Vydání: 2009/15 Velikonoce, 10.4.2009, Autor: Jaroslav Šebek

Příloha: Perspektivy

Nedávno si lidová strana připomněla devadesát let své existence. Je nositelkou jedné z nejdelších tradic a může na ni stále navazovat. V našich politických dějinách sehrávala často významnou roli, třebaže jí okolnosti nebývaly nakloněny. Dnes má k optimismu daleko. Zápasí s vnitřními problémy, názorovou nejednotou a obtížně hledá témata, jimiž by oslovila širší veřejnost. Média občas spekulují o možnosti jejího zániku.

Nesnadné začátky

Kořeny některých problémů, zejména ideových neshod, tkví v minulosti, často už v meziválečném období. S první republikou jsou spojeny nejčastěji zmiňované tradice. Lidovci byli totiž už od svého vzniku „mixem“ různých názorových proudů. Ty se – zjednodušeně řečeno – hlásily buď k pravicovějším, anebo sociálněji orientovaným vizím (tím se katolický tábor vyznačoval už od vstupu na politickou scénu koncem 19. století). Názorová různorodost, daná snahou o široký potenciál příznivců, vedla za první republiky k občasným odchodům nespokojenců (stranu poškodil zejména odchod části křesťanských odborářů pod vedením Antonína Čuříka v roce 1929, kteří vyčítali vedení malý zájem o sociální problémy). Po svém vzniku v roce 1919 strana čelila silné protikatolické vlně, která učinila Československo jednou z nejvíce sekularizovaných zemí v Evropě. Ve snaze vymanit stranu z okrajového postavení a zajistit jí mocenský vliv se její předseda Jan Šrámek snažil o přijatelný kompromis s názorovými oponenty. Projevil se jako mistr politické taktiky. Dokázal se vyhýbat extrémním situacím a konfrontacím a současně prosazovat své záměry. Jeho politickou prozíravost oceňoval i apoštolský nuncius, přestože ho zpočátku papežští diplomaté kritizovali za málo energické hájení církevních zájmů. Vedle osobních charakteristik však Šrámkovi napomohl i vývoj politických poměrů ve státě. Ten si žádal kooperaci všech nesocialistických sil, aby se zamezil nástup extrémní levice. Mistrným Šrámkovým tahem bylo definování strany jako lidové se širokou sociální základnou. Jejímu vedení se dařilo propojovat činnost četných katolických spolků s politickými aktivitami. Úspěšně se rozvíjelo budování moderních tiskových podniků. Lidovci se stali ve 20. letech respektovanou částí koalice, dokázali zbrzdit protikatolické útoky a svým vlivem ve vládě zabránili i prosazení odluky církve od státu. Symbolickým přelomem ve vývoji vztahu církve a státu se staly oslavy svatováclavského milénia v roce 1929. Lidová strana jich využila k veřejné prezentaci, avšak svůj vliv neposílila. Šířil se totiž názor, že se kněz má soustředit na pastorační práci a veřejně se nemá angažovat. Přitom duchovní tvořili důležitou část členů i funkcionářů strany. Ve 30. letech se lidová strana musela vyrovnávat též s důsledky ekonomické krize, jež prohlubovaly názorovou různorodost. Nezanedbatelnou roli v ideové diferenciaci hrála regionální a náboženská odlišnost mezi Čechami a Moravou.

Čechy versus Morava

V Čechách se katolická církev vyrovnávala s menšinovým postavením, kdežto na Moravě měla dominantní roli. Lidovci zde proto nacházeli vždy silnou podporu. Odrazilo se to i v postojích episkopátu. Šrámek například tradičně udržoval dobré vztahy s olomouckým arcibiskupem Leopoldem Prečanem. Ten štědře dotoval stranické organizace i orelské jednoty. Naproti tomu český metropolita Karel Kašpar podporoval spíše agrární stranu a kladl důraz na apolitičnost katolických aktivit. Ve 30. letech názorové rozepře mezi lidoveckými Čechami a Moravou, symbolizované střetem jejich vůdců Staška a Šrámka, vyvrcholily. Jedním z tehdy ústředních témat byla diskuse o možném zavedení prvků tzv. stavovského státu jako alternativy kapitalistického liberalismu i socialismu. Ideovou inspirací tu byla encyklika papeže Pia XI. Quadragesimo anno (1931). Česká část lidovců popřávala sluchu mladým katolickým intelektuálům, kteří využívali těchto debat ve snaze o omezení stranické plurality a posílení autoritativních prvků řízení státu. Ze vzájemného klání však vyšel vítězně Šrámek a pravicovější proud ustoupil do pozadí. Lidovci se tak posouvali spíše do levého středu.

Vždy na straně demokracie

Mladí katolíci, sdružující se kolem kulturně-společenských revuí, byli vůči stávajícím poměrům kritičtí. Republikánský a demokratický charakter státu přímo nezpochybňovali a některé jejich názory mohly být motivovány i snahou zlepšit úroveň demokracie. Ale jejich ideové konstrukce, namířené proti liberálním zásadám a politickému stranictví, by při praktické realizaci stávající systém destruovaly. Nicméně lidovcům slouží ke cti, že se tehdy jednoznačně postavili na stranu parlamentní demokracie. Její kritici v katolických řadách se ke slovu dostali až v pomnichovském období. Tehdy se strana po dlouhém dohadování stala součástí Strany národní jednoty. Za druhé světové války se někteří lidovečtí činitelé zapojili do protinacistického odboje. Šrámek byl předsedou exilové vlády. Po válce byli lidovci jedinou nesocialistickou stranou, která mohla ve značně redukovaném národněfrontovním systému působit. Šrámek mylně předpokládal, že se pragmatickým kompromisům se všemi ideovými proudy (především s KSČ) dle osvědčené zásady „dohodli jsme se, že se dohodneme“ bude dařit. Proti jeho vedení však vystoupili zástupci mladší generace, kritizující ústupky komunistům a nadiktovaná pravidla politické hry. Byla to Helena Koželuhová (1907–1967), podporovaná Rostislavem Sochorcem (jednou z prvních obětí komunistického teroru: v květnu 1948 byl jako čtyřicetiletý umučen v brněnské věznici), Pavlem Tigridem (1917–2003) a Ivo Ducháčkem (1913–1988). Pokus Koželuhové však ztroskotal, její stoupenci byli zastrašeni a do popředí se dostala levicověji zaměřená frakce pod vedením Josefa Plojhara (1902–81) ochotná spolupracovat s Gott- waldem. Komunistický převrat v únoru 1948 veškerou činnost v lidové straně umrtvil a zahájil vlnu represí. Část členů byla zatčena a uvězněna, včetně některých poslanců (Stanislav Broj byl v roce 1950 popraven), další byli vystaveni šikanám. Někteří, jako léta vězněný Jaroslav Cuhra (1904–1974), promýšleli už v této době koncepty moderní křesťansko–demokratické politiky. Více svobody přineslo až Pražské jaro. Počet členů prudce vzrostl. Deník Lidová demokracie začal odvážně připomínat nejen meziválečné demokratické tradice, ale i komunistický teror. Po normalizačních čistkách se činnost organizací vrátila k vypisování statistik o brigádách a socialistických závazcích. Mnozí funkcionáři však za těmito kulisami vyvíjeli smysluplnější činnost: pod lidoveckou značkou se konaly náboženské slavnosti a poutě (opozice se vymezila vůči oficiálnímu vedení strany ve druhé polovině 80. let v podobě Obrodného proudu). Tyto aktivity ovšem u veřejnosti posilovaly obraz strany jako prodloužené ruky církve, pěstující hlavně náboženský folklor. To pak ztěžovalo straně pozici i po roce 1989.

Lux – druhý Šrámek?

Tehdy se stala klíčovou otázkou volba předsedy v září 1990. Do čela strany se dostal nepříliš známý zemědělský inženýr z východních Čech Josef Lux. Přes své mládí (bylo mu třicet čtyři let) prokázal velkou dávku obratnosti a politické zkušenosti (proto bývá srovnáván se Šrámkem, ač se jejich kariéry rozvíjely v jiných podmínkách). Snažil se stranu stabilizovat. Rozešel se s přívrženci předchozího předsedy Josefa Bartončíka, obviněného ze spolupráce s StB, a snažil se zbavit národněfrontovní zátěže. Směřoval stranu k pravému středu, čímž reagoval na Bendovu KDS, etablovanou v prostředí křesťanského disentu. Podle politologa Petra Fialy se strana pod Luxovým vedením pozvolna měnila z konfesního subjektu v modernější stranu křesťansko-demokratickou (vyjádřil to i nový název KDU-ČSL). Konsolidace se projevila sebevědomějším vystupováním vůči politickým partnerům ve vládě. Po ideově-programových neshodách s ODS, nejsilnějším subjektem tehdejší vládní koalice, se KDU-ČSL pokusila najít spojence v sociální demokracii. Lux se snažil manévrovat mezi oběma hlavními stranami, získat střední vrstvy mimo tradiční nábožensky laděné prostředí, rozšířit voličskou základnu a udržet si pozice na politické scéně. Těmto představám dal i teoreticky propracovanou vizi křesťansko-demokratické politiky a sociální doktríny, přijaté stranickým sjezdem v září 1997.

Potřeba nového profilu

Po jeho předčasné smrti v roce 1999 se teoretické koncepce už nerozvíjely a hlubší diskuse o dlouhodobějších vizích ustala (výjimkou byla tvorba předvolebních provolání). Na předsednickém postu scházela podobně výrazná osobnost. Nestabilita v nejvyšší stranické funkci přispěla k tomu, že strana sice navenek vystupovala podle hesla „klidná síla“, ale přibývalo konfliktů mezi názorovými křídly – ty trvají dodnes. Lavírováním mezi pravou a levou částí politického spektra si strana vysloužila, ne vždy právem, nálepku chameleonů, kteří se nestarají o principy, nýbrž o to, aby z každé situace pragmaticky těžili. Jejím příznivcům pak nebylo vždy jasno, jaká část strany je momentálně autentická KDU-ČSL, s níž se mají identifikovat. Problémy stěží vyřeší jen nová tvář v čele. Pro její další osud bude bezpochyby důležité uklidnění situace uvnitř a zřetelná profilace, již by dokázalo nové vedení věrohodně hájit. Jasná představa o ideovém zakotvení je důležitým předpokladem pro hledání vhodné strategie před parlamentními volbami, kdy si strana musí udržet tradiční voliče a zároveň získat nové. V době současné ekonomické krize se nabízí možnost navázat na zásady sociální nauky jako alternativního konceptu a transformovat ji pro potřeby politické strany (pokusem byly programové koncepty, schválené na loňském sjezdu v Pardubicích). Kromě toho se může opřít o funkční strukturu a solidní členskou základnu. Nezanedbatelný potenciál představují i mladí členové.