Když jedni neumějí rozumět druhým

Vydání: 2010/50 Vánoce za dveřmi, 8.12.2010, Autor: Jiří Zajíc

Příloha: Perspektivy

Stále častěji se mi Ježíšovo známé přirovnání o velbloudu a uchu jehly připomíná v takovéto parafrázi: „Snáze projde velbloud uchem jehly, než si dnes dva lidé skutečně porozumí.“ Když jsem před lety vedl na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze seminář nazvaný „Polemika a diskuse“, musel jsem vždy několik měsíců na začátku semestru vyvíjet značné úsilí, abych přivedl studenty – perspektivně budoucí pracovníky (křesťanských) médií – k tomu, že dřív než začnou s někým polemizovat, je nezbytné, aby pořádně pochopili, co vlastně onen dotyčný chtěl světu sdělit.

Zpočátku byli totiž skoro všichni překvapeni, že mě zdaleka tolik nezajímalo, jaký „dojem“ na ně ten který článek udělal, případně jaké motivy odhalili u jeho autora, ale něco docela jiného: jaké je ústřední tvrzení (teze) autorova sdělení a jaké argumenty k jeho podpoře uvádí. Nakonec to většina z nich přece jen zvládla a občas zahlédnu stopy tohoto úsilí i v jejich mediálním působení.

Halíkův stydlivý ateismus

Obtížnost porozumění a dorozumění ukázkově dokumentuje i debata, kterou Tomáš Halík odstartoval koncem září v Lidových novinách článkem Zač křesťané vděčí ateistům, což byl mimochodem výňatek z jeho řeči při udílení ceny R. Guardiniho v Mnichově 27. září. Prezentuje v něm zásadní téma, které rozvíjí zejména ve svých posledních knihách Dotkni se ran a Stromu zbývá naděje: nezanedbatelné podobnosti mezi těmi „nevěřícími“, jejichž nevíra pramení především z pocitu Boží nepřítomnosti tváří v tvář všem bolestem a trápením, a těmi věřícími, kteří berou vážně, že Bůh není skutečností, jíž bychom mohli jakkoliv disponovat, nýbrž že je Tajemstvím, jemuž se znovu a znovu musíme otevírat – a podobně jako Petr vystupovat z loďky svých jistot na hladinu očekávající a současně vždy ohrožené důvěry. Této ústřední myšlence v uvedeném textu nejdříve předchází poděkování Tomáše Halíka adresované ateistům předchozích staletí, kteří nám svými útoky pomáhají očišťovat pojetí Boha od příliš „lidských“ představ vytvářejících z něj bůžka, kterého je třeba právem odmítnout. Trefně se v této souvislosti ptá: Co se to muselo stát s křesťanstvím, když Ludwig Feuerbach, zakladatel humanistického ateismu, mohl vidět křesťanského Boha jako Velkého bratra z Orwellova románu, jako konkurenta svobody, pravdy a skutečnosti člověka? Poté upozorní humanistické kritiky náboženství na nebezpečí, jemuž až příliš často a příliš snadno humanistické projekty posledních staletí podléhaly – člověk, který se postaví na místo Boží, se nestane Bohem, ale rychle se stává vyznavačem nějakého jiného bůžka, mnohdy v podobě politického náboženství, a sám je ohrožen narcistickým uzavřením do sebe. To ovšem u bytosti, která je nutně odkázána na vztahování se k druhým – včetně Boha – vede k znehodnocení vlastního „já“, k „inflaci lidského ega“. A pak už Halík přichází s charakteristikou Boha jako „možnosti“ – a právě to se stává následně kamenem úrazu. Ačkoli Halík výslovně uvádí, že je tím Bůh charakterizován nikoli ve svém vlastním bytí, nýbrž z hlediska toho, jak se s ním můžeme potkávat, vyslouží si za to v následné reakci mladého českého filozofa Tomáše Hříbka označení „stydlivý ateista“. Hříbek – sám sebe charakterizující jako ateistu – se v článku Zač mají být ateisté vděčni? nejprve vyzná z toho, že v situaci, kdy liberálové a ateisté mají čím dál tím méně dětí (proč asi? – JZ), nezbývá nám sekularistům než doufat ve spojenectví s věřícími, kteří jsou stoupenci tradičních, umírněných forem náboženství – u nás i jinde v Evropě především s katolickými křesťany. Halíkova nabídka mu ale přijde jako nepřijatelná: Obávám se, že tyto návrhy nejspíš neupevní kýžené spojenectví mezi ateisty a umírněnými křesťany proti společnému nepříteli fundamentalismu. Halíkovy vývody těžko mohou získat respekt racionálně uvažujících ateistů i teistů a návrh, že i teisté se mají spokojit s Bohem jako pouhou „možností“, stěží uspokojí požadavky většiny věřících. A proč tomu tak podle Hříbka je? Hle, co našel u Tomáše Halíka: Řekněme to bez vytáček: tvrdit, že Bůh ve skutečnosti neexistuje, i když by mohl, není nic jiného než ateismus. A ten Halíkův je – jak už bylo řečeno – „stydlivý“. Aby pak ukázal, že jsou i jiné problémy, věnoval Hříbek zbylou třetinu své polemiky otázce údajné spolupráce katolické církve s Hitlerovým režimem.

Debata jako zrcadlo vlastní duše

Na Hříbkův příspěvek se začala v Orientaci Lidových novin i jinde (Deník Referendum, internetové stránky Tomáše Halíka) nabalovat diskuse, která kromě cenných podnětů (k některým se ještě vrátím) přinesla spoustu dalších dokumentů o tom, jak těžko dnes hledat vzájemné dorozumění. Na Hříbka pochopitelně zareagoval Halík (Předpoklad dialogu – ochota porozumět), který se snažil především ukázat, že „stydlivým ateistou“ není ani náhodou (což pro nás, kteří jej známe, není až zase takové překvapení), ale v jedné boční větě o fundamentalismu se „dotkl“ svého tradičního kritika Michala Semína. Ten nelenil a ve své odpovědi (Uzamčená Halíkova „laboratoř“) se ohradil: O tom, že Tomáš Halík nevede ve skutečnosti dialog, ale jen povrchně nálepkuje svoje katolické kritiky, svědčí nakonec i to, že v souvislosti s mým jménem užívá mediálně vděčného termínu „fundamentalismus“. A také nalezl příčinu tohoto Halíkova selhání: Obávám se však, že dnes mu i jeho společenské uznání, o němž sám tak často a rád hovoří, ztěžuje schopnost navázat dialog i s těmi, kdo jej kritizují „zprava“. Bohužel – k původnímu tématu jsme se ovšem nic nového nedozvěděli. Podobně jako u Jeronýma Klimeše, který tuto polemiku využil (a skoro se chce říci: zneužil) k nastolení svého tradičního tématu Církev potřebuje pokání. Který z poctivých křesťanů by s ním nesouhlasil! Jenomže do téhle debaty to nepatřilo. Není divu, že zareagoval i historik Jiří Trávníček na jednostranná obvinění katolické církve z kolaborace s Hitlerem (Lekce „filozofického“ hochštaplerství), ale vzdálil tím debatu dále od původního tématu, a navíc svým útočným nadpisem vyvolal polemiku lingvisty Františka Štíchy, který sice svůj příspěvek nazval nadějně Kdo nebo co je Bůh?, ale pak – spíše řečnicky – polemizuje hlavně s imunologem prof. Hořejším. Ten se totiž ve svém příspěvku, snad jediném, který šel k jádru věci, zabýval otázkou Tomáš Halík ateistou? Jako pravidelný návštěvník bohoslužeb u Nejsvětějšího Salvátora celkem logicky potvrzoval, že není. Nu, a korunu všemu nakonec nasadil filozof Tomáš Hříbek, který celou polemiku rozpoutal, když ve své další reakci konstatoval Nezajímá mě teologie, ale politika. Člověk si pak říká, proč vůbec na Tomáše Halíka reagoval, když se jeho článek politiky primárně vůbec netýkal.

Co s tím?

Předpokládám, že nikdo soudný teď ode mne neočekává vyčerpávající terapii. Pokusím se ale o několik „doporučení“, která mi už dlouho tanou na mysli v souvislosti s naším křesťanským svědectvím. Předně jde o to, jak vůbec mluvíme o Bohu. Obávám se, že příliš často a příliš samozřejmě, tak jako bychom v jeho mysli četli skoro jako ve slabikáři. Zejména kněží mají tenhle zvyk. Příliš dobře vědí, kdo je Bůh, co si myslí a jaká je jeho vůle. Bohužel o to méně pak jsou schopni poradit a pomoct lidem, kteří jsou ve skutečných nesnázích. Myslím, že je vážnou chybou, že se při vytváření „lidových verzí“ Desatera „vypařilo“ ono přikázání, které varuje: Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí (Ex 20,4). Ono totiž nejde jen o nějaké primitivní „hmotné“ podoby Boží, ale i o všemožné představy, kterými ve skutečnosti člověk chce Boží neuchopitelnou jinakost přece jen spoutat na svou míru. Dále je třeba vážně brát to, nač se snaží upozorňovat i Tomáš Halík (a jistě nejen on): totiž že nemůžeme disponovat Bohem. K tomu patří i tíživá období jeho mlčení a našich nejistot. Ostatně ještě nikdy jsem neslyšel pořádné kázání na téma oné zásadní nejistoty Jana Křtitele, když se z vězení ptá, je-li Ježíš „ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“. Cožpak to nebyl sám Jan, kdo Ježíše u Jordánu „odhalil“ celému Izraeli? Jak to, že je tento „největší z proroků“ najednou tak nejistý? Je pravda – a na to Tomáše Halíka upozorňuje i Jaroslav Polák – že takový Bůh není příliš zajímavý ani pro průměrného věřícího (který nestudoval filozofii a teologii), ani pro ateistu, jehož zajímá především to, jak se v praktickém životě chovají běžní věřící – a nikoli tedy teologické špičky. A spíše řečnicky to dokládá následující otázkou: K jakému Bohu se modlí běžný věřící, prosí-li o uzdravení svého dítěte? Opravdu je to Bůh, coby „ontologické tajemství“ a „absolutní budoucnost“, nebo spíše nějaká konkrétnější, přání plnící entita ve smyslu Ježíška či Santa Clause? Ano, tak to nepochybně je. Ostatně výzkumy, které byly u nás v posledních deseti letech konány v rámci šetření Sociologického ústavu AV ČR mezi těmi, kteří se označují za katolíky (zejména Dana Hamplová 2000 a 2008), ukazují daleko horší stav – například to, že mnohdy tito „katoličtí věřící“ nevěří ani nejzákladnějším „pravdám“. Ale z toho neplyne, že je nutné rezignovat na vytváření přiměřenějších představ o Bohu. Naopak z toho vyplývá dvojí: 1. Je třeba, aby křesťanská společenství byla prostorem, kde se dá – bez hrozby zesměšnění, manipulace či odsuzování – vést o víře i vlastním životě otevřená debata. 2. Podstatné ale je, aby se křesťanská víra opírala o opravdovou zkušenost s Bohem. Bez ní je totiž velice lehce zranitelná. Křesťanství jistě není cesta jen pro zvlášť vzdělané či vyvolené. Proto církev má být prostředím, kde lze sdílet naše naděje, hledání i úzkosti, naše radosti, objevy, omyly i selhání. Úplně jinak ovšem vstupuje do debaty s druhým ten, kdo opravu zažil setkání s Bohem, než ten, kdo svou víru opírá jen o to, co mu řekli druzí. Ten první může s důvěrou, a proto otevřeně, naslouchat druhým navzdory jejich jinakosti a odlišnosti představ, protože nic z toho nemůže zásadně zproblematizovat jeho vlastní zkušenost s Bohem. Ten, kdo naopak tuto zkušenost v sobě nenese, bývá hned znejistěn tím, že druzí o své víře hovoří jinak – a buď se brání stažením se do sebe, nebo agresí. Obojí ale znamená, že se míjíme se smyslem dialogu o víře. Bez účinného dialogu uvnitř církve však těžko budeme důvěryhodnými partnery k dialogu s ostatními lidmi. A těžko se bude dařit i našemu dia- logu s Bohem.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay