Přestože žádné nové dogma nevyhlásil, proměnil dogmatickou teologii

Tyto pochyby automaticky nastolují otázku, která se tají v následujícím podtitulku:

Jak je to se závazností koncilních dokumentů?

Má koncil trvale platnou váhu zejména v dogmatické oblasti, byl-li to sněm zaměřený především evangelizačně? V textech tohoto vrcholného církevního grémia nenarazíme na žádné vyhrožování tresty, není tu výslovně prohlášeno žádné nové dogma, i když v letech po koncilu se uvažovalo o tom, zda by tím novým dogmatem nemohlo být učení o svátostné povaze biskupského svěcení. Otcové koncilu dokonce neměli v úmyslu ustanovovat něco způsobem, jenž by svazoval příští generace, které budou víru prožívat a hlásat v situacích, jež si zatím nedokážeme představit. Z toho můžeme vyvodit, že duch koncilu se vyznačoval ohleduplností, taktem, služebností, zdravou a kritickou otevřeností.

Kdo sleduje vývoj chování nositelů magisteriální moci v posledních dvou staletích, nemůže se ubránit dojmu, že jsme svědky ústupu od předkládání na-
uky primárně na základě církevní autority. Naopak pozorujeme trend, který apeluje na zdravý rozum osvícený vírou a na přesvědčování, s čímž pochopitelně souvisí také apel na osobní odpovědnost a adresáty stimuluje k osobnímu růstu. Místo strachu se otevírá prostor k osobní iniciativě. Nečteme snad v Písmu, že láska překonává, ba eliminuje strach (srv. 
1 Jan 3,18)?

Dalo by se tedy říci, že koncilní dokumenty mají svou závaznost především na této rovině. A to není rozhodně málo, protože do hry vstupuje nejen náš rozum osvícený vírou, ale také svědomí a odpovědnost za Kristovu věc. Spolu s tím bychom si měli uvědomit, že Druhý vatikánský koncil byl snad první, který lze vnímat jako skutečně ekumenický, protože se na něm účastnili nejen katoličtí biskupové z celého světa, ale také v různých úlohách reprezentanti ostatních křesťanských církví a společností. Určitě není náhodou, že právě popsaný přístup k věřícím i všem lidem dobré vůle vedl k oslovení mnoha lidí i mimo církev.

Spása lidí jako nejvyšší norma

Tomu, že se jednalo o prakticky zaměřený koncil, bývá někdy rozuměno ne zcela správně. Rozhodně to totiž neznamená, že dogmatický teolog by měl toto konstatování vnímat jako cosi pouze okrajového. Evangelizace přece není v životě církve i každého křesťana něčím druhořadým, nýbrž právě naopak. V dané souvislosti si stačí vzpomenout na trvale aktuální princip, proti němuž snad žádný věřící nemůže nic namítat, totiž že nejvyšší normou je spása co největšího počtu lidských jedinců (srv. 1 Tim 2,4). Tomuto cíli neslouží jen bezprostřední pastorace a misijní činnost, ale pochopitelně také rozvíjení různých teologických disciplín, které sice většinou vypadají na první pohled značně teoreticky, nicméně jejich zacílení musí být bytostně praktické. V opačném případě by totiž tato činnost nebyla v souladu s oním nejvyšším pravidlem, stávala by se samoúčelným a do sebe uzavřeným akademismem. Neměli bychom se proto podivovat, že to byly právě požadavky reálného křesťanského života v tomto světě a účinného hlásání evangelia, co nakonec nevyhnutelně a také velmi výrazně ovlivnilo interpretaci pravd víry. To je patrné například již z toho, jak koncilní otcové shrnují požadavky na způsob vykládání dogmatické teologie ve druhém odstavci 16. článku Optatam totius: „Ať se (studenti teologie) také učí hledat řešení lidských problémů ve světle zjevení, promítají jeho věčné pravdy do proměnlivých podmínek lidského bytí a sdělují je současníkům způsobem jim přiměřeným.“

Nahlížení pravd víry na základě dějin spásy

Byla to především misiologie a následně také pastorální teologie, které poukazovaly na nutnost interpretace pravd víry ve znamení srozumitelnosti současným adresátům hlásání a na dialogickou formu evangelizace. Je jasné, že se tu profiluje nejen napětí mezi věrností tradici, nýbrž i věrností místu a době, kde se odehrává hlásání jako událost slova. Tento požadavek se následně promítl do historizace celého teologického myšlení, což byla obrovská a také velmi pracná proměna. Klíčovým pojmem v koncilních dokumentech se stal výraz „dějiny spásy“, což je rovněž návrat k vlastní povaze biblického zjevení. Bůh se nám totiž nezjevil prostřednictvím nějakého teoretického a spekulativního pojednání, nýbrž v dějinách.

Nové požadavky od nás vyžadují trvalé hledání, flexibilitu a zároveň věrnost věčným pravdám zjevení. Není to rozhodně jednoduché ani pro pastýře, ani pro ty, kdo jsou svěřeni jejich péči. Ne vždy se to také dařilo a daří uvádět do života adekvátním způsobem. To ale rozhodně neznamená, že základní zacílení koncilu bychom mohli jen tak opustit. Zradili bychom totiž onen základní princip usilování o spásu lidí, což není dost dobře možné, pokud je nebudeme oslovovat jejich jazykem, pokud s nimi neponeseme břímě jejich obtíží. Kdo by tohle zpochybňoval, v posledním důsledku by odmítal Ježíše, protože on sám si odvážně počínal právě tímto způsobem. Na něm jasně září podivuhodné propojení věrnosti starozákonnímu zjevení i nesmírně odvážná novost zvěsti o milujícím Otci, o primátu milosti, o potřebě trvalé proměny smýšlení. On se stal chudým s chudými a pronásledovaným s pronásledovanými. Tohle ovšem určitě není pohodlné staromilství a uzavřenost do vlastního světa odtrženého od každodenní skutečnosti.

Jasné vědomí hierarchie autorit

S historizací našeho myšlení nevyhnutelně souvisí rozpracování velmi důležité tematiky z oblasti ekleziologie, totiž partie o takzvané partikulární a místní církvi. Nejsme příslušníky pouze univerzální církve, nýbrž také církve místní. Jsme katolíky, ale zároveň syny svého národa, nositeli jeho tradic a kulturního dědictví. Každá místní církev a následně diecéze, tedy partikulární církev, má svou vlastní tvářnost. Z toho vyplývá nejen právo na určitá specifika, ale dokonce povinnost je rozvíjet, protože to vše je zase obohacením společenství univerzální církve. Jestliže ale každá místní církev má svou identitu na základě dějin a místa, pak to nevyhnutelně vyžadovalo preciznější zpracování reflexe nad službou biskupa.

Má-li církev odpovídat požadavkům, které na ni klade sám Mistr (srv. Lk 22,25–27), nesmí být tuhou hierokracií, kde se vše vynucuje tresty, ale především společenstvím bratří a sester, společenstvím obohaceným mnoha charismaty a službami. Koncil proto vypovídá o životě jednotlivých povolání v církvi na základě principu odpovědné emancipace, což souvisí také s mnohem zřejmějším důrazem na pneumatologii, tedy nauku o působení Ducha Svatého, který přece vane, kam chce, a obdarovává toho, koho sám vyvolí. V důsledku toho je koncil nesen duchem odpovědné emancipace presbyterů vůči biskupům, laiků vůči duchovním, teologů vůči Magisteriu atd. Může tohle všechno odmítat ten, kdo zná evangelium a touží z něho učinit základní pravidlo svého života? Paradoxně platí, že ti, kdo koncil kritizují, se vlastně implicitně odvolávají na tento princip práva na vlastní názor a na osobní odpovědnost za církev.

Požadavek věrnosti tradici na jedné straně a nynější době i vlastní místní církvi na straně druhé před nás nevyhnutelně klade velmi palčivou otázku, jak vnímat apoštolskou Tradici. Tenhle problém byl opravdu tuhým oříškem, o čemž svědčí „porodní bolesti“, které provázely vznik druhé kapitoly konstituce Dei verbum. Reflexe nad touto otázkou pokračuje dodnes a je velmi dobře, že v posledních textech Magisteria i Mezinárodní teologické komise se již zřetelně rozlišuje mezi neměnnou Tradicí apoštolskou a proměnlivými tradicemi církevními. S tím úzce souvisí jasné vědomí hierarchie autorit, když se opravdu důsledně staví na první místo Písmo, následně svědectví církevních otců a teprve pak to ostatní. Jestliže mnozí vnímají koncil jako novátorský, není to tak docela přesné, protože ony novoty bývají zpravidla výrazem mnohem jasnější věrnosti tomu nejpodstatnějšímu. Lze také říci, že koncil očišťuje naše vědomí křesťanské totožnosti příklonem k živé a dynamické apoštolské Tradici na úkor nánosů různých chronologicky pozdějších tradic církevních.

Otevřenost vůči světu v zájmu spásy lidí, kteří jsou determinováni svou dobou a kulturou, nastoluje pochopitelně další neméně palčivou otázku. Je jasné, že přesvědčivost svědectví nelze oddělovat od jednoty Božího lidu. Vždyť právě láska mezi pokřtěnými má být základní legitimací naší věrohodnosti (srv. např. Jan 13,35). Úkol budovat a uchovávat jednotu mezi všemi pokřtěnými spočívá obzvláštním způsobem na bedrech katolíků, právě v tom totiž mimo jiné tkví jejich vlastní identita. Může být opravdový nositel ducha katolicismu konfesním integralistou?

Nevyhnutelná proměna dogmatické teologie

Po tom všem, co bylo řečeno, není divu, že naléhavé požadavky pastorace vedly k velké proměně dogmatické teologie jak co do aplikované metody, tak co do jejího obsahu. Na scéně se objevují nové traktáty: dogmatická ekleziologie, ekumenismus, pneumatologie, teologie mimokřesťanských náboženství, antropologie. Nová mentalita a zodpovědné vnímání skutečnosti pak výrazně proměnily i christologii, trojiční teologii a také mariologii. Při tom všem navíc jasně vychází najevo, že věrnost duchu koncilu je skutečným podtržením naší pravé identity postavené na Božím zjevení a na službě spáse všech lidí a humanizaci světa. Lze vůbec to vše nerespektovat a současně být doopravdy člověkem evangelia?