Letnice – čas uvedení do plné Ježíšovy pravdy

Vydání: 2018/20 Rekordní Katolické dny i s Čechy, 18.5.2018, Autor: Jaroslav Brož

Příloha: Perspektivy 20

Slavnost Seslání Ducha Svatého uzavírá velikonoční dobu. Ta letošní byla obzvlášť bohatá na události ve světě i v církvi. Avšak v jejich hodnocení se i dnes názory lidí ostře rozcházejí. Duch Svatý má moc proměnit naše nepokojná srdce.


Duch Svatý je v každém srdci, které ho s vírou a pokorou vzývá. Snímek Jozef Sedmák

Lukášovy Skutky apoštolů zobrazují mocné vylití Ducha Svatého za pomoci biblických obrazů bouřlivého větru a ohně, a tím hned na počátku vysvětlují, co je a následně bude pravou hnací silou apoštolské misie. „Moc z výsosti“, hořící v srdcích apoštolů, se bude mocně šířit skrze kázání evangelia do celého světa jako mocný uragán neznající žádné překážky. O této hluboké obnově lidstva mluví Ježíš před svým odchodem ze světa poněkud jiným slovníkem, místy poněkud tajemným a nejasným. Letošní svatodušní evangelium z Janova evangelia je toho příkladem.

Teď byste to nemohli snést...

Ježíš slibuje příchod Přímluvce. Řecký výraz Paraklétos znamená ale také zastánce, obhájce, pomocník nebo utěšitel. Jeho působení je široké. Ne nadarmo je v témže evangeliu znázorněn symbolem vody, která podle starobylých výkladů – stále tatáž – působí v různých organismech rozličné plody a účinky.

Jeden z důvodů, proč později musí přijít Duch Svatý, je ten, že před ukončením Ježíšovy dějinné mise nejsou učedníci schopni jeho celé poselství unést: „Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést“ (Jan 16,12). Co je tou překážkou, která učedníkům brání přijmout celé Ježíšovo evangelium? Která jeho část je tím pro ně neúnosným břemenem? Nebo v čem se musejí apoštolové posílit, aby byli hodnými svého poslání věrně kázat celého, nezředěného Krista?

V Janově evangeliu se dvakrát výslovně praví, že učedníci byli svědky Ježíšových slov nebo činů, ale před oslavením svého Mistra nebyli schopni uchopit jejich pravý smysl. Když Ježíš mluvil o zboření a novém vystavění „chrámu svého těla“, učedníci se až v plném světle velikonoční víry „rozpomenuli, že to říkal“ (Jan 2,22). Podobně pochopili plný význam Ježíšova mesiášského vstupu do Jeruzaléma až po jeho oslavení (Jan 12,16).

Abychom přijímali Ježíše úplného

Ježíšovu pravdu nebo pravdu o Ježíši nelze redukovat na informační seznámení se s historickými fakty o jeho osobě nebo na nezaujaté, indiferentní „vzetí na vědomí“ jeho nabídky spásy. Jeho pravda je svědecká, která vyžaduje existenciální připojení se k němu. Je třeba k němu přilnout oddaností víry. Učedníci nejsou předem schopni unést poznání Krista, které si budou osvojovat v síle lásky, která září v Ježíšově kříži, lásky zjevené a vylité do krajnosti (srov. Jan 13,1). Síla, kterou dává Ježíšův Duch, se proměňuje v misii, která není ničím jiným než svědectvím o vítězství Pánovy vykupující lásky před tímto světem. Toto svědectví bude účinné jen pod podmínkou, že přijmeme Ježíše úplného – člověka a Boha.

Církvi hrozí jedno velké nebezpečí: že bude Ježíše rozdělovat. Buď bude následovat Pána jen v jeho lidské dobročinnosti a bude přehlížet podstatu jeho osoby – a pak jí z Ježíše nezbude nic víc než dobrý příklad etického jednání. Ježíš jí nebude víc než nějaký biblický Sokrates nebo Gándhí. Nebo se církev zaměří jen na Krista ve slávě – a zcela zapomene na jeho pozemský život. Ježíš ale není jen historický příklad k napodobování, nýbrž především přítomný Spasitel. A není také jen předmět nebeské kontemplace a slasti, ale Mesiáš, kterého je třeba následovat a spolupracovat na jeho díle.

Janovo evangelium představuje spásu jako proměnu vztahu člověka k Bohu a proměnu vztahu člověka k sobě a k druhým lidem. To je skutečné poznání Boha se všemi důsledky, kterého ale není možné dosáhnout jinak než skrze Ježíšovo lidství: „Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce“ (Jan 8,19).

Plodnost Ježíšova odkazu pro všechny generace lidí není zajištěna existencí církve coby organizace. Duší církve je slíbený Duch Svatý. On působí, že křesťané zakoušejí, cítí, mluví, dělají ve svých podmínkách to, co v nich chce dnes zakoušet, cítit, mluvit a působit sám Ježíš. Právě díky Duchu se na nich – na nás – má vyplnit veliký Pánův příslib, že budeme dělat „větší věci“ (Jan 14,12) než on, protože odešel k Otci, kde je s námi ustavičně spojen skrze dar živé vody, Přímluvce, Ducha pravdy.

P. JAROSLAV BROŽ. Autor přednáší biblistiku na KTF UK v Praze

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 45 6. – 12. listopadu 2018

Sto let od konce války

11. listopadu si svět připomene konec první světové války. Česká katolická církev a církve sdružené v Ekumenické radě církví se připojují k iniciativě britské ambasády…

celý článek


Asia Bibi je nevinná

„Nemůžu tomu uvěřit! Oni mě doopravdy pustí?!“ Taková byla první reakce třiapadesátileté pákistánské křesťanky Asie Bibi, když se dozvěděla, že ji tamní nejvyšší…

celý článek


Barrandov se dočká kostela

Více než deset let nevznikl v hlavním městě nový kostel. Změnit se to má za dva roky, kdy by měl být dokončen kostel a komunitní centrum Krista Spasitele na Barrandově.…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay