Kniha Czeslawa Milosze

Vydání: 2006/13 Moderní křížové cesty, 6.6.2006, Autor: Jaroslav Med

Příloha: Perspektivy

Tentokrát přistupuji k psaní svého sloupku s neobyčejnou chutí, protože mám před sebou mimořádně zajímavou knihu, kterou jsem si opravdu vychutnal; koneckonců jako všechny předchozí knihy tohoto autora. Jde o soubor esejů velkého polského básníka Czesława Miłosze s názvem Saligia a jiné eseje (Barrister & Principal, Brno 2005, překlad Josef Mlejnek), v němž získáváme vlastně první českou ucelenou prezentaci básníkovy esejistické tvorby.

Czesław Miłosz (1911-2004) je nejen velkým básníkem a nositelem Nobelovy ceny za literaturu v roce 1980, ale také vynikajícím esejistou, který ve svých esejích a úvahách medituje nad stavem současného světa, v němž se „jablko civilizace točí ne zcela správným směrem“. Ve svých analýzách komunistické totality ukázal zotročující podmanivost totalitního myšlení (Zotročený duch, česky 1992) na portrétech několika polských literátů, kteří přitakali „démonu souhlasu“. V autobiograficky laděné knize Rodná Evropa (česky 1997) na svých vlastních osudech demonstruje i pohnuté dějiny Evropy 20. století a uvažuje o tom, jak mohou dějiny ovlivnit osudy jednotlivce. Miłoszovy eseje vždy překračovaly horizont umělcovy osobní výpovědi a vstupovaly do hloubky obecných existenciálních problémů našeho času. Také v knize Saligia a jiné eseje tomu není jinak. Středověké zkratkové slovo „saligia“ je teologickým pojmenováním sedmera hlavních hříchů; Miłosz se je snaží pochopit nově, chce je vidět v souvislostech soudobého postmoderního zmatení všech hodnot, zakrývajícího vnitřní rozklad a úpadek společnosti.

Celé Miłoszovo literární dílo musíme vnímat v dichotomii sváru mezi hluboce věřícím katolíkem a spisovatelem, což je v podstatě stálé potýkání sakrálního s profánním. Brilantním způsobem to dokládají jeho eseje o Dostojevském, Šestovovi a Sartrovi, v nichž odhaluje skryté choroby moderního světa, v němž je patrná „eroze náboženského vědomí“. V esejích Nemorálnost umění, Eroze náboženského vědomí a Dehumanizace umění Miłosz přesvědčivě dokazuje, co znamená pro kulturu a umění ono modernistické odříznutí od náboženských kořenů; ztráta smyslu pro hodnoty i samu skutečnost - to jsou hlavní plody této vykořeněnosti. Podle Miłosze cesta zpět k tradičním formám náboženské reflexe neexistuje - nebezpečná „horizontalizace“ náboženských prožitků stále ohrožuje moderního člověka. S oblibou říkával, že musíme čekat na nějakého „nového Pascala“, který by dokázal smířit modernitu s věčnými pravdami Zjevení.

Nad Miłoszovými eseji nelze říci nic jiného, než že je to četba nesmírně inspirativní, v níž se mísí básnická genialita s hlubokou moudrostí člověka, jemuž není lhostejný osud lidstva i světa. Myslím, že s ním odešel jeden z největších duchů 20. století, jehož hlas nám bude strašně chybět.

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay