Kde se skrývá srdce všeho?

Vydání: 2009/13 Vzdělávání kněží, 24.3.2009, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy

Narodil jste se v roce 1939. Máte nějakou osobní vzpomínku na období okupace?

Pamatuji si až poslední měsíce války. Bydleli jsme tehdy na samém okraji Kardašovy Řečice, přes cestu stálo několik stodol a v nich se utábořila německá jednotka. Měli s sebou několik ruských zajatců. Ti se jim museli starat o koně. A jelikož měl i můj otec koně, chodívali k nám pro seno a pro vodu. Po nějaké době se přesunuli někam do lesů směrem k Třeboni. Asi se chtěli dostat do Rakouska k americké armádě. Ruští zajatci ale Němcům utekli a v noci u nás tloukli na vrata. Sousedi se o ně rozdělili. U nás zůstal jeden, jmenoval se Andrej. Brzy přijeli sovětští vojáci, mnozí se ubytovali i v našem bezprostředním okolí. Když jsme jednou obědvali a Andrej v civilních šatech seděl s námi, objevil se sovětský důstojník. Přikázal mu, aby se neprodleně hlásil na velitelství. Andrej odcházel s obavami. Když po letech vyšel Solženicinův Jeden den Ivana Děnisoviče, vzpomněl jsem si na něj – jak asi skončil?

Dlouho se zabýváte pozoruhodnou postavou kněze a odbojáře Josefa Jílka popraveného nacisty na konci války. Napsal jste o něm dvě knížky. Jak jste se k němu dostal?

V šestnácti letech se mi dostala do ruky knížka Václava Chalupského Cesta českého kněze pod sekeru a velmi mě zaujala. A když jsem studoval na teologické fakultě, náhodou jsem se setkal i s Jílkovou sestrou a švagrem a pak i s jeho bratrem. Začal jsem se dozvídat věci, které v Chalupského knize nebyly. Pátral jsem po dalších pamětnících. Lidé se mi začali sami hlásit se svými vzpomínkami. Říkal jsem si, že kdyby kniha mohla vyjít znovu, rád bych ji ještě rozšířil.

Nakonec z toho byla téměř pětisetstránková kniha „Aby národ žil“ s množstvím nového archivního a fotografického materiálu.

Při přípravě nové knihy jsem téměř detektivním způsobem objevil Jana Čížka, Jílkova spoluvězně z nacistického vězení, jenž byl svědkem posledních chvil jeho života. A také Felixe Peřku mladšího, syna strakonického velitele četníků a Jílkova blízkého spolupracovníka. Jan Čížek se rovněž zasloužil o získání kopií soudních dokumentů z německých archivů. Spolu jsme jeli i do Berlína a Brandenburgu na autentická místa. K nejsilnějším zážitkům patřila návštěva popravčí komory, kde byl Josef Jílek v dubnu 1945 popraven. Jan Čížek, v době naší výpravy už starý muž, byl v sekyrárně ještě víc otřesený a rozechvělý než já, neboť i on tam měl být popraven, ale nacisté to už v závěru války nestihli.

Co vás na pateru Jílkovi přitahovalo především? Chtěl jste dát dohromady mozaiku jeho života, nebo vás zajímalo ještě cosi jiného, duchovní pozadí, drama duše?

Chalupský ve své knize – vydané v roce 1947 – vyprávěl o posledních devíti letech Jílkova života. Když jsem se dozvídal podrobnosti o jeho dětství, mládí, studiích a cestě ke kněžství, nahlédl jsem víc do jeho duchovního vývoje, vnitřních zápasů a vyzrávání.

A co vám na něm bylo zvlášť sympatické?

Byl to neobyčejně obětavý kněz, který si dovedl najít cestu i k lidem mimo církev. Nejenže poskytoval konkrétní pomoc, kde bylo třeba, ale lidé poznávali, že o ně má skutečný, nezištný zájem, bez rozdílu konfesní příslušnosti. Přišel do obce, kde po první světové válce téměř čtyřicet procent obyvatel přestoupilo k čechoslovákům. Vztahy mezi konfesemi tam byly velmi vyhrocené a napjaté. Jílek dovedl svou laskavostí hroty obrušovat, a situace v obci se časem zklidnila. Když po odsouzení k trestu smrti čekal ve vězení téměř rok na popravu, duchovně tam dozrál. Jílkovo svědectví mě povzbuzovalo ke kněžství a někdy i napomínalo.

To se „dělo“ i za jeho věznění, kdy přivedl k víře řadu lidí, povzbuzoval, probouzel k odpovědnému životu…

Ano, zvláště v Drážďanech měl možnosti k pastoraci. Dělal tam různé úklidové a pomocné práce, což mu umožňovalo navazovat kontakt i s jinými spoluvězni. Nazývali ho apoštolem vězňů. S nemalým rizikem mu odvážně pomáhal drážďanský probošt Wilhelm Beier, který chodil zpovídat vězně. Na jeho adresu, ale i na několik dalších německých adres dostával Jílek balíčky a dopisy z Čech. Pak následovalo ono dlouhé čekání na popravu v káznici v Brandenburgu. Tam Jílek kněžsky působil ve své cele, v níž se vystřídala řada těch, kteří byli postupně odváděni na popravu. Zachovala se svědectví, jak někteří odsouzení, kteří nebyli věřící, nacházeli s Jílkovou pomocí cestu k víře, ke smíření s Bohem, jednoho vězně tam údajně i pokřtil. Místní vězeňský kaplan neovládal žádný slovanský jazyk, a proto vymohl u správy věznice, aby některé vězně mohl zpovídat Jílek. Působivou četbou, plnou duchovní síly a světla, jsou Jílkovy vězeňské dopisy. Psal matce, ovšem jejím prostřednictvím pozdravoval četné příbuzné a známé, dopisy se doma opisovaly a šířily. Byla to vlastně pastorace skrze kriminální zdi. Často se v nich vrací myšlenka: „Prosím vás, žijte tak, abychom se jednou sešli v království Božím a nikdo nescházel.“

Jílkova odbojová činnost by nebyla tak významná, nebýt sítě podporovatelů a spolupracovníků. Příkladem vynikajícího křesťanského laika, jenž se odboje aktivně účastnil, byl lékař Karel Hradecký. Měl zajištěné primářské místo, přečkal by v něm v klidu válku a nic by se mu nestalo. Kdežto on se výrazně angažoval a byl za svoji činnost popraven.

Jílek tvořil s primářem Hradeckým a velitelem četníků Peřkou strakonickou skupinu ÚVODu, rozsáhlé odbojové organizace napojené na exilovou vládu v Anglii. Tyto tři muže spojovalo přátelství, křesťanské postoje, vlastenectví a odpor k nekřesťanskému a protičeskému nacismu. Pomáhali pronásledovaným odbojářům a parašutistům, ukrývali je, opatřovali falešné doklady, opatřovali potraviny. Byla to činnost konspirativní, na mnohé gestapo nepřišlo a ani dnes nelze její rozsah přesně určit. Karel Hradecký pocházel ze Světlé nad Sázavou. Původně primář interny vojenské nemocnice v pražských Střešovicích se po rozpuštění naší armády stal ve Strakonicích oblíbeným primářem. Do katolické církve se vrátil ve svých dvaceti letech. Jeho rukopisné modlitby z vězení, které jsem dostal od jeho neteře, vypovídají o jeho důvěrném vztahu ke Kristu.

Jistě jste se setkal s rozdílnými názory na Jílkovu odbojovou činnost. Má se křesťan angažovat ve věcech veřejných? Nebo spíš sedět za pecí a čekat, až jak se věci vyvinou?

Jeden Jílkův známý sedlák mi říkal: „Proč se do toho zapojoval? Mohl se v klidu dožít našich dní. Stejně ničemu nepomohl.“ S takovým názorem nemůžu souhlasit. Samozřejmě, Jílek svou činností nedocílil změny na bojištích, ale nebylo by normální, kdyby byl nacistický režim přijímán křesťany a Čechy tak, jako by se nic nedělo. Velký význam měl rovněž fakt, že se do odboje zapojilo nemálo kněží a aktivních křesťanů. Přispělo to ke sblížení církve s národem, zvlášť po všech těch peripetiích po rozpadu monarchie. Bohu díky za takové i pozdější hrdiny z doby komunistické diktatury.

Sedíme ve vaší velké knihovně a výrazné místo v ní zaujímá poezie, básnické sbírky a knihy o básnících. Jak vůbec začala vaše cesta za poezií?

Na základní škole, zvlášť ve vyšších třídách. Doma jsme sice měli málo knih, například Atlas hub, ale vzpomínám si, jak mě zaujaly některé Sládkovy nebo Sovovy básně v čítance. Na jedenáctileté střední škole jsme měli výborného kantora české literatury, jenž byl sice prvorepublikový komunista, ale za mnohé mu vděčím. Přes oficiální „plot“ tehdy vyučovaných dějin literatury mi pomáhaly se dostat starší Přehledné dějiny české literatury od Arne Nováka a Kuncův Slovník soudobých českých spisovatelů. Zajímali mě tehdy hlavně katolicky orientovaní autoři. Musím k tomu vysvětlit: Moje dětská víra, která nebyla živena z domova, se zhroutila koncem čtvrté třídy základní školy. Pak jsem v Boha nevěřil a na vyučování náboženství jsem chodil s odporem. Ve druhé polovině šesté třídy jsem se však začal znovu vlivem různých okolností dostávat na cestu víry. A později, na střední škole, jsem si díky známému knězi mohl přečíst Čepovu Modrou a zlatou, Zahradníčkovu poezii, Neviditelný prsten Dominika Pecky, Mauriacovu Farizejku, Marshallovu Plnou slávy a jiné. Když jsem pak po maturitě studoval abiturientský kurz pro rentgenové laboranty v Brně, objevil jsem tam v prodejně Charity Demlovu Mohylu. Kupodivu ji tam měli, bylo to vydání z počátku roku 1948. Četl jsem poezii Petra Křičky a také Sedmikrásku a Kouzelnou lampu Jaroslava Durycha, jež se v těch temných letech objevily na knižním trhu, jinak velmi chudém. O několik let později na mne silně zapůsobila Holanova Bolest a Seifertova Praha a Věnec sonetů.

Čím může být poezie přínosná pro kněze nebo teologa?

Umocňuje vlastní vidění a prožitky. A nejen to, otevírá oči pro skutečnosti, které by jinak zůstaly skryté, k nimž bychom zůstali slepí a hluší. Když mám jako kněz dávat svá slova do služeb Slova Božího, je třeba mít zájem o kulturu lidského, básnického slova. A také když se kněz denně modlí v breviáři žalmy, neměl by mít rád poezii? Ale nenořím se jen do poezie a beletrie, neméně a rád se zabývám i filozofií, liturgikou a fundamentální teologií.

Kam teologický jazyk nedosáhne, může dosáhnout silná básnická metafora…

Teologie a poezie k sobě mají blízko. Biblický a teologický jazyk je řečí v analogiích. Přitom je třeba si uvědomit, co prohlásil IV. lateránský koncil v první čtvrtině 13. století a co také cituje katechismus: „Mezi Bohem a tvorem nelze postihnout nějakou podobnost, aniž by nebylo nutno mezi nimi zaznamenat ještě větší nepodobnost.“ Biblický a teologický jazyk k tomu básnickému nemá daleko. Skutečný básník říká víc, než ví. Mám rád jeden z lesních sonetů rakouského romantického básníka první poloviny 19. století Nikolause Lenaua – mimo jiné i proto, že ho ještě jako gymnazista přeložil Jan Vránek, pozdější misionář mezi vystěhovalci v Nebrasce, jehož životní osudy mě velmi zaujaly a podrobně jsem je také sepsal. Ale zpět k poezii. Lenau nepsal duchovní poezii, a přece ten jeho sonet má působivé metafyzické vyznění: „A kde srdce tu?“ Neboli – kde je srdce všeho? Ten transcendentní přesah může být ještě méně výslovný. Pro křesťana je knihou knih Bible. Jak můžeme vidět ostatní knihy ve vztahu k Bibli, zejména k evangeliím, o tom kdysi napsal Giovanni Papini v předmluvě k lidovému vydání evangelií – citováno volně: Veškeré písemnictví se pohybuje kolem těch čtyř svazečků. Buď evangelia a Krista obhajuje a vykládá, anebo proti Kristu a evangeliu útočí, a ještě jindy nepřímo a bezděčně dokazuje, čím by byl svět bez Boha a člověk bez Krista.

Hroznata F. JANOUŠEK (nar. 1939) po maturitě v Jindřichově Hradci absolvoval dvouletý kurz pro rentgenové laboranty v Brně. V roce 1967 tajně vstoupil do premonstrátského řádu, v letech 1967 až 1972 studoval teologickou fakultu v Litoměřicích. Autor řady publikací (Klášter Teplá – minulost a současnost, Aby národ žil, Světlá památka a odkaz patera Josefa Jílka a další), vydavatel a editor.

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay