Karel Kraus devadesátiletý

Vydání: 2010/5 Násilí v rodině, 29.1.2010

Příloha: Perspektivy

Služba příběhům

Listuji Opožděnou zprávou o likvidaci divadla a v jednom z dokumentů čtu: „Stavíme se do služby příběhů, které nacházejí v lidském potýkání a bloudění smysl, neopouští nás starosvětský pocit odpovědnosti za to, co a v jaké podobě divákovi nabízíme.“ Ten sympaticky tvrdohlavý postoj vyvolává vzpomínky na inscenace, do nichž se po řadu let promítal. Dodnes se mi vynořují v paměti okamžiky z Topolovy Kočky na kolejích a Hodiny lásky, strhující závěr Schnitzlerova Zeleného papouška, polyfonie Lorenzaccia či dech beroucí bolestné kroužení tří sester v rytmu ryčného pochodu. Ten časový oblouk od onoho zoufale vířivého tance tří sester v Divadle za branou až po tu statečnou větu z Opožděné zprávy byl rovněž dobou mého mládí a zrání a vidím dnes, jak velmi jsem zavázán Divadlu za branou a především vám, i když jsem nikdy neměl tu čest s vámi spolupracovat. Přesto se cítím být vaším „přespolním“ žákem a ve vás ctím svého učitele. Snad jsem sám tíhl podobným směrem, ale díky vám a Divadlu za branou jsem lépe a hlouběji pochopil význam a váhu divadla dramatu v evropské kultuře, příběh jako způsob, „jak artikulovat nejniternější zkušenost lidí“, úlohu herce jako prostředníka porozumění životu skrze hru a roli. Divadlo za branou a vy jste mě učili dialogickému vztahu mezi básníkem a režisérem, mezi postavou a hercem. S myšlenkou na vás uvažuji o pojmu aktuality a klopýtavě se pokouším o „odpovědnou četbu“ textů. Především však vám vděčím za pochopení divadla jako služby. Služby jako odevzdání se dílu v zájmu hodnot, které nás přesahují a které ustavují jistou hierarchii. Ve světě postmoderní tolerance, či spíše lhostejnosti, vůči kdečemu a světě divadla, které až příliš často vidí svůj smysl v sebeprezentaci, představuje váš postoj pro nejednoho z nás významnou oporu.
František Derfler, herec a režisér

Ze Studentského časopisu

Jméno Karla Krause si pamatuji od gymnazijní kvarty; tehdy jsem se přihrnula z Kyjova se svými prozaickými začátky do Studentského časopisu pražského nakladatelství Borový. Jméno Karel Kraus se skvělo nad pojednáním o pražských kulturních událostech – o divadle zvlášť – o nichž jsem v koutě Moravy neměla ponětí a vážně se je pokoušela pročítat. Vedle jména Karla Krause nebyla poznamenána třída ani škola, byl už starší studující, jehož články každé číslo časopisu začínalo. Sč – tak se zkracovalo jméno oblíbeného, mezi studenty nejrozšířenějšího časopisu – byl za protektorátu záhy zastaven, z mého setkání s autorem Karlem Krausem zůstala uctivá vzpomínka… Jaké překvapení pro mne, když jsem v devadesátých letech, z exilu navštěvujíc Prahu, Čechy, obnovila spojení s vlastí a v těchto shromážděních Karla Krause osobně potkala. A také mohla jeho texty, tištěné v Perspektivách, pro mé uši daleko předbíhající ostatní autory sebejistým vyhmátnutím podstatného, znovu číst.
Gertruda Gruberová-Goepfertová, spisovatelka a malířka

Básnicky pobývat

Poznal jsem Divadlo za branou II. poprvé v inscenaci Bernanosových Dialogů karmelitek. V divokých „privatizačních“ devadesátých letech to bylo jako zjevení – nikam se v tom divadle nepospíchalo, šlo se proti srsti doby a sestupovalo ostrým, přímočarým jazykem k tajemství života a smrti. Klášter, apokalypsa francouzské revoluce, umírání převorky, předčasné dozrávání mladé šlechtičny, poprava. Tehdy jsem ještě netušil, co všechno mi Bernanos a jeho hra darují – třeba to, že jsem za několik týdnů začal pracovat v tomto divadle jako asistent dramaturga Karla Krause. Nepoučoval mladého kandrdase, pouze naznačoval, vedl nepřímo. Vedle v sále zkoušel Otomar Krejča. Plížíval jsem se nenápadně do tmavého sálu a přikrčen v poslední řadě jsem sledoval Krejčovy zkoušky, kde se důkladně rozkrýval text a plasticky povstával svět. Najednou to nebyl divadelní provoz, ale dílna, jakási středověká „huť“, kde byl každý tvůrčím způsobem zapojen, měl vložit svůj opracovaný díl – od herce až po osvětlovače. Byl jsem přítomen rozmluvám a disputacím Karla Krause a Otomara Krejči, jejich „potulek“ po Evropě a světech autorů; z blízka jsem viděl pana doktora překládat Grillparzera, upravovat Hofmannsthala nebo Pirandella, nahlížel mu pod ruce při psaní esejů, čas od času přišel s něčím drobným do mlýna, ostýchavě se zeptal. Dramatické texty – vyplouvající z dramaturgie – na jevišti dostávaly svůj konkrétní horizont, byly uzemňovány, slovo básníků se stávalo tělem: Broch, Čechov, Nestroy, Beckett. Vděčím Karlu Krausovi nejen za prodloužení univerzitního studia, neboť se mé pobývání v Divadle za branou stalo skutečnou školou, ale také za popostrčení směrem k poezii, za dodání odvahy básnicky pobývat. Pak přišla řada rodinných setkání, Karel Kraus se stal mým svědkem na svatbě, kmotrem našeho syna, a také společné cesty domovem i evropskými krajinami. Třeba: léto v králickém klášteře redemptoristů a výprava ke hrobu Arnošta z Pardubic do polského Kłodzka. Při cestě nazpátek náhodná odbočka do kopců a strání a tam na jednom návrší, obklopen slivoňovým sadem, dřevěný kostelík se hřbitovem. Došli jsme k němu úzkou pěšinou a k našemu překvapení – byl otevřen, slavnostně vyzdoben a dřevěný strop vymalován barevnými ornamenty. Jako by to byla vrata do nebeského Jeruzaléma. Stáli jsme tam ve vytržení a žasli jsme – v tom zapadlém, skrytém a skromném koutě taková krása.
Miloš Doležal, básník a redaktor

Džentlmenský člověk

S Karlem Krausem jsem se po léta znal především v dobách, kdy byl Krejčovým dramaturgem v Národním divadle. Poznal jsem ho jako vzdělaného, moudrého a džentlmenského člověka. K těsnější spolupráci jsme se však dostali až v letech osmdesátých, kdy jsme spolu působili v samizdatovém časopisu O divadle. Karel Kraus se při této práci osvědčil jako neobyčejně poctivý člověk, obdivoval jsem odpovědnost, s níž k této práci přistupoval. Blahopřeji mu k jeho úctyhodným narozeninám a připomínám větu, kterou mi řekl při našem vánočním setkání v zimě 1989: „Všechno se to podobá pohádce.“
Václav Havel, dramatik

Houževnatá důkladnost
Dávno před tím, než jsem poprvé viděl doktora Karla Krause, slýchal jsem mluvit o něm „lidi od divadla“. Všichni říkali, že je strašlivě chytrý a vzdělaný, alter ego Otomara Krejči. Když jsem ho později uviděl, klidného, nenápadného a málomluvného, připadal mi nějak příliš normální. Později jsem pochopil, že tak často vypadají právě mimořádní lidé. Obdivuhodná byla jeho pracovní metoda – pomalá, houževnatá důkladnost, snaha rozebrat ji na nejmenší částky, u každé z nich se zdržet a probádat ji ze všech stran. Byla to snad jakási kontemplace. Takovou jemnou analýzu bychom čekali třeba u filozofa či básníka, ale divadlo takhle dělat jsem nikdy neviděl. Není možná právě zde klíč ke specifiku Krejčova divadla?
Jan Klusák, hudební skladatel

Co s načatým večerem

S Karlem Krausem jsem se potkal někdy v druhé polovině sedmdesátých let. Přivedl mě k němu především můj mladický zájem o krásnou literaturu. Ve svém vinohradském bytě – v domě vedle Plečnikova Nejsvětějšího srdce Páně – tehdy Karel Kraus pořádal cyklus literárněhistorických přednášek. Vycházel při tom ze známé knihy Ericha Auerbacha Mimesis, která ve vynikajícím překladu Miloslava Žiliny, Rio Preisnera a Vladimíra Kafky sice vyšla i v češtině, ale byla nedostupná. K přednáškám zval Karel Kraus také hosty. Pokud mě paměť neklame, objevil se tam například Julius Tomin, který neobyčejně zajímavě přednášel o přechodu od řeckého mýtu k dramatu a od dramatu k počátkům filozofického myšlení, dále pak Jan Sokol nebo Josef Zvěřina a další. Z magnetofonových pásků se ozývaly hlasy Marie Tomášové a Jana Třísky (k jednotlivým přednáškám se totiž pouštěly i příslušné ukázky), do debat nejaktivněji vstupoval Jiří Gruša. Nikdy nezapomenu ani na milou přítomnost první manželky Karla Krause Adrienny, vzácné bytosti, která většinu času trávila pozornou péčí o hosty. Přednášky končily hluboko po půlnoci. Karel Kraus je zpravidla ukončil lakonickým: „Tak co s načatým večerem?“
Jaroslav Šubrt, redaktor

Zamířit k základům
Když jsme chodívali v šedesátých letech do Divadla za branou, byl to vždycky opravdový zážitek, z něhož mnohé zůstalo v paměti dodnes; a vždy jsme se zde setkávali se jménem Karla Krause a vždy jsme s napětím čekávali, co nového se objeví na scéně tohoto divadla. V té době byl pro mne Karel Kraus synonymem objevitele hodnot – namátkou vzpomínám na Nestroye a Schnitzlera – ať už jako dramaturg nebo překladatel. Byl někým, koho jsme si všichni bez výjimky vážili, aniž jsme ho mohli poznat osobně. A přišla léta normalizačního marasmu a mně se dostaly občas do rukou svazky samizdatového sborníku O divadle, v nichž dominovaly Krausovy příspěvky svou erudovaností a stálým kladením otázek po smyslu nejen divadla, ale umění obecně v čase vyprazdňování všech hodnot. „Kam se vracet na zbořeništi, které se táhne do nedohledna?“ kladl si otázku Karel Kraus a odpovídal s jednoznačnou naléhavostí: „Je nutné zamířit k základům, pokud ještě drží a k nimž se dá jen prokopat.“ To nebylo sémantické gesto pyšného intelektuála, ale moudrost tvůrčího ducha, obávajícího se vítězství estetismu nad uměním, agresivity nad silou myšlenky a individualistické pýchy nad obecným záj- mem. Shodou šťastných okolností jsem se po listopadu 1989 mohl v našem farním společenství u sv. Vojtěcha setkat poprvé osobně s Karlem Krausem, a poznat tak blíže tuto výjimečnou osobnost, jíž vděčí česká kultura za tolik cenného. A poznal jsem člověka hluboce zakotveného v křesťanských hodnotách, které dávaly jeho myšlenkám hloubku i pokoru, aniž dával najevo svou výjimečnost. Snad mohu říci bez nadsázky, že jsme se stali přáteli – spojovala nás i jména našich společných, dnes již zesnulých přátel Rio Preisnera a Karla Vrány – a já za toto přátelství nemohu být dost vděčný; v mnoha našich disputacích snad dokázalo svou opravdovost.
Jaroslav Med, literární historik

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay