12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Když v nás svět vzbouzí strach

26. 3. 2014

|
Tisk
|

Se strachem a úzkostmi bojuje během prvních let života snad každé dítě a spolu s ním jeho rodiče. Kde se v potomcích úzkosti berou? A jaký výchovný postup zvolit, abychom ratolestem odlehčili? Nebo to zvládnou samy? I na to jsme se zeptali dětského psychologa JAROSLAVA ŠTURMY.

Vydání: 2014/13 Neslyšící budou mít vlastní Bibli, 26.3.2014, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Doma

Jsou dětské strachy a úzkosti vrozené a povahově dané, nebo je děti získají výchovou či zkušenostmi?

Strach dětí má mnoho příčin. Některé samozřejmě tkví v biologickém, neurofyziologickém a povahovém základu člověka: jsou lidé křehčí a bázlivější a také lidé neohrožení, beze strachu. Jsou povahy stabilní i povahy citlivé a zranitelné. Genetický základ je nepochybný. Ale leccos se nasbírá cestou životem, zejména v jeho časných obdobích, kdy je nervový systém zranitelnější a povaha se teprve utváří. Časné zážitky tak mají tendenci vrývat se hlouběji do paměti duše i těla a projevovat se v pozdějším životě.

Jaký druh prožitku nebo zkušenosti může dítě takto zúzkostnit?

Předním z nich je nedostatek základní jistoty a bezpečí v útlém dětství – to je případ dětí bez stabilního milujícího rodinného zázemí. Zvýšeně ohrožené bývají ty děti, jež jsou vystaveny konfliktům v rodinách, jež často ztrácejí jistotu rodičovského vztahu. Ve školním věku pak bývá zdrojem úzkosti přetěžování – chceme-li po ratolesti, zejména ve škole, víc, než na co má. Ke zvýšené míře úzkosti potomky přivádějí také bolestné a traumatické zážitky. Platí, že zážitek úzkosti či trauma vryté do paměti se během života aktualizuje, oživí v situacích, které připomínají okolnosti traumatu – tomu pak říkáme „retraumatizace“.

Mají zvýšený sklon k úzkostnosti například postižené děti nebo děti přijaté?

Že by děti s postižením byly obecně úzkostnější, se nedá říci. Někdy právě proto, že například v případě mentálního postižení nereagují tak komplikovaně, se naopak více spoléhají na dospělé. Některá ohrožení třeba ani nenahlížejí. Úzkost a strach pak spíše přebírají napodobováním a přejímáním od dospělých.

Pokud jde o děti přijaté, zejména v počátcích vztahu s novou rodinou mohou někdy projevovat větší úzkost, pokud chlapec či děvče před osvojením žili ve složité a citově neuspokojivé situaci, bez možnosti svěřit se s důvěrou „svým lidem“.

Nakolik platí rovnice „úzkostný rodič = úzkostné dítě“? Je úzkostnost dědičná?

V jistém smyslu se to tak dá říci: děti úzkostných rodičů budou zase reagovat úzkostněji. Zděděná dispozice se totiž často kombinuje se vzorem chování, jejž dítě přebírá. Naštěstí však nebývají úzkostní oba rodiče, tudíž ten druhý může vlivy prvého vyrovnávat.

Kdy lze u potomka očekávat období větší nervozity? Lze se na tuto dobu připravit?

S vyšším ohrožením úzkostí jsou spojeny všechny velké změny a přechody: nástup do školky a do školy, narození sourozence, kdy jedinec akutně prožívá, že jeho přednostní místo zaujal někdo jiný. Je proto určitě potřeba děti na předvídatelné události připravovat, podobně jako třeba na lékařský zákrok či hospitalizaci, a doprovázet je intenzivně v jejich průběhu.

Jak?

Čím je dítě mladší, tím větší úlevou je mu duševní a fyzická blízkost milujících osob, včetně mazlení a objetí. U starších potomků je ovšem třeba myslet na to, abychom příliš podle své vůle nevstupovali do jejich vnitřního světa, aby to nebrali jako vměšování. Nicméně i oni by měli cítit, že jsme jim svým postojem nablízku a že jsme jim k dispozici.

Jak se vyhnout těm úzkostem, o kterých nemá smysl s dítětem mluvit, protože probíhají mimovolně – například nočním můrám a děsům?

Pokud jde o noční strachy a můry, bývá dobře ratolest probudit, upokojit a v klidu opět uložit. Samozřejmě jsou vítané a žádoucí běžné večerní rituály. Dobrou pomocí bývá oblíbená hračka. Nespí-li dítě doma, osvědčuje se například fotografie maminky či dárek od ní. Ani na vzetí vystrašeného potomka do postele rodičů se už dnes nedíváme tak příkře, jako tomu bývalo dřív. Snadno však se z toho stane u něho závislost, proto 
s mírou!

Pomáhá dítěti v odolávání strachu „otužování“ – tj. vystavovat je situacím, které v něm vzbouzejí obavy? Je vhodné potomka vychovávat „strašením“ např. čertem, případně jej trestat zavřením za dveře, do sklepa apod.?

Vzpomeňme si na to, když nás v dětství někdo nutil jít proti vůli do studené vody. Sotva z nás udělal vodomily. Proto jakékoli vyvíjení nátlaku na potomka bývá kontraproduktivní. Už Komenský věděl, že v životě dítěte se má vše dít spontánně a bez násilí. Spíše se hodí je ocenit, pochválit, když dokáže něco nového v oblasti, z níž má strach, když se projeví jako samostatnější a větší.

Zavírání do sklepa atd. jako odborník jednoznačně odmítám. Je to hrozba odnětí lásky čili to nejhorší, co ratolest může potkat. Stejně jako strašení čertem: důležité je, aby dítě vnímalo svět jako přátelské místo, aby láska přemáhala těžkosti a zlobu světa.

V současnosti se úzkostnost (nejen) u dětí často vysvětluje povahou dnešní doby zaměřené na výkonnost a úspěch. Je tomu skutečně tak?

Tlakem na výkon nevysvětlíme jevy úzkosti v jejich rozmanitosti, ale nutno říci, že zřetelný díl strachů a úzkostí s ním opravdu souvisí. Každá doba má své specifické šance i nástrahy a nemyslím, že by v minulosti bylo ke strachu méně důvodů. Nicméně dnes je tímto specifikem do značné míry právě ctižádost výkonu, ve zvýšené míře přenášená i na děti.

Najdou se specifické zdroje úzkosti také v křesťanském prostředí? Čeho se bojí věřící děti?

V křesťanských rodinách se někdy na rozvoji zbytečné úzkosti podílí obraz, který rodiče potomkům předávají o Bohu. Děti by Boha měly vnímat pozitivně a skrze chování svých rodičů vyrozumět a poznávat jeho rodičovskou lásku k nám. Ale my dospělí někdy má-
me tendenci si z Boha udělat výchovný nástroj, něco jako vařečku či strašáka. Je přitom obrovský rozdíl mezi strachem, který je nepřítelem zdravého vývoje, a bázní, jež je ctností. Správným motivem k zachovávání Božích přikázání a „dobrému chování“ nemá být strach, nýbrž zkušenost, že Bůh nás má rád jako první, a to zejména skrze naše rodiče.

Kdy lze dětské úzkosti vnímat ještě jako normální vývojový prvek a kdy už je na místě hlouběji se nad nimi zamyslet?

V normě je taková podoba úzkosti, která je přiměřená věku. U malých dětí, řekněme do tří let, ale leckdy i u předškoláků, vyvolává odloučení od vztahových osob úzkost. Ale je to úzkost zdravá, která dítě vede k tomu, aby se k rodiči přimklo, aby se ho drželo; v podstatě je tak zdravým tísňovým signálem. Pokud ovšem tato navázanost na rodiče přetrvává i do školního věku, může být znamením, že něco v potomkově vývoji neprobíhá úplně zdravě, a stojí to za konzultaci u odborníka.

Všímejme si též těch projevů, jež mají dlouhodobý ráz a nejsou jen reakcí na nečekanou situaci či zážitek. S odstupem od takovéto události by se totiž ratolest měla, pokud vše probíhá normálně, zklidnit. Nepřehlédněme ani úzkosti obzvláště intenzivní. Jinak ovšem i ve starším věku se dítě může za určitých okolností chovat jako mladší a upadat do úzkosti – třeba v době nemoci či při nepříjemných lékařských zákrocích.

Zmiňujete konzultaci s odborníkem – kdy je na ni vhodný čas?

Na psychologa či na lékaře se obrátíme tehdy, jestliže cítíme, že dítě skutečně trpí, že se trápí, že se mu nedaří dobře, a to intenzivně a dlouhodobě. V některých případech pak může lékař dokonce doporučit na přechodnou dobu medikamentózní léčbu.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou