Lidovci už nejsou ve Sněmovně

Vydání: 2010/25 Milada Horáková, 15.6.2010, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Naše jediná strana hlásící se ke křesťanství zaznamenala volební porážku a opustila – s výjimkou dvou senátorů – parlamentní scénu. Je to její problém, ale nejen její. Následující úvaha nepředkládá jeho řešení, ale snaží se mu rozumět.

Křesťanská politická strana je protimluv, říkají mnozí křesťané i nekřesťané. Pokud však v demokratické zemi chtějí někteří křesťané vstoupit do politiky jako strana, činí riskantní rozhodnutí, ale těžko jim je předem zazlívat. To se pozná až „po ovoci“. – V Evropě (mimo Rusko) to byly častěji katolické strany. Někdy bylo jejich působení chvályhodné (například německé CDU/CSU a italské DC v poválečných desetiletích), jindy neblahé (v dobách expanze fašismu a nacismu ve více zemích). Smyslem každé strany je ovlivnit správu věcí veřejných, dostat se do parlamentu. K tomu potřebuje voliče, čím víc, tím pro ni lépe. A také téma, které jim nabídne a které oni mají za žádoucí. U těch křesťanských to bývala třeba obhajoba ohrožené církve nebo středová „vyvažovací“ pozice na polarizující se scéně aj. Součástí nabízeného tématu bývá i partikulární zájem (stavovský, nacionální, státně-politický), který často přehluší křesťanskou (katolickou) inspiraci stranotvorby a může ji diskreditovat. Křesťanská strana může působit tam, kde je dostatečný počet křesťanů. Je-li jich málo, okruh adresátů se zužuje. A úměrně tomu, jak roste pluralita společnosti, přibývá i na naléhavosti různých zájmů, sice oprávněných, jimž ale těžko zjednat přesvědčivé křesťanské zdůvodnění. Těch se pak ujímají jiné strany a ta křesťanská má těžkosti se zachováním své srozumitelné identity. To je situace dnešní západní Evropy. Italští „democristiani“ zanikli, jakmile pominul strach ze sovětské hrozby (jiné věrohodné téma asi už neměli). Také německá CDU/CSU má těžkosti. Už v roce 2008 si posteskl arcibiskup Zollitsch, předseda tamější biskupské konference, že o některé křesťanské hodnoty se více zasazuje SPD či Zelení, zatímco v CDU sílí neoliberalismus. Zkrátka: v současné (evropské) společnosti přibývá těžko řešitelných socioekonomických problémů – a ubývá přitažlivost křesťanství. Je téměř nemožné ty problémy „křesťansky skloubit“ do srozumitelného politického programu. Mnozí věřící naléhají ve „svých“ stranách na to, co je vlastně posláním církve, nikoli politické strany, a stávají se v nich menšinou. Nelze přehlédnout, že politický étos je dnes v Evropě nedostatkovým zbožím, protože sdílenou starostí většiny je snaha zachovat stávající materiální komfort a přání, aby nebylo hůř.

Lidovci nesdělili veřejnosti, co jsou zač

KDU-ČSL je dědičkou své poměrně úspěšné předválečné, byť už tehdy menšinové praxe, z níž se dochovaly jen vzpomínky (plus regionální tradice, dnes už jen sympatický folklor). Zazlívat jí „národně frontovní“ epizodu je zlomyslnost. Celá naše válkou devastovaná politická scéna byla po roce 1945, tím spíše po roce 1948, znásilněna. Krátké nadechnutí Pražského jara na obnovu nestačilo a po roce 1989 se prosadily stranotvorné principy, které neměly nač navazovat. Nastala „jiná doba“. Také jiná společnost. A KDU-ČSL, která od té doby zápasí s vnitřními problémy, jí neměla politicky co nabídnout. Netvrdím, že je to jen její vina. KDU-ČSL je dítkem politického katolictví. Ona to popírá, kněžstvo a episkopát se k ní nehlásí, vzdělanější katolíci nad ní ohrnují nos, ale ona to má „v sobě“ a je tak vnímána. Nekatoličtí křesťané se jí až na výjimky vyhýbají a volí jiné strany, liberálnější. Společnost je hodnotově dezorientována, vědomí závaznosti jistých hodnot by jí prospělo. Věřím, že jsou to hodnoty „křesťanské“, nebo aspoň „konzervativní“, ale veřejnost to tak nevnímá a nikdo ji o tom nepřesvědčil. To ostatně není úlohou politické strany, nýbrž rodinné výchovy – a intelektuální elity národa, lze-li tak říci. Ta však neexistuje. Její uprázdněné místo zaujala média. Výchovná či osvětová funkce není jejich prioritou. KDU-ČSL tedy nesdělila veřejnosti, co je zač. To však neudělala žádná současná strana, nejen ty „malé“ s jepičí životností, ale ani ty „velké“, snad s výjimkou KSČM (ta svou identitu má, ale zamlžuje). Pro mnohé lidi jsou strany projekčními plátny, na něž promítají své představy. Platí to i o KDU-ČSL. I jinak soudní lidé ji podezírají, že kdyby mohla, zavedla by klerikální diktaturu. Jinak není veřejnosti jasné, proč má existovat. Ona sama žije z tradice, kterou jiní už neznají. Konkrétní důvody, proč o ni veřejnost poztrácela zájem, netřeba rekapitulovat. Ten hlavní lze vyjádřit otázkou: Je v současné české společnosti místo pro politickou stranu, která se otevřeně hlásí ke křesťanství? Odpověď „ne“ je snazší, mluví pro ni všechny zkušenostně ověřitelné důvody. Říci „ano“ znamená přijmout obtížný závazek. To udělal Josef Lux. Neměl dost času. Čekat na „nového Luxe“ je politicky neprozíravé. Co tedy jinak?

Naději tvoří jistý typ „lidí dobré vůle“

Parlament je jen částí politické scény, ale jeho opuštění může být pro stranu umíráčkem. Anebo podnětem k novému vzepětí. Je toho KDU-ČSL schopna? Ve stávající podobě, při své provozní praxi a s dosavadní nabídkou osobností sotva. Neztratila všechno. Má pozice na komunální úrovni, ale pozor: její starostové tíhnou k TOP 09, neboť je lépe být starostou, kterého podporuje vládní strana, než osamělým bojovníkem. Strana má věrné nezištné členy, jsou ale staří, nevědí, jak dnes funguje partaj, ba ani jak funguje dnešní společnost, a bývají netolerantní. Věří, že mravní povinností katolíka je volit lidovce, a kdo tak nečiní, tomu to zazlívají. Sotva získají nové voliče. Strana neměla a nemá „mediální hvězdy“. A hlavně: téměř nezajímá mladou generaci. V čem je tedy šance na její resuscitaci? Určitou nadějí je jistý typ „lidí dobré vůle“, kteří tuší, že současná bída je důsledkem krize hodnot, a to těch trvale platných, nadčasových. Tedy lidé „konzervativní víry“ (nikoli nutně křesťanské). Jsou upřímnými demokraty, ale k ekonomickému liberalismu jsou kritičtí a ten filozoficko antropologický („člověk je měrou všech věcí“) odmítají. Neztotožňují svobodu se svévolí. Příčí se jim konzumismus, cynismus, touží po zakotvení v hlubokých vztazích mezi lidmi i k okolnímu světu, který by měl zůstat člověku domovem, a nezavírají oči před sebeničivými civilizačními trendy. – Nevím, kolik jich je, snad jen pár procent, ale právě v nich tuším populační segment, v němž by věrohodná konzervativní a neokázale křesťanská strana mohla najít přirozený elektorát, pokud by se nabídla. Jak by to měla dělat? Stávajícími vlastními silami asi ne, dosud se o to nepokusila. Ani prostřednictvím zavedených médií, ta jí nejsou nakloněna. Spíš by to měla nechat na lidech dobré vůle, o nichž byla výše řeč. Zejména na těch mladších, kteří jsou už v digitálním světě doma. Od nich by to ovšem chtělo smysl pro politično a ochotu k dobrovolnické službě ve volném čase, jejíž součástí by byla i ochota k dialogu tváří v tvář. To je příležitost i pro ty křesťany, kteří jsou inteligentní, vzdělaní atd., ale pojímají život z víry jako privatissimum, do politického prostoru nevstupují, na KDU-ČSL shlížejí spatra, případně volí strany, kde se jejich možnosti blíží nule – pokud by byli schopni změny náhledu. To vše je velmi nejisté. Aby se to stalo možným, musela by se proměnit sama KDU-ČSL a uvědomit si, že má na kahánku. Vyslat do svého čela lidi, kteří si její oživení přejí a vědí, že její dosavadní vnitřní provoz i chování navenek je slepou uličkou. Jsou tam tací? Nevím, ale vzpomínám na rozhovor prezidenta Beneše o mnichovské krizi (už nevím s kým). Stěžoval si, že měl velitele pluků, divizí, ale žádného vojevůdce. Nicméně když je nouze nejvyšší, může se vojevůdce „zrodit“. Nemusí, ale může. Ano: Nestaví-li dům či město Hospodin, marně se lopotí stavitelé. Nezdůrazňuji tuto podmínku příliš, protože slýchávám, jak se jí dovolávají ti, kdo jí zakrývají nedostatek vlastní nápaditosti, prozíravosti a kuráže. Není dobré zastírat vlastní lenost okázalým modlitebním gestem. Hospodin nestaví dům či město sám, chce na to mít –„lidi“.

Zbývá soustředit se na několik témat

Straně, která nechce zapřít svůj vztah ke křesťanství a jíž jde o bytí a nebytí, neboť je vytěsňována z veřejného prostoru, zbývá jen sebezáchovné heroické vzepětí soustředěné na několik témat. Uvedu tři. (1) Nejprve si ujasnit otázku po smyslu života nejen jednotlivce, ale i lidského společenství, tedy otázku „hodnot“, o něž je radno usilovat nejen soukromě, ale společně, třeba jako politická strana. Zda to vůbec chceme a zda umíme těm druhým srozumitelně sdělit, oč nám jde (a čím se lišíme od jiných). – A nezapomenout na rozdíl mezi politickou stranou a církví. Být církví a být politickou stranou je riskantní, ale pokaždé jinak. (2) Vzápětí je na řadě „sebereflexe“, v daném případě zpytování, co strana z předchozího tématu zanedbala a čím si škodila. Tím se nezabývám, úvah na toto téma se po volebním nezdaru KDU-ČSL vynořilo víc a každá má v sobě kus pravdy. Mějme pochopení pro ty lidovce, kteří spojili své stranické angažmá s placenou profesí, o niž nyní přicházejí. (3) A konečně to nejdůležitější: na koho se napříště obracet. Kdo je potenciálním voličem po zvládnutí (1) a (2)? Předkládám vlastně fantazii o společenství lidí, kteří to nevzdávají a mají chuť vstoupit do politického prostoru, třeba jen proto, aby tam svedli poctivý ústupový boj (jak s jejich snahou naloží Pán dějin, je jiná otázka). Představuji si uskupení situačně znevýhodněné, tedy menšinové, nikoli však sektářsky zabedněné, nýbrž otevřené a zvoucí. Zda je ta fantazie realistická, to nevím. Jinde v Evropě se křesťanské strany mění k nepoznání anebo zanikají.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay