Vydání: 2007/30 Jak vychovat děti ve víře?, 24.7.2007, Autor: Václav Sokol

Příloha: Perspektivy

Velká sídliště přinesla tisícům lidí pohodlné bydlení, postarala se také o výrazné kulisy pro mnoho měst. Nebývají to ale kulisy příliš veselého divadla. Když po dálnici přijíždíme od Brna do Prahy, vidíme napřed hradbu Jižního Města. Šedé, rozlehlé hmotě se snaží dominovat několik podivně tvarovaných výškových staveb. Vstoupíme-li do sídliště, táhnou se bloky domů do nedohledna, prostory mezi nimi jsou rozpačité, tísnivě připomínají periferii. Z podzemních prostor metra pospíchají obyvatelé do svých příjemných útulků. Architekty překotně vznikajícího panelového města dusily požadavky stavebních firem, které potřebovaly „prostavět“ co nejvíc betonu, doba se hrdě hlásila k materialismu. Pravoúhlé prostředí prefabrikovaných stavebnic jako by už dlouho volalo po změnách.
Nový kostel postavený uprostřed Jižního Města je výraznou změnou k lepšímu, i když nedominuje výškou ani velikostí. Skladba hmot a prostorů, postavená nad kruhovým půdorysem, přináší městu kousek toho, co nejvíc postrádá: smyslu lidské pospolitosti. Kostel – Komunitní centrum Matky Terezy se přimyká k jednomu z dlouhých obytných bloků, s nímž kontrastuje v mnoha ohledech. Zejména svou otevřeností. Vchody jsou rozmístěny po celém obvodu kruhové stavby a přístupy k nim vedou nenásilně v mírných křivkách, pro pěší i kočárky, vozíčkáře i automobily. Zdá se, že místo je zvoleno šťastně. Pro zadní část Jižního Města, okolí stanice metra Háje, stojí Komunitní centrum na návrší, takže ke kříži, umístěnému na náznaku věže, vystupujeme po schodech od přechodu přes ulici U Modré školy. Za kostelem, až ke stanici metra Opatov, se prostírá přes kilometr dlouhé prostranství, které se z dnešních skromných počátků snad jednou stane krásným Centrálním parkem.
Z finančních důvodů nebylo možné stavbu Komunitního centra dokončit celou: půdorys kruhu zabírá zatím přízemí, jehož zastřešení tvoří na místě zamýšlené dostavby terasu. Terasa sousedí s hlavním prostorem chrámu, po mši je možné na ni vyjít, pohovořit, nebo se rozhlédnout po okolí. Chrámový prostor má dvě části, navzájem oddělitelné: kulaté kněžiště a sál, na jehož pódiu v zadní části jsou malé varhany a prostor pro zpěváky či hudebníky. Při nedělních mších je dvoudomý sál sjednocen, židle otočeny k oltáři a panely, oddělující ve všední dny presbytář, posunuty na stěny sálu. S tímto chytrým řešením spolupracují malby Pavla Šlégla, umístěné na posunovatelných panelech. Představují netradičně pojatou křížovou cestu, která v neděli rytmizuje stěny kostela, ve všední dny tvoří jednotný velký obraz – stěnu, oddělující kněžiště od sálu.
Oltářní kámen, sochařsky opracovaný blok bílého mramoru, je centrem a ohniskem kostela. Doprovázejí ho vynalézavě řešené objekty, svatostánek, ambon a věčné světlo od Daniela Trubače. Liturgická reforma Druhého vatikánského koncilu přinesla revoluci v pojetí oltáře. Obrácení kněze čelem k lidu jako by říkalo: Kristus je mezi námi, ne nad oltářem, byť na obrazech sebekrásnějších. Také z tohoto hlediska se mi zdá sporné umístění realistické plastiky Ukřižovaného – Zmrtvýchvstalého Krista od Stanislava Hanzíka. Tato kritická poznámka ale nechce zpochybnit celek chrámového prostoru. Je příjemný, soustředěný i slavnostní. Architektka Vítězslava Rothbauerová zde řešila těžký úkol: sounáležitost obou sálů při zachování možnosti, aby každý z nich mohl žít i samostatně.
Komunitní centrum obsahuje ještě řadu dalších místností: pro setkávání maminek s dětmi, kluby mládeže, setkávání seniorů, v budoucnosti pak pro psychologickou poradnu a další aktivity. V prostorách sousedících s chrámem je řada světlých pokojů s okny, vedoucími někdy do trojúhelníkových atrií. Vše je vyřešeno vtipně i útulně, jistě tu po prázdninách bude živo. Od 26. května letošního roku, kdy kardinál Miloslav Vlk Komunitní centrum Matky Terezy posvětil, slouží středisko obyvatelům Jižního Města.