Křehká lodička lidské kultury se nepotopí

Vydání: 2011/21 Otevřené kostely, 17.5.2011, Autor: Tomáš Tatranský

Příloha: Perspektivy

Rozhovor s filozofem Janem Sokolem u příležitosti jeho pětasedmdesátých narozenin

Při svém životním jubileu jste možná rekapituloval, čím jste si v životě prošel. Vystřídal jste mnoho rolí a dá se o vás říct, že dovedete jak prosazovat své vize v prostředí akademických i politických institucí, tak také tíhnete k intelektuální reflexi i k duchovní kontemplaci. V jaké pozici jste se cítil nejlépe a kde jste si v životě připadal, respektive kde si stále připadáte nejužitečnější?

To jsou dvě různé věci. Měl jsem to velké štěstí, že jsem si v žádné z těch rolí nepřipadal zbytečný, každá z nich mě něčím přitahovala a těšila a v každé jsem viděl nějaký smysl. Z dnešního pohledu se mi zdá, že nejlépe jsem se asi cítil v mládí, když jsem tak trochu vyletěl z domácího hnízda, začal sledovat všelijaké své zájmy a přitom měl ještě hodně málo starostí. O nějaké užitečnosti jsem samozřejmě vůbec nepřemýšlel. Když dnes přemýšlím o tom, jak nejlépe naložit s tím, co jsem od Boha, od rodičů a učitelů dostal, vychází mi docela jednoznačně, že nejlepší je škola a učení. Na univerzitě si užívám to neobyčejné privilegium, že mohu učit, co se mi líbí a co pokládám za důležité – a k tomu ještě přicházejí každý rok noví studenti, kteří mě celkem ochotně poslouchají a je mezi nimi i dost těch, které to taky těší. Co by si člověk ještě mohl přát?

Jakožto filozof jistě přemýšlíte o smyslu dějin, o tom, kam jako lidstvo směřujeme. Domníváte se, že jsme svědky prakticky vítězného tažení naší západní civilizace, která klade důraz na individuální svobodu člověka a na kombinaci demokracie a tržního hospodářství, anebo nás čeká spíše vyostřování konfliktů mezi různými civilizačními okruhy, mezi vzájemně si konkurujícími kulturami, náboženstvími a světonázory?

Otázce smyslu se filozof nemůže vyhnout. Na „smyslu dějin“ je ale něco nebezpečně dvojznačného, paradoxního. Na jedné straně může člověk sledovat, co se se světem děje a jak se mu před očima mění, na druhé straně mi vždycky byla cizí představa, že by se tu jen něco „odehrávalo“ jako předem natočený film nebo Augustinova předurčená věčnost – o nějakém osudu a věštění z hvězd ani nemluvě. Člověk sleduje, co se v dějinách vynořuje nového a co zaniká, a občas musí odhadovat, co přijde. Ale dějiny se dějí teď a tady a já v nich nejsem jako bookmaker, který přijímá sázky na budoucnost. Nejsem divák, ale herec, přímý účastník, který to dění spolu nese a měl by mu pomáhat tam, kam si myslí, že by se mělo obrátit. Vidím obrovské úspěchy západní civilizace, vidím, jak se nám v ní pohodlně žije – ale také to, jak rychle promrhává své možnosti: zbabělostí, úzkostlivostí, pohodlností. A přece právě v téhle bohaté, zhýčkané a rozmazlené civilizaci si lidé začali uvědomovat, že naše Země, to zázračně nepravděpodobné místo k životu, není jen náš majetek, který můžeme bezostyšně plundrovat. Že s tím bohatstvím přírody, kultury a institucí, do něhož jsme se narodili a které zadarmo dostáváme, musíme začít hospodařit, „obdělávat je a střežit“, jak říká kniha Genesis. Všichni už dnes víme, že svět je omezený a jednou skončí, že se plavíme na křehké lodičce lidské kultury, kterou ze všech stran něco ohrožuje. Dvě věci by nás ale měly podržet. Máme v zádech miliardy let, kdy se Stvoření vyvinulo k tomu, co tu dnes máme a čím jsme, a miliony let lidského úsilí, z něhož žijeme – a neměli bychom je zradit. A před sebou máme Kristovo zaslíbení, že se nemáme bát ani smrti. Ten, který se o nás tak postaral a stará, nás nenechá zahynout. A tak se uprostřed všech těch efemérních událostí a hrozeb, zemětřesení a konfliktů snažím držet toho nádherného hesla města Paříže, Fluctuat nec mergitur, zmítá se na vlnách, ale nepotopí.

Sdílíte názor, že v našich západních společnostech v posledních desetiletích tak trochu přebujel individualismus? Neohrožuje přehnaný důraz na svobodu jednotlivce některé důležité společenské hodnoty, jako je zejména soudržnost rodiny či mezigenerační solidarita, jež bývá poslední dobou tak často přivolávána v souvislosti s hroutícím se důchodovým systémem?

Moderní individualismus je trochu paradoxní reakce na to, že ve skutečnosti dnes na druhých lidech závisíme daleko víc než kdykoli dřív: nikdo z nás by sám nedokázal ani přežít, natož pak žít. A tak jsme si udělali naivně hloupou představu „svobody“ jako libovůle. Jako kdybychom snad chtěli žít úplně sami a dělat si, co chceme – jako rozmazlení kluci v pubertě. Přitom se naše svoboda bez druhých lidí nemůže obejít: oni nás živí, přihrávají nám životní příležitosti a výzvy, nutí nás soutěžit a také se bránit, abychom ze samého pohodlí a bezpečí úplně neshnili. Takže všechny ty hrůzy a ohrožení, skutečná i domnělá, kterými nás televize denně krmí – to jsou právě výzvy a příležitosti, na které bychom měli něco vymyslet a něco si s nimi počít. A s čím si už vůbec nevíme rady, to můžeme klidně svěřit Kristu: „Nebojte se, já jsem přemohl svět.“

Aktivně jste se účastnil našeho politického života a v poslední době jste hodně přednášel a psal o fenoménu peněz. Myslíte si, že propojení politiky a byznysu je cosi, co nás provází odnepaměti a na čem vlastně ani není nic odsouzeníhodného, anebo naopak považujete boj za návrat „čistých idejí“ do politiky za jeden z palčivých úkolů dnešní doby?

Donedávna byla politika propojena hlavně se silou, s hrozbou násilí a s válkami. Když lidé přišli na to, že své zájmy nemusí prosazovat jen zbraněmi, ale právě třeba penězi, je politika propojena s mocí peněz. Ta ovšem může být „špinavá“, ale neměli bychom přehlédnout, že se (většinou) obejde bez krve. Dokonce nutně potřebuje, aby v zemi byl mír. Určitě by mohla a měla být „čistší“, ale vzhledem k moci, jakou dnešní státy disponují, bych se trochu bál, kdyby začaly bojovat za ideje. Ideje každého z nás ovšem vedou, orientují a krotí, ale nesmí se z nich udělat záminka pro potlačování nepohodlných – třeba „nečistých“ – lidí. Idea, za kterou bojuje státní moc, už není idea, nýbrž ideologie, záminka k boji.

Myslíte si, že politici a obecně lidé, kteří se těší mediální pozornosti, mají moc posouvat některé základní morální normy, jimiž se fakticky řídí většina, anebo jsou ty nejzákladnější etické principy, jak je známe například z Desatera, v člověku tak hluboce zakořeněné, že k nim budeme vždy třeba i podvědomě tíhnout, i kdyby nás mocní tohoto světa do úmoru přesvědčovali například o tom, že „mystifikace“, tedy lhaní, patří ke „standardním“ nástrojům prosazování vlastních cílů?

Média a jejich „idoly“ – baviči, politici, sportovci – jistě ovlivňují obecné představy o tom, co a jak „se dělá“ a nedělá. Jenže naše společnosti už dávno stojí na tom, že se najdou stateční lidé, kteří se dokážou sami postavit proti tomu. „Nepřidáš se k většině, když páchá ničemnosti,“ jak říká Bible. A politiků – ne všech – bych se rád trochu zastal. Politik po mém soudu nemusí lhát, ale určitě nemůže říkat všechno, co ví, co si myslí nebo co ho jen napadne. Můžete to snad někdo dělat doma? A politik navíc mluví a jedná za tisíce lidí, kteří ho zvolili. Možná to některému ještě nedošlo a občas některý vypadne z role, udělá hysterickou scénku, trapas. To se nám taky stává. Jenže když to udělá politik a jinému se to hodí do krámu, přijde to do novin a všichni se nad tím rozčilují. Není to maření času – rozumí se našeho času? Co mi dělá větší starost, je to, že místo aby politici po volbách dali hlavy dohromady a společně přemýšleli, jak věci dělat co nejlépe, začnou se hádat, špičkovat, dělat si naschvály. Příští rok budou nějaké jiné volby, a tak máme permanentní kampaň, kohoutí zápasy před obrazovkou a práce stojí. Na obyčejnou maturitu čekáme patnáct let, a ještě by mohla být lepší. Tak se demokracie sama podrývá a šíří se pocit bezmoci, zlost na politiku.

Je o vás známo, že vám leží na srdci vzdělání a vzdělávání, nejenom v akademickém světě učeben a knihoven, ale že rád třeba píšete do Wikipedie… Existuje podle vás nějaké minimum klíčových vědomostí, na které bychom měli v dnešní době při výchově a vzdělávání klást důraz?

Ano, objem znalostí a dovedností, bez nichž se člověk vůbec neobejde, děsivě narostl a roste. Před dvěma sty lety nemusel člověk umět číst, dneska musíte umět zacházet s počítačem, s mobilem a s automaty, vyplňovat formuláře, vyznat se v předpisech a v ekonomii a tisíc dalších podobných věcí. Všechny ale jsou jen na úrovni „návodu k použití“ – ani automobilista už nemusí vědět, jak auto funguje, jen když ví, kudy se tam lije benzin. Tahle redukce vzdělávání na nutné a užitečné vědomosti nás silně ohrožuje. Zacházíme s věcmi, kterým nerozumíme, a zacházíme tak i se společností, s kulturou, se sebou. Když nám není dobře, chceme nějaký prášek. Když něco nefunguje, jsme zvyklí to vyhodit a koupit si nové. Jenže to se s lidmi, se společností, s kulturou a s institucemi udělat nedá. O ty se musí někdo starat, a měl by jim tudíž také rozumět. Jenže s tím se děti nerodí, a pokud jim tohle bohatství nedokážeme dobře předat, jak si to zodpovíme?

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay