v politice připomíná stokrát ohřátou polévku, která nikoho nemůže oblažit ani vzhledem, ani chutí. Současná třenice okolo dalajlamy však ukazuje, jak je v politice důležité „mít hodnoty pod kůží“. Každopádně je to téma nejen praktické, ale možná i existenciální.
Co vlastně rozumíme pojmem hodnoty? Hodnoty jsou obecné ideje či součást reality, pro které jsou lidé ochotni něco obětovat. Je to třeba přesvědčení, víra, svoboda, život. V politice pak probíhá výběr mezi těmito hodnotami a zásadami a jejich aplikace do praxe. To znamená, že pokud někdo nechodí k volbám, nemůže o sobě tvrdit, že mu na konkrétních hodnotách záleží. Nebo pokud některá politická strana usiluje o potlačení volné politické soutěže, těžko ji může volit někdo, kdo tvrdí, že svoboda je mu drahá.
Levo-pravé dělení je zavádějící
Hodnoty jsou v politice praktické nejméně ze dvou důvodů. Jde o základ volebních programů a o vektory politiky jako takové.
Zaprvé, bez hodnot nelze napsat smysluplný a obsahově konsistentní politický program. Řešení každé podstatné otázky veřejného zájmu totiž vyžaduje volbu mezi hodnotami a zásadami. Například co dělat při omezenosti rozpočtu: je důležitější zvednout důchody, anebo přidat na platech učitelům a lékařům?
O to zajímavější je vidět nezájem o volební programy i mezi těmi, kdo k volbám chodí. Kdo z nás si schoval volební program strany, kterou naposledy volil, aby po čtyřech letech mohl provést vyúčtování? Na nedávné besedě o politice a hodnotách v rámci Fora 2000 byl citován případ jednoho nejmenovaného novopečeného senátora, který na dotaz o jeho politickém programu údajně řekl, že žádný nemá, že přece nechce lidem něco slibovat. Na základě čeho mu pak ale voliči dali přednost před jeho konkurenty? Nejde-li o kandidáta obecně známého svojí prací a postoji, byl zvolen jen na základě zaplacené kampaně. Rozum voličů tu zůstal vypnutý. To je ale zaručená cesta k chaosu, korupci a další deziluzi z politiky.
Zadruhé, hodnoty jsou praktické, protože nám dovolují popsat politický prostor jako nejméně trojrozměrný. V obecném povědomí se o politicích a jejich stranách či hnutích uvažuje na levo-pravé přímce. Jedná se o jednorozměrný popis politiky, který se hodí zejména těm, kdo ji chtějí omezit právě jen na přerozdělování daní. Jenomže politika má být soubojem konceptů, které se neprojevují pouze správou veřejných financí. Jak na této levo-pravé přímce popíšete nacionalismus? A co s liberály a konzervativci? Liberálové jsou totiž nalevo i napravo. Jednorozměrným popisem politického prostoru trpí právě hodnotově zaměřené politické strany. Jejich hodnoty se totiž na zjednodušující levo-pravou politickou přímku nevejdou. Patří k nim i křesťanská demokracie a její označení za středový politický směr je nesprávné a nepřesné.
Celé civilizace a státy byly postaveny na společných hodnotách, což jim dává právě ten existenciální rozměr. Klasický je výrok T. G. Masaryka, že „státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“. Zmizí-li v praxi těchto států a civilizací jejich hodnoty, zmizí i tyto státy a civilizace. Klasický je příklad pádu Římské říše jako důsledku rezignace Římanů na své hodnoty. Mělo by být tudíž jasné, že i mimořádné výzvy současnosti jsou také o hodnotách, které nás drží pohromadě. Výkřiky typu „nikoho tady nechceme“ vypovídají také o našich hodnotách. Je pro nás důležitější vlastní bezpečnost, nebo pomoc bližnímu?
Hodnoty ovšem nejsou jen pro politiky, ale pro všechny občany. To platí dvojnásob v demokracii, kde jsou politici obrazem svých voličů. V politice bohužel hrají velkou roli emoce, a proto je tak důležitá komunikace hodnot. Význam výchovy k hodnotám a vzdělání netřeba komentovat a význam rodiny k takové výchově také ne. Jen osoby hodnotově vybavené jsou schopny kritického myšlení, a tudíž volby založené nikoliv na emocích, ale na rozumu, který je nosičem hodnot. Jinak jsme vydáni na milost a nemilost populistům – těm, kteří říkají lidem, co chtějí slyšet, a manipulují s naším strachem a dalšími emocemi. O to smutnější je, že v současnosti se politika (zejména těm, kdo se spoléhají jen na zprávy z médií) často může jevit ne jako soupeření idejí a konceptů společného dobra, ale jako soutěž o to, kdo umí lépe lhát či působit na naše emoce.
Křesťanství ctí jednotlivce
Základní vymezení hodnot v Česku obsahuje společenská smlouva, vtělená do ústavy. Ta není hodnotově neutrální, jak řekl i český Ústavní soud – „je založena kromě nezadatelnosti základních lidských a občanských práv též na předpokladu, že ‚základní náležitosti demokratického právního státu‘ jsou nezměnitelné“. Těmi je myšlena nejen demokracie, právní stát, lidská práva, ale i pravidla volné, rovné a otevřené politické soutěže. Tedy svobodná politika je hodnota sama o sobě.
Tyto české ústavní hodnoty jsou všechny postaveny na úctě k jednotlivci. Z tohoto křesťansko-židovského základu vycházejí i křesťansko-demokratické hodnoty a zásady, jako je právě úcta k jednotlivci, k jeho svobodám, právům a důstojnosti, princip solidarity, subsidiarity, právní stát. Některé hodnoty, které jsme vzali odjinud (zejména demokracii), máme z antických městských států Řecka. Svatý stolec je teokracie, ne demokracie, ale i ta je důsledkem úcty k jednotlivci, hodnotě navýsost křesťanské.
Jak vypadá boj o hodnoty třeba v Evropském parlamentu, kde působím? Nejčastěji jde o bioetické otázky, kde navíc zápasíme na dvou úrovních. Nejedná se jen o tzv. reprodukční zdraví žen, homosexuální svazky apod., ale také o jednoduchou úctu k právu. Tyto záležitosti totiž nespadají do pravomocí EU, a proto by se k nim Evropský parlament neměl vůbec vyjadřovat. Nicméně levice a další liberálové se tím nenechávají nijak vyvést z míry a jejich ideologie je jim dražší než úcta k dotyčnému právu.
Problém hodnotové politiky však spočívá v tom, že obvykle nejde jen o jednoduchá rozhodnutí dobro versus zlo. Jak se třeba postavit k syrskému konfliktu, kde Asadův režim provádí genocidu na vlastním obyvatelstvu, ale za jehož vlády se křesťanům dařilo relativně dobře? Navíc v demokracii jde o hledání kompromisů. Je proto politika hříšná? Jistě ne. Pekař, když peče chleba, se také ušpiní moukou. Důležité je svědomí poučené fakty a hodnotami, jak nás žádali evropští biskupové při evropských volbách v roce 2014.