Vydání: 2005/45 Poslední věci člověka, 31.10.2005, Autor: Tomáš Machula

Příloha: Perspektivy

V Polsku vyhrál prezidentské volby Lech Kaczyński a jeho vítězství je z mnoha stran přijímáno s rozpaky. Některá polská média dokonce mluví o ohrožení výdobytků posledních patnácti let. Kaczyńského vize vládnutí je totiž na současné evropské poměry dosti nezvyklá. Je spíše euroskeptický, chce vládnout poměrně autoritativním způsobem pomocí dekretů, nedůvěřuje tržní ekonomice, zdůrazňuje národnostní přístup, chystá se na očistu soudů, diplomacie i státních úřadů apod.

Přitom je zajímavé, že média v této souvislosti mluví o vítězství pravice. Mladá fronta například uvádí, že: „Volby rozhodně potvrdily výrazný posun Polska, unaveného mnoha skandály v řadách dosud vládnoucí levice, směrem doprava. I v parlamentních volbách, které se konaly před měsícem, totiž Poláci dali přednost pravicovým formacím...“ (24. 10. 2005). Proč pravice, když jde o autoritativní přístup nedůvěřující trhu? Odpověď se nabízí sama. Když se nějaká strana nebo politik přímo nehlásí k socialismu, a zvlášť když navíc zdůrazňuje křesťanské hodnoty, je to pro většinu komentátorů pravice, i kdyby byl politický program takové strany nebo politika od programů socialistických stran v podstatě neodlišitelný.

To, co je na tomto případu zajímavé pro křesťana, je otázka silné autoritativní vlády vycházející z křesťanských principů a zřetelně prosazující morální hodnoty. Zdá se, že kdysi to byl téměř ideál „katolické politiky“. Současná atmosféra však takovým systémům není zrovna příznivě nakloněna. I většina křesťanů se dnes přiklání více k liberálnějšímu chápání politiky a prosazení morálních hodnot vidí spíše ve svobodné volbě jednotlivých občanů žít mravně (zdola) než ve vůli osvíceného vladaře vydávajícího morálku zajišťující zákony (shora).

Takové autoritativní režimy, které se (přinejmenším verbálně) pokoušely o nastolení morálních hodnot a spravedlnosti shora a zároveň se nějakým způsobem hlásily ke křesťanským hodnotám, byly například Dollfussův režim v meziválečném Rakousku (1932-1938), Salazarův režim v Portugalsku (1928-1968) nebo Frankovo Španělsko (1939-1975). Existují autoři, kteří tyto režimy obhajují, ale obvykle se setkáváme spíše s razantním odmítnutím. Mnohé rysy těchto režimů (zvláště frankistického Španělska) příliš neimponují (omezení hospodářského růstu, popravy politických odpůrců, omezení politické svobody apod.).

Budoucí polský prezident Kaczyński samozřejmě není Salazar ani Franco. Vzbuzovat strach z polské prezidentské volby vyvoláváním duchů minulosti by bylo nespravedlivé a neslušné. V každém případě bude mít ale Kaczyński dosti obtížný úkol. Pokud chce vládnout takovým způsobem, jaký avizuje, pak bude muset rehabilitovat myšlenku křesťansky a národnostně orientované autoritativní vlády. Tato myšlenka je však z minulosti silně zdiskreditovaná výše zmíněnými režimy 20. století. Na Kaczyńského prezidentství by se tedy měly upínat oči zvláště těch autorů, kteří mají tendenci křesťansky orientované autoritativní režimy obhajovat. Pokud nebude Kaczyńského „čtvrtá republika“ úspěšná, bude to poslední hřebíček do rakve ideálů křesťanského autoritativního režimu. Jak to dopadne, uvidíme v příštích několika letech.