Křesťané v zemi kolem Nilu

Vydání: 2011/17 Velikonoce, 19.4.2011, Autor: Mlada Mikulicová

Příloha: Perspektivy

Egypt patřil ke starověkým kolébkám křesťanství a zůstává i po třináct staletí muslimské vlády výrazně křesťanskou zemí. Jeho křesťanské bohatství stojí dnes ve stínu atraktivních destinací, jako jsou pyramidy, faraonské chrámy nebo impozantní islámská středověká architektura. Egyptská správní politika, definovaná islámem, neotvírá v této oblasti dostatek prostoru ani návštěvníkům, ani samotným egyptským křesťanům. Křesťanský Egypt je tak k naší škodě spíše neznámý.

Křesťané představují přibližně deset procent egyptské populace – nezanedbatelných osm milionů, převážně ortodoxních koptů. Jedno procento tvoří členové ostatních církví, hlavně katolíci. V Egyptě je množství východních i západních cír- kví a misijních společností. Z ortodoxních církví je to kromě majoritní koptské ortodoxní také arménská a syrská ortodoxní a řecká alexandrijská. Katolická církev zde působí od 17. století misijními společnostmi. Nejvýznamnější je františkánská misie, ale lze tu najít domy téměř všech známých řeholí – jezuity, dominikány, salesiány, lazaristy, školské bratry, karmelitány, vincentky, františkánky, boromejky, karmelitánky, klarisky, malé sestry Ježíšovy nebo misionářky lásky Matky Terezy. Některé katolické řeholní komunity byly založeny speciálně pro africké poměry, například misie Daniela Comboniho nebo Africké misie. V mnohých komunitách už převažují rodilí Egypťané. Papež Řehoř XVI. ustanovil v roce 1839 v Alexandrii latinský apoštolský vikariát pro římské katolíky v Egyptě a pro africké uprchlíky. V celém Egyptě je přes třicet katolických farností. I po chalcedonském odtržení egyptské hierarchie přetrvávalo v Egyptě minoritní úsilí o jednotu se světovou církví. Koptští uniaté se obraceli na římského papeže od 13. století, až nakonec Lev XIII. roku 1895 obnovil alexandrijský katolický patriarchát pro kopty jako církev alexandrijského ritu s původní koptskou liturgií. Alexandrijský koptský katolický patriarcha sídlí v Káhiře a spravuje sedm diecézí po celém Egyptě. V Káhiře jsou diecézní centra dalších uniatských církví – řecké melchitské, maronitské, syrské, chaldejské, arménské. O významných svátcích připomínají katolické kostely v Káhiře svou pestrostí Řím nebo Jeruzalém.

Historické kořeny a životodárné tradice

Egypt přinesl univerzální církvi nemalý duchovní vklad v podobě hrdinství mučedníků, mnišské spirituality, alegorické exegeze a v přínosu k trinitárním a mariologickým formulacím. V alexandrijské katechetické škole se spojovala řecká filozofická vzdělanost s křesťanským výkladem Písma a zaměřovala se na vyjasnění nauky vůči rozmanitým spekulativním proudům, zvláště pod autoritou Klementa a Origena. O intelektuálním a duchovním kvasu svědčí hojná gnostická, ariánská a monofyzitská literární žeň, stejně jako populární příběhy na motivy evangelií, apoštolských skutků a zjevení s jejich egyptským magickým dědictvím. Jednou z forem tohoto duchovního potýkání bylo i osobní usilování o křesťanské ctnosti v poustevně či zasvěcené komunitě. Antonín, Pachomius, Makárius a Šenuda jsou ti nejznámější učitelé, ať už osamělého asketického života, nebo řádu společenství zaměřeného na liturgii a prostý, pracovitý život. Křesťanská historie zůstává živá skrze legendární tradici do dneška a mobilizuje kopty k živému společenství víry a hrdosti na křesťanské kořeny. Nilskou krajinu posvěcoval Pán jako dítě putující na oslíku či v loďce od města k městu. Legendární místa zastavení Svaté rodiny jsou dnes živá poutní střediska: kostel svatého Sergia ve staré Káhiře, strom v Mataríji, prorocké „Z Egypta jsem povolal svého Syna“ uchovávané v pobřežním kostelíku v Maádí, klášter na Ptačí hoře u křesťanské metropole Minja, domek Svaté rodiny uvnitř klášterního komplexu Muharrag u Asjútu, který patří k centrům duchovní obnovy jako seminář, exerciční dům, rekreační středisko pro kleriky, mládež i rodiny. Jiným zdrojem posily je spojení s charizmatem apoštolské misie. Alexandrie s katedrou svatého Marka a místem jeho prolité krve je milovanou kolébkou egyptské církve, ačkoli katedrála i ostatky apoštola jsou dnes v Káhiře. Vědomí, že krev mučedníků je setbou budoucích křesťanů, prostupuje život koptů denně: kalendář udává letopočet od roku mučedníků za Diokleciánova pronásledování (AD 303), skříň s ostatky bývá přímo v kostele nebo ve zvláštní kapli a v kteroukoli denní dobu se u ní zastavují mladí i staří, dotýkají se jí a vroucně se modlí. Z obchůdku si odnášejí obrázky mučedníka a lahvičku se svěceným olejem jako baraka – požehnání. Podobnou úctu projevují k Panně Marii. Starobylé mariánské kostelíky jsou oblíbenými poutními místy. Maličký kostelík ve čtvrti Zejtún, místo nedávných zjevení Matky Boží uprostřed bílých ptáků, se rozrostl na veliké poutní centrum s novým betonovým chrámovým kolosem v sousedství. Nejvýznamnějšími zdroji duchovní obnovy jsou kláštery, v průběhu patnácti staletí periodicky ničené a obnovované. O víkendech míří kolony aut a autobusů do Már Mína u Alexandrie – poutního místa od starověku, nebo do čtveřice klášterů staré Skétidy, dnes Vádí an-Nátrún, či do dvojice klášterů ve Východní poušti na místě pousteven svatého Antonína a svatého Pavla. Na jihu přitahuje Šenudův Červený klášter u Sohágu a klášter svatého Michaela v Nakádě. Mimoto vstávají z trosek desítky dalších kostelů a klášterů navzdory neochotě úřadů vydávat koptům stavební povolení.

Křesťané a muslimové

Druhořadé postavení křesťanů vyplývá z historických kapitulačních podmínek v době islámského záboru. Podle právní normy uvedené v Koránu a sunně má „lid Knihy“ právo na pokojný život v muslimy řízené společnosti, pokud souhlasí s muslimskou státní „ochranou“ (dhimma) a placením osobní daně na oplátku (džizja). V průběhu staletí muslimské správy byli koptové střídavě tolerováni a pronásledováni, zdanění zmírňováno a zase zvyšováno. Někteří křesťané měli dobré postavení ve společnosti díky profesionálním dovednostem a spolehlivosti. Bývali dvorními úředníky, ovládali umělecká i běžná řemesla. Dvořané často konvertovali k islámu. Daňová zátěž nejvíce postihovala rolníky a chudší obyvatele měst. Podle nařízení některých vládců se měli koptové oděvem odlišovat od muslimů, nosit viditelný kříž, nestavět kostelní věže, případně nestavět kostely vůbec a nemluvit veřejně o svém náboženství. Už po dvou staletích muslimské vlády začala v Egyptě převládat arabština nad koptštinou a začal se veřejně prosazovat nový, islámský životní styl, jaký charakterizuje egyptská města a vesnice dodnes. Z minaretů nebo tlampačů zaznívá pětkrát denně výzva k modlitbě, recitaci Koránu je slyšet v dopravních prostředcích, muži i ženy ve stále větším počtu veřejně vystupují jako typy arabských prvomuslimů v arabském oděvu, s charakteristickým vousem a pokrývkou hlavy, ženy se zahalují. Křesťané se sice mají a chtějí odlišovat, nicméně Písmo, křesťanské tiskoviny a symboly jsou tolerovány pouze ve skrytém soukromí domů, kostelů a klášterů. Křesťané tak žijí za zdmi svého ghetta, které však příliš ochrany neposkytne ve chvíli, kdy se objeví konfliktní záminka. Zákony stojí na straně muslimů. Křesťan se v Egyptě zpravidla pozná podle jména – buď koptského, jako Mína, Šenuda, Bišoj, Šeri – nebo evropsky znějícího, jako Peter, George, John, Michael, Mary, Suzanne. Koptové většinou mají na zápěstí vytetovaný kříž. Městské ženy obvykle nenosí zakryté vlasy, ale některé ještě stále chodí do kostela v černém a přes hlavu si přehazují vyšívaný nebo krajkový šál. Koptskou lidovou zbožnost charakterizují obrázky. V domácnostech jich bývají plné zdi, řidiči je kladou na palubní desku aut. Nejčastěji to bývají známé katolické barvotiskové obrázky, jako Panna Maria Pomocnice, Immaculata, Mater dolorosa, Boží milosrdenství, archanděl Michael. Nejsilnějším symbolem křesťanské víry je pro kopty ruční mnišský kříž. Bývá dřevěný, prázdný, s lilovým tvarem ramen. Koptské náboženské projevy jsou na veřejnosti tolerovány zejména o Vánocích, o nichž informují i sdělovací prostředky, a také o mulidech, svátcích místních patronů, kdy se zejména na venkově konají procesí a veselice. Mulidů se často účastní i muslimové.

Koptská duchovní obroda

Vláda osvícenských pašů Muhammada Alího a Saída přinesla koptům v 19. století zrovnoprávnění. Vznikaly patriarchální školy, kláštery se otevíraly jako centra duchovní obnovy a křesťanské vzdělanosti, vznikaly laické rady pro církevní správu a byla založena koptská politická strana Wafd. V polovině 20. století vzniklo hnutí nedělních škol – laické úsilí o křesťanskou obrodu na všech úrovních. Postupem času se koncentrovalo v klášterech Vádí an-Nátrún a Muharrag. Obnova kulminovala za patriarchátu Kyrilla VI., dodnes milovaného a ctěného jako světce. Místa jeho působení v káhirském kostele Zahra, v poustevně – větrném mlýnu na mukattamském hřebeni a zvláště jeho hrob v klášteře Már Mína denně zaplňují skupiny poutníků, zejména mládeže. Kyrillus inspiroval mládež k duchovnímu životu a inicioval mnišskou renesanci v nečekaném rozměru. Jejím duchovním vůdcem se stal nedávno zesnulý opat Matta Miskín, muž podobného ducha jako kdysi svatý Antonín nebo Makários. Ve 20. století vzrůstalo koptské sebevědomí i na civilní kulturní úrovni. Vzniklo Koptské muzeum, patriarchální Institut koptských studií, rozvíjí se moderní architektura, malba ikon, umělecké řemeslo, publikační činnost. Knihy a cédéčka vycházejí v klášteře svatého Makária či káhirské Mahabba, ale tiskárny a stánky má dnes každý kostel. Většinu významných obrodných akcí podporuje koptská emigrace ze západní Evropy, Ameriky a Austrálie. Koptové se svou historickou zkušeností jen s obtížemi vystupují z hradeb izolace. Projevilo se to i během nedávných revolučních událostí. Zatímco patriarcha a oficiální církevní kruhy zjevně dávají přednost opatrné souhře s vládnoucím režimem, aby uchovaly dosažený status quo, radikálnější koptští laici a mládež vidí více naděje v otevřené společnosti, byť s rizikem nerovného politického boje. Spojených rukou držících Korány a kříže bylo v průběhu revolučních událostí vidět mnoho. „Chceme stejnou důstojnost a stejná práva,“ prohlásil jeden z demonstrujících káhirských mladíků.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay