Kníže tohoto světa není pouhou metaforou

Vydání: 2011/21 Otevřené kostely, 17.5.2011, Autor: Ctirad Václav Pospíšil

Příloha: Perspektivy

Tam, kde je láska, naděje, pravá víra a odvážná pokora, kde se druhým trpělivě dává šance, zlý duch prostě nemá šanci.

Jeden z důvodů, proč se o této temné síle ve slušné teologické společnosti skoro vůbec nehovoří, se vyjevil hned v okamžiku, kdy se na mne s žádostí o zpracování tohoto tématu obrátil kolega Petr Příhoda. Okamžitě jsem replikoval, že to je tedy opravdu nepříjemná záležitost.

Nemalé svízele

Zaměřit svou pozornost tímto směrem totiž znamená chtě nechtě hledět do tváře reálné možnosti, že člověk nemusí dospět ke spáse. Dnes se navíc klade velký důraz na psychickou pohodu a vyrovnanost. Dané téma nás ovšem z pohody a klídku jaksi vyhání, a proto není žádoucí. Nepříjemnost tkví i v tom, že někteří kolegové považují „ďábla“ za cosi překonaného, a tak na mne po přečtení těchto řádků asi budou pohlížet jako na tmáře a „strašidláře“. Je ale třeba přiznat, že zjevenou pravdu v této oblasti nezamlžují pouze ti, kdo o ní mluvit odmítají. Existuje totiž i opačný extrém. Známe autory, kteří zlého ducha vidí všude a ve všem. Podle jejich mínění by člověk vůbec nesměl zapnout televizi, jít do kina, poslouchat populární hudbu, koupit jako dárek plyšové zvířátko, dokonce by prý z opatrnosti neměl přijmout od ne zcela prověřené osoby ani šálek kávy, protože v ní mohou být substance, které člověku způsobí ďábelské trýznění. Dotyční „satanobijci“ vybízejí lidi k tomu, aby spalovali matrace, a také k jiným značně diskutabilním gestům. V dané souvislosti není určitě bez zajímavosti, že na publikacích tohoto druhu pisatel ani editor určitě nepřicházejí ekonomicky zkrátka. Zároveň je ale daným autorům třeba dát za pravdu, když bijí na poplach v souvislosti s magií a spiritismem, kteréžto zhoubné jevy se v našem světě šíří nejen otevřeně, ale také skrytě. Každopádně platí, že pokud danou oblast teologové opustí a nebudou usilovat o její kultivaci, církev se potáže se zlou. Jen na okraj bych rád připomenul jedno české specifikum: je to karikatura ďábla v našich pohádkách, kde je kníže temnot prezentován jako ten, kdo má na starosti spravedlnost, což je totální nesmysl. Pokud někdo tvrdí, že takový ďábel neexistuje, má stoprocentní pravdu.

Problémy s exorcismy

Aniž bych chtěl popírat faktické případy posedlosti, přece jen bychom neměli zapomínat na skutečnost, že dané záhadné jevy interpretuje jak postižený, tak exorcista vždy v rámci své náboženské tradice, tedy podle předem daných mentálních schémat. Důležité je to především ze strany postiženého, jehož chování nemusíme hodnotit vždy pouze jako fakt, nýbrž leckdy (podle expertů dokonce až v sedmadevadesáti procentech případů) také jako určitou podvědomou sebestylizaci. Je to podobné jako v případě soukromých neboli aktualizačních zjevení, jejichž hodnocení a výklad rozhodně nejsou snadnou záležitostí. V obou zmíněných případech se jedná o mezní situace. V souvislosti s tím vyvstává další obtíž, která tkví v neurčitosti a vskutku svízelné uchopitelnosti daných projevů. V temnotách schází světlo, a tak můžeme říct, že právě beztvarost a neurčitost jsou určité příznačné charakteristiky knížete temnot. Konečně bych zmínil další otazník. Tvrdíme-li, že existence zlého ducha je postižitelná především pomocí světla víry, pak to rozhodně neznamená, že bychom v dané záležitosti mohli prostě a jednoduše hovořit o víře. Pravá víra je totiž také důvěrou a otevřeností vůči tomu, komu nebo v koho věřím, a to o zlém duchu rozhodně neplatí. Jaké místo tedy v souboru pravd víry patří tomuto ožehavému tématu?

Místo nauky o zlém duchu?

Otevřeme-li Bibli, pak velmi snadno zjistíme, že ve Starém zákoně se o ďáblovi hovoří nepoměrně méně než v Novém, zejména v evangeliích. Často se dnes setkáváme s míněním, podle něhož by zlý duch měl být pouze personifikací zla, avšak nikoliv osobou. Co si ale počít s velkým množstvím evangelijních perikop, kde sám Kristus hovoří o skřípání zubů, temnotách, o knížeti tohoto světa, a kde osvobozuje lidi z jeho moci? Neznamenala by radikální „demytologizace“ příslušných textů, že Ježíš se v dané věci vlastně mýlil? Byl by pak ještě skutečně vrcholným zjevitelem pravdy o Bohu a člověku? Pokud by neexistovala reálná možnost zavržení, od čeho by nás pak vlastně osvobodil? Celá christologie a soteriologie by byly prostě a jednoduše v troskách. Teologie by se redukovala pouze na plané řeči o autentickém lidství, přičemž by nikdo nebyl schopen vysvětlit, proč k oné „autentické“ lidskosti vlastně potřebujeme Ježíše Krista, jeho kříž a vzkříšení, trojjediného Boha. Je tudíž zřejmé, že přesvědčení ohledně existence a působnosti zlého ducha nachází své opodstatnění především v rámci christologie a nauky o spáse. Kdo věří v Ježíše Krista jako spasitele člověka a definitivního zjevitele pravdy o Bohu a člověku, nevyhnutelně tím samým přijímá jako součást této víry neblahou skutečnost, o níž náš Pán tolika způsoby a tak zřetelně vypovídá. Mimo tento kontext naděje, světla a radostné zvěsti je nauka o zlém duchu nejen nepochopitelná, ale také veskrze temná a hrůzostrašná. Nyní ovšem daný kontrast temnoty a světla vypovídá o velkolepé Boží lásce k nám a o obrovském významu Kristova díla. Nový zákon neříká zhola nic o „začarovaných“ plyšácích ani o kávě s neblahými substancemi. Učí nás ale vcelku jasně o tom, že spása není samozřejmost. Je nám darována, ale také od nás požaduje seriózní úsilí. Potěšitelné je především to, že i kdyby se v celé nahotě ukázala naše neschopnost, přece jenom je tu pořád šance: Přiznáme-li si velmi bolestnou pravdu o sobě, je to první krok na cestě ke skutečné svobodě (srv. Jan 8,32); pokud dokážeme vyznat, že trpíme zaslouženě, zatímco Kristus nezaslouženě, pak můžeme doufat, že v poslední hodině uslyšíme stejnou odpověď jako kající lotr na kříži: „Dnes budeš se mnou v ráji“ (srv. Lk 23,43).

Taktika zlého ducha

Nový zákon nám také jasně ukazuje dvojí taktiku zlého ducha. Na počátku Ježíšova veřejného působení jsou to pokušení na poušti. Zlý duch se převléká za anděla světla, za „dobroděje“, který zná cestu k naplnění našich tužeb po lepším světě. Stačí, aby se člověk poklonil falešnému „božstvu“, a úspěch by měl být zaručen. Obdobou těchto Ježíšových pokušení jsou moderní ideologie, které se tváří, jako by byly klíčem k řešení všech problémů, a proto bychom je měli postavit na první místo. Sliby jsou neskutečně vábivé a podbízivé, nicméně skutečnost se pak ukazuje být pravým opakem nastiňovaného. Ve jménu sociálně spravedlivějšího světa se páchají zločiny a slibovaná svoboda se ukazuje být velkým „lágrem“ obehnaným ostnatým drátem. Těch falešných božstev ideologií je jako much: rasismus, nacionalismus, ekofanatismus… Druhou polohou je teror a zastrašování, s nímž se Ježíš musel potýkat v Olivetské zahradě. V takovémto okamžiku si zlý duch strhává všechny masky a ukazuje, kým doopravdy je. To setkání s rádoby krystalickým zlem je úděsné, zdrcující, paralyzující. Dokonce i člověk Ježíš měl v tomto střetu s neprostupnými temnotami zla zapotřebí pomoci ze strany anděla světla (srv. Lk 22,43). Překonání takovéto zkoušky je vskutku nadlidským úkolem. Ocitneme-li se v podobném obklíčení temnotami, pak bychom si měli vzpomenout na našeho Pána. On tohle všechno vzal na sebe proto, aby mohl být s námi i v takovýchto mezních situacích. On je naše vítězství.

Docela obyčejný příklad

V dramatech našich životů se obě zmíněné podoby taktiky zlého ducha projevují zpravidla současně. Jak říká apoštol Pavel, zlý duch na sebe velmi často bere rafinovaně podobu anděla světla (srv. 2 Kor 11,14), který nás ponouká k odsuzování druhých. Zdá se, jako bychom byli ve službách dobra, jenomže v takovém postoji se velmi často skrývá pýcha, protože člověk se staví na místo Boha a tváří se tak, jako by on sám byl naprosto bez vady. Právě proto nás Kristus vybízí, abychom vůbec nesoudili (srv. Mt 7,1nn). Boží Syn přece nepřišel soudit, ale zachraňovat (srv. Jan 3,17). A my? Usilujeme o spásu bratří, anebo je s radostí posíláme do horoucích pekel? Jak to prožívá ten, kdo je často hrubě nespravedlivě odsuzován? Jednou jsem málem vrazil do smutkem hluboce sklíčeného staršího a těžce nemocného kněze, z něhož jinak vždy vyzařovala evangelijní radost. Na můj dotaz, co se děje, odvětil, že o něm nejen věřící, ale i kněží šíří hrubě ponižující zvěst. Byl na seznamech. Každý, kdo toho člověka znal a zná, velmi dobře ví, že on nikoho neudával a že byl obětí. Podíval jsem se mu do očí a řekl: „Ty ale vůbec neznáš Písmo!“ Místo odpovědi jsem četl v jeho očích otazník. – „No, tam je to přece jasné: Ďábel je žalobce, zatímco Bůh ospravedlňuje, odpouští. Nejsou snad Duch Svatý a sám Kristus našimi obhájci?“ Jeho tvář se zalila obvyklým světlem, protože oba jsme věděli, odkud vítr fouká. Bolest, která je někdy tak pronikavá, že člověka může i zabít, není v takové chvíli díky paprsku Božího světla pociťována tak intenzivně, přece jenom ale zůstává. Společenství je těžce narušeno. Nastupuje pokušení odplatit za zlo stejnou mincí. Kdo ale dokáže odolat, ten doslova na vlastním těle zastavuje působení zlého ducha a staví se jasně vedle Krista, který se modlil za své soudce a katy.

Prostředky boje proti zlému

Podstatou našeho boje se zlým duchem, který skutečně působí, je právě toto přemáhání zla, úsilí o jasnou mysl, o překonávání zla v nás i kolem nás dobrem přicházejícím od Boha. Není pochyb, že svátosti, svátostiny, modlitba a také rozumná zdrženlivost jako projev svobody od věcí nám v tom mohou vydatně napomáhat. Tam, kde je láska, naděje, pravá víra a odvážná pokora, kde se druhým trpělivě dává šance, zlý duch prostě nemá šanci. To je také tajemství církve, která nestojí na naší dokonalosti, ale na nepochopitelné lásce k hříšníkům.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 41 10. – 16. října 2017

Do biskupské služby vstupují s lilií i mečem

Podobnou slavnost zažila Olomouc v dubnu roku 1990. Biskupské svěcení přijmou 14. října v katedrále sv. Václava noví pomocní biskupové Antonín Basler a Josef Nuzík.

celý článek


Růženec na hranicích

Více než milion Poláků zamířilo na státní hranice s růženci v rukou, aby prosili za pokoj a dobro pro svou zemi, Evropu a celý svět.

celý článek


Gratulujeme výhercům!

Přinášíme seznam vylosovaných výherců Velké letní soutěže:

celý článek


S pěti dětmi jsme prý blázni

Sedlák z Olomoucka, táta od rodiny s pěti dětmi, místopředseda lidovců a ministr zemědělství. To vše už stihl MARIAN JUREČKA za třicet šest let svého věku.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay