Vydání: 2006/32 Koníčky duchovních, 7.8.2006, Autor: Jaroslav Med

Příloha: Perspektivy

V současnosti se v naší publicistice často objevují úvahy o charakteru komunistické ideologie, o jejím setrvačném působení na nezanedbatelnou část našich občanů, jak to koneckonců dosvědčují volební výsledky KSČM. Stále a stále existují jisté rozpaky při srovnávání totality nacistické a komunistické, jako by zrůdnost jednoho systému byla eliminována příslibem „zářných zítřků“, jež ovšem nikdy nenastaly. Zůstala jen totalita navlas stejná jako totalita hitlerovská. Proto jsem se rozhodl upozornit naše čtenáře na knihu, která je navýsost aktuální právě tím, jak neokázale, ale neobyčejně přesvědčivě dokumentuje nelidskost komunistického systému. Je to práce historika Vojtěcha Vlčka s titulem Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel (Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2006).
Vojtěch Vlček se jako historik věnoval studiu perzekuce církve za komunismu a při svých výpravách do různých archivů se setkával se jmény kněží a řeholníků, v jejichž osobách byl zosobněn útlak komunistů vůči církvi a křesťanské víře. Jako profesionální historik zná cenu ústního svědectví pro historický výzkum, proto se pokusil některé z těchto osobností vyvést ze tmy archivů na světlo a z rozhovorů s nimi získat autentická svědectví o jednotlivých životních osudech těchto vzácných svědků víry. Tato kniha rozhovorů vznikala v roce 2004 a je o to cennějším svědectvím, protože vznikala tak řečeno „za pět minut dvanáct“, vzhledem k věku interviewovaných kněží a řeholníků. Výběr zpovídaných osobností je pochopitelně Vlčkovou subjektivní záležitostí, některé z nich jsou mediálně známější (O. Mádr, F. Lízna, J. Veselý, K. Pilík, V. Dvořák), některé zná pouze lokálně omezenější okruh lidí. Všechno jsou to ovšem osobnosti vyznavačsky neobyčejně příkladné, zosobňující to nejlepší, čím může církev obdarovávat naši společnost.
Při četbě rozhovorů jsme doslova fascinováni tím, jak málo se zde mluví o osobním utrpení, osobních křivdách, ale stále se hovoří o statečnosti druhých, odpuštění a o přijetí opravdu tvrdého životního údělu, který je vnímán jako Boží zkouška a oběť pro budoucí. Vojtěch Vlček se v předmluvě přiznává, jak moc byl těmito kněžími a řeholníky oslněn, a domnívá se, že najdeme-li i dnes v církvi osobnosti „ochotné s takovým nasazením sloužit Bohu a lidem, nemusíme se obávat, že by církev ztratila své místo ve společnosti a hlas evangelia by v naší zemi utichl“.