Vydání: 2006/8 Duchovní služba v armádě, 8.7.2006, Autor: Marián Škoviera

Příloha: Doma

poděkování za 60 let života jednoho farníka, přinesla silný zážitek. Neobvyklá byla již jubilantova slovenská rodina - maminka a tři bratři s manželkami, stojící před oltářem a doprovázející bohoslužbu krásným vícehlasým zpěvem jako zkušení členové dobrého sboru. Ještě zajímavější bylo, že celebrující kněz byl rodným otcem jubilanta a hlavou této mimořádné rodiny. Přes vysoký věk se modlil i zpíval silným a čistým hlasem a přítomné farníky několikrát upozornil na důvod konkrétní odlišnosti liturgie - šlo totiž o bohoslužbu řeckokatolickou. Při rozhovoru na závěr setkání jsme obdivovali fyzickou i duchovní svěžest otce Jána Škoviery, jehož život byl mimořádně těžký. Při jednom z našich setkání se knězův syn Marián, sám již čtyřnásobný dědeček, o osudech rodiny rozhovořil.

-vaš-

Jen několik let po válce byl na Slovensku proveden likvidační útok na řeckokatolickou církev. Nejdříve byli kněží, pokud nepodepsali přestup na „pravoslaví“, vyhnáni z far. Většinou byli ženatí a s dětmi, a najednou se ocitli na dlažbě. Přestože jsem byl tehdy malý, události roku 1950 se mi ostře zapsaly do paměti.

Uprostřed noci se za zuřivého štěkotu našeho psa ozvalo mohutné bouchání na okna a dveře fary. Otec se chvatně oblékl a otevřel. Dovnitř s křikem vběhlo několik chlapů, padala ostrá slova. Tatínka odvezli jako zločince. Druhý den dopoledne se pěšky vrátil, ale podobné akce se opakovaly. Byly spojeny s fyzickým a psychickým nátlakem, lží o podpisu loajality ostatních a s nabídkou desetitisícových úplatků. V tom byla Státní bezpečnost nepřekonatelným mistrem.

Ukázalo se ale, že většina kněží nepodlehla a od církve vedené papežem nehodlala odstoupit za žádnou cenu. Někteří biskupové, kněží a řeholníci byli proto v inscenovaných procesech odsouzeni k dlouholetým trestům, přišli o zdraví, nebo dokonce o život. Jiní byli posláni do praporů PTP. Naše rodina našla útočiště u otcových rodičů a on sám se stal lesním dělníkem ve své rodné obci. Po provokaci místního funkcionáře ale dostal zákaz pobytu. Tak nás přijala maminčina matka na předměstí Košic. Jenže „podivní pánové“ objevili otce i při práci v masokombinátu, a události dostaly rychlý spád v podobě neodkladného příkazu odjet s celou rodinou do Čech.

Náš příběh byl jen jedním z kamínků v mozaice protináboženské zvůle. Ve stejné době bylo na různá místa Československa násilně přemístěno asi 150 kněží s rodinami.

Krmičem dobytka

Stěhování proběhlo v noci. Pamatuji si, že v Havlíčkově Brodě nás uvítalo nevlídné sychravé počasí, jaké Vysočinu pravidelně ovládne před svátkem sv. Mikuláše. Otce čekala práce krmiče dobytka na státním statku Rozkoš a studený byt po Němcích. Bylo to pro něj fyzicky a časově velice náročné. Často však říkal, že za žádnou dobře vykonanou práci se člověk stydět nemusí. My děti jsme si díky obětavosti rodičů těžkou situaci uvědomovaly jen v malé míře. Aby otec mohl plnit své kněžské poslání, a neohrozil při tom rodinu, tajně ve všední dny vstával už ve tři hodiny ráno. Později jsme byli každou neděli jako rodina přítomni dvěma bohoslužbám - doma a v katolickém kostele. To se do člověka nutně zapíše.

Když mohl otec odejít ze státního statku, přijala nás do svého domu rodina Ulrichových v Koječínském mlýně. Dodnes jsou našimi velkými přáteli. Tatínek denně dojížděl do Havlíčkova Brodu, kde manuálně pracoval v těžkých průmyslových provozech. Po večerním absolvování zdravotní školy se pak stal ošetřovatelem na psychiatrii. Mezitím několikrát žádal o návrat na Slovensko, zejména když maminka těžce onemocněla a chtěla domů. Nakonec žádost byla vyslyšena a tatínek pracoval nějaký čas v Košicích.

Po obnovení řeckokatolické církve v roce 1968 začal otec znovu působit jako kněz. Ovšem komunisté mu dali ještě jednou pocítit, kdo je v zemi pánem. Odebrali mu státní souhlas, a tak se musel znovu stěhovat a pracovat v nemocnici. Nedávno maminka poznamenala, že se s tatínkem stěhovali celkem pětadvacetkrát. Bůh je ale skutečným tvůrcem dějin - a otci nakonec jeho kněžské poslání umožnil naplnit alespoň koncem 80. let. Začal působit v Zalužicích a v Jasenově u Michalovců, kde se staral o tři farnosti. A přesto, že se tehdy začaly ozývat velké zdravotní problémy, jsem přesvědčen, že to bylo jeho nejšťastnější období.

Nyní, kdy tatínkovi bude 92 a mamince 87 let, žijí na odpočinku v Bratislavě v blízkosti řeckokatolických rodin svých tří synů. Moje rodina v Brně, kde jsem studoval a posléze se i oženil, je zapojena do života farnosti římskokatolické. Když ale pravidelně přijíždíme do Bratislavy, jsme všichni šťastni, že se můžeme setkat na otcově liturgii.