Klérus v politice: dříve a nyní

Vydání: 2010/21 Letnice, 20.5.2010, Autor: Jaroslav Šebek

Příloha: Perspektivy

Už tak neklidné vlny předvolebního boje v Česku rozčeřilo koncem dubna mimo jiné také prohlášení Rady Iustitia et Pax při ČBK pod vedením biskupa Václava Malého, interpretované v médiích jako výzva k podpoře malých stran v nadcházejících volbách. Někteří političtí představitelé odsoudili toto vyjádření jako nemístné zasahování do kampaně. Od textu se distancoval také olomoucký arcibiskup Jan Graubner. I na tomto příkladu je vidět, že veřejná angažovanost církve dokáže i u nás probudit stále dost zájmu. Není tedy od věci připomenout, jakými cestami se ubírala v minulosti a jak se odvíjí dnes.

Pro pochopení místa a role kněží v politice i ve veřejném životě je třeba si uvědomit, za jakých podmínek k tomuto spojení v minulosti docházelo. Spouštěcím mechanismem se stala situace, v níž se evropský katolicismus ocitl po Francouzské revoluci. V postupujícím procesu sekularizace se katolická církev měnila v jednu z mnoha součástí moderního světa, která byla navíc stále více odsouvána na okraj společenského zájmu.

Kněží zvedali katolický prapor ve veřejném dění

Jednou z možností, jak nepříznivé situaci čelit, bylo vytváření velkého množství katolických organizací, které měly soustředit co nejvíce věřících a mobilizovat je k zápasu za církevní záležitosti. Spolky a strany se téměř lavinovitě rozšířily především ve druhé polovině 19. století. V českých zemích se k tomu přidalo i silné propojení státu a církve v důsledku josefínských reforem. Díky tomu se tedy prosadil pohled na duchovního jako hlavní osobu, díky níž církev bude působit ve veřejných strukturách. Kněžská kariéra tak nezřídka končívala v různých typech zastupitelství i v poslaneckých lavicích. Působení duchovního v politice se tehdy stalo běžným standardem. Souviselo to samozřejmě s pohledem na úlohu laiků, kteří měli být podle tehdejších dokumentů církve ze strany kněží neustále vedeni a řízeni (tyto akcenty ve vztahu laického a klerického prvku v církvi pochopitelně přetrvávaly i poté a měnily se jen pozvolna).

V době první republiky

V počátcích československého státu v roce 1918 byla církev natolik otřesena silnou antikatolickou vlnou a vnitřními problémy, že jen těžko hledala odpovědi na novou politickou i společenskou situaci, a z tohoto důvodu zůstal v politice i nadále klerický prvek zastoupen, přestože již nejvyšší církevní místa vyzývala k postupnému stažení z této sféry. Nejznámějším představitelem duchovenstva v politice byl určitě Jan Šrámek, který prokázal mimořádné organizační schopnosti a politický talent už před první světovou válkou. Jím vedená lidová strana sice nebyla v očích papežského nuncia považována zprvu za příliš silného hráče na politické scéně, přesto se jí dařilo záměry v církevně-politické oblasti prosazovat. Šrámek se totiž ukázal i jako zdatný vyjednavač v zákulisí. Již papež Benedikt XV. si však byl hned po první světové válce vědom toho, že kněz kvůli angažovanosti v nejrůznějších spolcích a vystupováním na schůzích zanedbává své základní poslání, totiž službu ve farnosti a evangelizační činnost. V tomto duchu pokračoval i jeho nástupce Pius XI., a proto v roce 1923 vydal rozhodnutí „numerus clausus“, kterým se měl redukovat počet duchovních v politice. Na základě tohoto rozhodnutí již nesměli do aktivního politického života vstupovat řeholníci. Vatikán měl obavu i z toho, že duchovní se budou účastnit činnosti vlád, která bude v rozporu se zásadami církevního učení. Samotnému Šrámkovi nuncius často vytýkal, že církevní zájmy hájí vlažně a příliš ustupuje ideovým protivníkům. Ke Šrámkovým zásluhám však patří, že český katolický tábor přijal za svou myšlenku demokracie a odolával pokušení k řešení politických problémů za pomoci vlády pevné ruky. Kdo ví, jakými cestami by šel vývoj v našem státě, kdyby se stal vůdcem katolické politiky člověk typu rakouského preláta Ignáce Seipela, který uzavřel spojenectví s extrémní pravicí a zásadně odmítal spolupráci se socialisty. Následné rozpolcení politické scény vyvolalo u našich jižních sousedů krvavé občanské nepokoje a otevřelo cestu k odstranění parlamentarismu. V Československu se také objevovaly názory, aby se církev vydala jinou cestou. Zvláště mladí katoličtí intelektuálové stále více dávali najevo nesouhlas s politickou angažovaností kněží a navrhovali zcela jiný model. Jejich metodou mělo být zvýšení vzdělanosti širokých katolických vrstev a důkladná duchovní formace intelektuální elity. Ta měla poté vstoupit ve větší míře do veřejného prostoru, ale neměla být automaticky spojena s lidovou stranou. Zvláště ve třicátých letech stoupala navíc kritičnost vůči politickým stranám obecně, protože panovalo přesvědčení, že už neslouží původním účelům, ale byly vnímány jako parazitující instituce sledující pouze přízemní zájmy. Jejich představitele tehdejší tisk obviňoval z toho, že v době hospodářské krize neřídili politiku „podle zájmů státu a občanstva, ale pouze podle potřeb zisku svých obchodních a zájmových korporací“. Na této vlně se vezl i nesouhlas s činností katolického kléru a využívání náboženských slavností k politické agitaci (to bylo typickým jevem zvláště na Moravě, kde lidovci často řečnili přímo během velkých poutí, například na Velehradě nebo na Svatém Hostýně). Legitimní požadavek na stažení kněží z aktivní politiky se však hodil i do taktiky diktátorských režimů všech barev, jejichž představitelé církev nejraději viděli uzavřenou za zdmi kostelů a nereflektující dění kolem.

Změny po druhé světové válce

Ve druhé polovině 20. století přímá politická činnost kněží v Evropě postupně ustupuje, ale posiluje se přitom jejich občanská angažovanost. Přitom je ovšem třeba rozlišit situaci na Západě a na Východě. V komunistickém bloku se někteří kněží vydali z různých důvodů cestou kolaborace s mocí (nejkřiklavějším případem bylo pochopitelně angažmá Josefa Plojhara, který za lidovce obsadil resort zdravotnictví v několika komunistických vládách, na Slovensku pak činnost Alexandra Horáka). Nedělitelnou součástí totalitní doby však bylo působení katolických duchovních v občanském disentu (například v Chartě 77). V západní Evropě ovšem změna v pohledu na úlohu kněží rovněž neprobíhala jednoduše. Jeden z největších konfliktů se rozhořel kolem tzv. dělnických kněží ve Francii v padesátých letech, kteří působili jako členové odborových organizací. Vývoj však směřoval k tomu, aby církevní elity nebyly spojovány s konkrétní politickou stranou. V Rakousku se zejména arcibiskup Franz König zasloužil o překonání dlouholetých vnitropolitických napětí mezi pravicí a levicí a zdůrazňoval, že církev má být otevřená ve společnosti pro všechny lidi, nejenom pro některou jejich část. Politická korektnost u kardinála Königa však v žádném případě nevylučovala, aby se jasně vyjadřoval k základním etickým hodnotám a obraně základních práv, svobod a důstojnosti lidské osoby (proto ostře pranýřoval pokusy o liberalizaci potratů ze strany sociálně demokratických vlád).

Vliv teologie osvobození

Veřejná činnost duchovních byla v této době asi nejvíce spojena s jiho- a středoamerickými zeměmi. Kněží i biskupové se stávali hlavními protagonisty sociálně- -politických hnutí, když se stavěli za práva chudých rolníků proti vlastníkům půdy nebo poukazovali na porušování lidských práv, k nimž často docházelo v éře tamních vojenských vlád. Jejich zkušenosti se pak odrazily i do formulace teoretických koncepcí, které vešly ve známost jako „teo- logie osvobození“. Z řad takto angažovaných duchovních pocházeli i mučedníci, kteří politickou nonkonformitu zaplatili životem (mezi nimi salvadorský arcibiskup Romero, od jehož vraždy uplynulo letos třicet let). Někteří z nich dosáhli i vysokých politických postů. Kněz a básník Ernesto Cardenal se stal ministrem kultury v sandinistickém kabinetu v Nikaragui (za to byl později suspendován), salesián J. B. Aristide prezidentem na Haiti (po nějaké době požádal o laicizaci). Vliv si udrželi v tomto regionu i nyní. Svědčí o tom například nedávná volba levicově smýšlejícího bývalého biskupa Fernanda Luga hlavou státu v Paraguayi (jeho osud je podobný jako u Aristida). Kodex kanonického práva z roku 1983 totiž mluví jasně a zakazuje klerikům převzít veřejné úřady, s nimiž je spojená účast na vykonávání občanské moci. Z tohoto důvodu jsou při neuposlechnutí vystaveni církevním postihům. Papež Jan Pavel II. viděl výjimku pouze v případě, kdy duchovní svou osobní veřejnou angažovaností přispěl k prospěchu obecného dobra v dané zemi. I v takovém případě však musel vstupu do politiky předcházet souhlas ze strany hierarchie (papež například souhlasil v devadesátých letech s tím, aby se biskup Isidore de Souza ze západoafrického Beninu podílel na politických jednáních při přechodu od marxistického režimu k demokracii).

A angažovaný kněz dnes?

Po roce 1989 lze u nás v případě kněží hovořit o přímé angažovanosti v politice naprosto výjimečně a církevní reprezentace se snaží udržovat pozici politické neutrality. To bezpochyby souvisí i s výrazným antiklerikálním naladěním české společnosti. Poměrně ojedinělým zjevem ve středoevropském prostoru je činnost polského kněze vyvolávajícího množství kontroverzí – Tadeuzse Rydzyka. Ten v roce 1991 založil Radio Maryja. Za čas se mu podařilo vytvořit rozvětvenou mediální síť, kterou tvoří televizní stanice a týdeník. Rydzyk však využívá mediální prostor nejen k šíření duchovních hodnot, ale také k antisemitským útokům a současně velmi otevřeně propagoval některé politické subjekty, třeba před volbami na podzim 2005 pozdějšího vítěze Právo a spravedlnost bratří Kaczyńských. Střetům s Rydzykem se ale nevyhnuli ani konzervativní politici. Začátkem tohoto roku vzbudil nelibost výrokem, kterým se opřel do první dámy, protože se postavila proti zpřísnění protipotratového zákona. Přes kritiku svého počínání má ovšem i nadále poměrně dost zastánců. Obavy z přímé politické angažovanosti vyjádřil nedávno i papež Benedikt XVI., který vidí riziko především v tom, že posláním kněze je přispívat k utužování společenství věřících a jeho politická činnost by je mohla rozdělovat. Kněz však současně nežije se svými farníky v nějakém vakuu a již z tohoto důvodu by se měl orientovat ve společenském dění. A pokud zazní v českém veřejném prostoru hlas církevních představitelů k aktuálnímu dění, nemusí přece jít o nežádoucí klerikalismus. Vždyť je zcela legitimní, stejně jako žádoucí, vyjádřit se kompetentně a v duchu sociálního učení církve nebo koncilních dokumentů k problémům, které pálí velkou část občanů, například k sociálním otázkám, ke generačnímu soužití, k úrovni naší politické, mediální a právní kultury či neprůhledných propojení ekonomiky a politiky.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay