Má instituce rodiny budoucnost?

Vydání: 2008/50 70 let od smrti Karla Čapka, 9.12.2008, Autor: Tomáš Machula

Příloha: Perspektivy

V poslední době je téma rodiny poměrně frekventované. Často se zmiňuje v souvislosti s údajným ohrožením – připomeňme si například diskuse týkající se zákona o registrovaném partnerství, aktuálního problému domácího násilí nebo statisticky stále významnějšího fenoménu tzv. singles a vůbec nechuti k uzavírání manželství. V této souvislosti jsem nedávno dostal otázku, má-li rodina jako společenská instituce vůbec budoucnost.
Na první pohled se může zdát, že tato otázka je v podstatě nesmyslná. Rodina zde byla odedávna a je pro člověka nutným přirozeným způsobem soužití. Jejím základem je totiž manželství, tedy trvalý svazek muže a ženy, a tento základ se pak rozvíjí do budoucnosti v potomstvu, do minulosti ve vztahu k předkům a jaksi „do stran“ k bližním, kteří spolu-tvoří přítomnou společnost. Lze si představit budoucnost člověka bez těchto čtyř fundamentálních vztahů, totiž manželství, rodičovství, vztah k rodičům a vztah k bližním?

Od počátku to však nebylo...
Manželství, které je základem rodiny, je naprosto přirozené, protože vztah muže a ženy je biologicky založen na živočišných pudech a navíc je u člověka završen rozumovou reflexí povahy člověka, která vyúsťuje ve volní rozhodnutí a jednání. Manželství jako svazek muže a ženy uznaný společností je společný prakticky všem kulturám, i když samozřejmě nabývá nejrůznějších forem. To, že my pokládáme za správné monogamní manželství dvou rovnoprávných osob, však není dílem náhody. Je to výsledek dlouhého procesu zrání a rozlišování. Jako křesťan pak musím říct, že je to i výsledek přijetí Božího slova. Proto musíme trvat na tom, že ačkoli jiným národům a kulturám jejich přístupy nijak nebereme, nemůžeme například polygamní manželství nebo ryze patriarchální pojetí manželství, které ženu staví do pozice služky, pokládat za stejně hodnotné jako pojetí naše. I když se takové podoby manželství vyskytovaly i v dějinách Božího lidu, neznamená to, že je to žádoucí vzor pro dnešek. Víme, že Boží Zjevení a jeho porozumění narůstalo a Bůh musel svůj lid mnoho věcí naučit postupně po malých krůčcích. „Od počátku to však nebylo,“ říká Ježíš (srov. Mt 19,3–9). Boží plán pro člověka byl jiný a v plnosti ho zjevil až příchod Božího Syna. To platí nejen pro oblast manželství, ale třebas i pro vztah k nepřátelům apod.

Mezigenerační solidarita
Přes všechny tyto rozdíly je však svazek mezi mužem a ženou něčím, co se v různých podobách vyskytuje prakticky všude. Není přitom postaven především na sexualitě, ale na rozdělení rolí, vzájemné podpoře a dlouhodobé stabilitě společnosti. Proto se manželství těší podpoře ze strany společnosti. V některých starších kulturách bylo odmítání vstoupit do manželství pohrdáno nebo dokonce přísně trestáno. Je to pochopitelné, neboť funkční manželství a na něm stojící rodina tvoří základ stability a dlouhodobé prosperity společnosti. V zájmu společnosti je tedy manželství podporovat nástroji, jako je právní regulace, státní ochrana a finanční podpora. Je proto naprosto nelogické, když si alternativní svazky, které tyto účinky pro společnost nemají, neboť nejsou základem rodiny, žádají stejné uznání a podporu, jak to vidíme například u registrovaného partnerství osob stejného pohlaví.
Rodina, tedy manželství, kde mohou vyrůstat a být vychovávány děti, se pak přirozeně obrací i k starším členům, tedy k prarodičům, a k ostatním členům společnosti, k sousedům, přátelům a bližním vůbec. Je naprosto zásadní pro zdravý psychický a sociální vývoj dítěte a již naši dávní předkové o křehkou mezigenerační rovnováhu úzkostlivě pečovali. Dávno před christianizací evropské kultury a přijetím přikázání Cti otce svého i matku svou! existovala například pohanská praxe uctívání předků, jejichž posmrtný osud byl v rukou jejich potomků. Zesnulý, jemuž nebylo obětováno, byl ztracen. Bylo tedy v zájmu každého občana dobře vychovat své děti, aby ho po jeho smrti ctily a obětovaly jeho památce. Podobně bylo v zájmu dětí obětovat svým předkům, aby je ti z onoho světa chránili. Pohanský vzorec záhrobní mezigenerační solidarity zajišťoval stabilitu přítomných vztahů rodičů a dětí. Podobné je to i se vztahem k bližnímu, který byl všudypřítomný a jediný rozdíl mezi různými kulturami je v tom, kdo přesně mezi mé bližní ještě patří. Pro nás křesťany jsou to všichni, které potkáme na naší cestě životem.

Co dnes ohrožuje rodinu?
Jaké jsou tedy problémy rodiny pro nás tady a teď? Domnívám se, že je to jednak ztráta pochopení pro celospolečenský význam těchto institucí, tedy jakási jejich privatizace. Dále je to demografická krize a narůstající počet jedináčků a bezdětných soužití. Dále vystoupení homosexuálního způsobu života z šera existujícího, ale cudně zamlčovaného nestandardu a jeho nárokování rovnoprávného postavení se všemi výhodami jako manželství. A konečně postupná ztráta mezigenerační solidarity a smyslu pro solidaritu s bližním obecně.
Z těchto bodů dle mého názoru ohrožuje současnou rodinu především demografická krize, která vede k nestabilitě společnosti a jedináčkům neumožňuje rozumné osvojení si sourozeneckých vztahů, a dále pak ztráta smyslu pro mezigenerační solidaritu, která mimo jiné vede i k vymizení citu pro životní fáze a jejich přijetí (fenomén nezralosti, věčného mládí, nových a nových pokusů „začít znovu“ apod.).
Zvláště v křesťanském prostředí je dnes často slyšet stížnosti na sobectví a pohodlnost, které lidem brání například v otevřenosti potomstvu. Je to jistě dílem pravda, ale jako každá částečná pravda je takové tvrzení nebezpečně zjednodušující. V kořeni tohoto na první pohled snadno rozpoznatelného sobectví tkví totiž složitější společenská tendence, která je jakýmsi nepsaným zákonem celé západní společnosti.

Mýtus růstu
Náš způsob života je charakteristický stále se zvyšujícím standardem. Ten přitom vítají prakticky všichni. Růst je to kouzelné slovo, které nám dělá dobře, a pokud možno, tak trvale udržitelný. Problém je v tom, že při stále rostoucích standardech je čím dál náročnější na čas, peníze i nervy jak mít mnoho dětí, tak mít čas a pochopení pro rodiče a bližní a dokonce jim i pomáhat. Jde o zdánlivé maličkosti: Život v městském bytě je poměrně stísněný, zvláště když se bojíme pustit děti ven, neboť venku jsou automobily, psi puštění z vodítka, pedofilové atd. Děti potřebují kroužky, které stojí peníze (nezaplnit volný čas dětí smysluplnou činností znamená mnohem více je vystavit třebas nebezpečí drog apod.), spolužáci se jim smějí za neznačkové oblečení, které je také drahé, televize ubíjí čas, zaměstnání rodičů je časově i psychicky vyčerpávající, ale jsme rádi, že ho máme. Alternativa odstěhování se na venkov přináší nutnost každodenního rozvozu dětí do škol a kroužků alespoň dvěma auty, navíc každý na venkově žít neumí a mnoho lidí se za chvíli cítí společensky izolováno. To vše je mzda, kterou za vysoký standard našeho života platíme.
Tady budu možná okřiknut za nevhodná slova. Copak správný křesťan není hotov přinášet oběti, copak mezi námi nejsou heroicky žijící rodiče, kteří dokážou být s početnou rodinou šťastni i bez drahých šatů, drahého domu s bazénem a každoroční dovolené u moře? Na tuto pochopitelnou námitku bych odpověděl dvojím způsobem. Jednak dnes už vůbec nejde jen o boháče s vilami a bazény. Jde o problém týkající se nejširších vrstev obyvatel. A za druhé: Mluvíme-li o rodině ve společnosti jako celku, nemůžeme se odkazovat pouze na nepočetnou skupinu vysoce motivovaných rodičů, kteří s tlakem systému bojují. Pokud má společnost dlouhodobě fungovat, musí být systém nastaven na únosnou míru pro průměrného člověka. A odvažuji se říct, že tomu tak dnes není. Je nastaven velmi příjemně pro jedince, ale ne pro společnost jako celek.

Svět se mění, rodina zůstává
Protože nejsem revolucionář a nepokládám násilné změny za smysluplné řešení, nevidím žádnou jinou cestu z problému než je modlitba, jakkoli to pro mnohé může znít pateticky nebo alibisticky. Sám pro sebe si totiž musím přiznat, že ona iluze věčného růstu, kterou celá naše společnost žije, mi v podstatě není nepříjemná. Kdo by nechtěl růst mezd? Kdo by nechtěl růst kvality potravin, růst bezpečnosti osobních vozů, růst rychlosti připojení k internetu, růst volebních preferencí své oblíbené strany, růst počtu kněžských a řeholních povolání...?
Chtít politicky změnit systém k větší skromnosti pokládám za iluzorní. Jsme prostě společnost, kde dnes dost znamená zítra již málo. Lidstvo jako celek má však podobně jako všechno na tomto světě jakési skryté regulační mechanismy. Když už něco není dlouhodobě životaschopného, pak je to odsouzeno k vyhynutí. Pokud se nám zdá nemožné, že by mocná euroamerická kultura měla dojít k úpadku, vzpomeňme na vzestup a pád antického Říma. Číst Augustinovu Boží obec může být v této souvislosti dosti poučné. Řím padl, lidé zůstali, rodina zůstala, křesťanství zůstalo. Ale svět se změnil. Křesťanství se dostalo k barbarům a tam se úspěšně etablovalo a pomohlo k dalšímu rozvoji. Římská kultura ve své původní ryzosti a podobě dnes přetrvává jen v muzeích.
Je to pesimismus? To záleží na tom, o co člověku jde především. Bývalý magistr dominikánů Timothy Radcliffe v jedné své knize vypráví, jak se jedna mniška z kláštera, kde již mnoho sester nezbývalo, zeptala jeho staršího spolubratra: „Otče, viďte, že Pán nedopustí, aby náš klášter vymřel?“ Onen bratr jí odpověděl s drsným, ale osvobozujícím realismem: „Copak nenechal umřít i svého Syna?“

Není důvod k obavám
Ježíš Kristus neslíbil, že zachrání Jeruzalém (tomu dokonce předpověděl zkázu), neslíbil, že zachrání Řím, neslíbil, že zachrání euroamerickou kulturu. Slíbil ale, že s námi bude až do skonání tohoto věku (srov. Mt 28,20). A to je přece hodně a není v tom pesimismu ani špetka. Rodina tedy budoucnost určitě má. Ale jestli ji má jako součást naší dnešní podoby světa, by pro nás mělo být velkou otázkou, na kterou odpoví až budoucnost.


Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay