Kniha, kterou byste neměli přehlédnout - vybírá Jaroslav Med

Vydání: 2004/43 Křesťané z různých pohledů, 31.10.2004, Autor: Jaroslav Med

Příloha: Perspektivy

Čtenáři Perspektiv znají Pavla Švandu především jako vynikajícího esejistu a bystrého analytika současných politických poměrů. Méně už je znám - a to je bohužel škoda - jako básník, pro něhož je poezie přirozenou součástí jeho intelektuálně tvůrčího naturelu. Před několika měsíci vyšla už jeho čtvrtá básnická sbírka Cestou z Kainova pohřbu (Atlantis, Brno 2004), na niž chci naše čtenáře upozornit, protože to rozhodně není pouze "odštěpek esejistova pera", ale spíše naopak je zde básnickým gestem prohlouben Švandův pohled na současný svět.

Kdykoli jsem o Pavlu Švandovi psal, vždy jsem zdůrazňoval, že je to básník-intelektuál, pro něhož je poezie více produktem hlubinné reflexe skutečnosti a méně subjektivní výpovědí o emotivních proměnách lidského nitra. Potvrzuje to i tato nejnovější Švandova básnická kniha, jež chce být výpovědí o neměnných a závažných podstatách světa, jehož základní vlastností je těkavá proměnlivost a smyslová nezávaznost. Do sbírky vstupujeme ve stopách Zahradníčkova "pana Nikoho", symbolizujícího současného člověka, který ztratil svou identitu, protože se zhlédl v "sebedostačivé marnivosti" a svůj úděl hledá v konzumní povrchnosti; drásavou výpověď o tom nalézáme v básni Mefistovo memorandum.

Tak jako v předchozí básnické sbírce Noemův deník i zde Švanda archetypálními osobnostmi naší kultury (Adam, Kain, Ikaros, Mefisto apod.) poměřuje lidský život a odvěký zápas víry s nevírou, sebelásky s pokorou a beznaděje s nadějí. V biblických aluzích a parafrázích (nalezneme zde i imaginární rozhovory s Hospodinem), jež jsou příznačně aktualizovány, jako by byla zpřítomňována stálá lidská touha po jistotě Boží náruče i pokušení odvratu do temnot moci a rozkoše. Vše o Bohu - Švanda je hluboce věřícím křesťanským personalistou - může být básnicky vyřčeno jen paradoxem, protože "Bůh nás učí skrze Mojžíše / až k slzám milovat / neviditelné". Pohrdne-li člověk tím, co je neviditelné, obnažuje se druhá strana tohoto paradoxu, v němž Hospodin, mluvě o člověku, jej "už předem oplakal vlastní i jeho krví". Teologický rozměr Švandova básnického světa je - možná, že to je nadsázka - křtěn rahnerovskou racionalitou, jež mu umožnila například poetizovat téma času jako jedno z největších Stvořitelových děl a pod tímto zorným úhlem definovat člověka jako "Boží dobrodružství pomíjivosti v Trvání".

Švandova poezie má vysloveně meditativní charakter, pro který je příznačný zprozaizovaný volný verš s častými přechody do žánru básně v próze. Je to eliotovský typ poezie, v níž vítězí racionalita obrazů nad emocionalitou metafor; obraz je především intelektuálním konstruktem, což Švandově poetice vyhovuje nejvíce. Tíhnutí k filozofující abstrakci je pak vyvažováno "ostnem těla", akcentujícím mužnost jeho veršů, v nichž je i ten nejintimnější prožitek "oholen" až na kost podstaty; tento fakt má i vliv na jeho básnický jazyk, který se substancializuje.

Na závěr této stručné recenze lze ještě jen upozornit na Švandův básnický rodokmen, vedoucí přirozeně k holanovským kořenům, a vzít opravdu vážně Pavla Švandu-básníka a vidět v něm jednoho z intelektuálně nejvýraznějších současných básnických tvůrců. Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 16 17. – 23. dubna 2018

Kardinála Berana přivítá i sv. Vojtěch

Už o tomto víkendu přivítají v pražské katedrále rakev s ostatky kardinála Josefa Berana nejen věřící, ale také nová socha sv. Vojtěcha. O umístění skulptury tohoto…

celý článek


Macron: Opravme vztah církve a státu

Poprvé ve francouzské historii vystoupil prezident této přísně sekulární země na setkání s představiteli katolické církve. Emmanuel Macron promluvil v Bernardinské koleji…

celý článek


Skoky jsou zase živé. Už deset let

Mohutný barokní kostel ve Skokách u Žlutic dává tušit, že zde bylo významné poutní místo. A skutečně. Bylo proslavené zázračnými uzdraveními podobně jako francouzské…

celý článek


Prarodiče nás vedou po celý život

Na ty ruce vzpomínáme pořád. Až po letech pochopíme, čím nás v dětství tak upoutaly – velikostí, drsností i jiným dotykem. Nikdo totiž neumí pohladit tak jako babička či dědeček.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay