Jsme vzájemně vyladěné

Vydání: 2005/34 Ideální muž - stejný jako otec?, 16.8.2005, Autor: Iva Peřinová

Příloha: Doma

Hana Maciuchová. Narozena 29. 11. 1945 ve Šternberku. Začínala v amatérských souborech a vítězila v recitačních soutěžích. Už během studia na DAMU získala angažmá v divadle Za branou. Od 1971 je členkou divadla Na Vinohradech. Hrála v řadě filmů, seriálů, pohádek a televzních inscenací: např. Samotáři, Člověk proti zkáze, Lucie, postrach ulice, Žena za pultem, Nemocnice na kraji města, Chalupáři, Krkonošské pohádky. Je vdova (manželem jí byl herec Jiří Adamíra).

 

Věra Bublíková. Narozena 11. 4. 1927. Čtvrt století učila jako pedagožka mladé herce. Hrála například v komediích Jára Cimrman ležící, spící, Zítra to roztočíme, drahoušku, Drahé tety a já, Nejlepší člověk, dále dramatech Hřiště, Lucie, Život pro Jana Kašpara a dětských snímcích Robinsonka, Na stříbrném zrcadle.

 

Od kdy se znáte?

Maciuchová: Věru znám od svých dvanácti let. V Olomouci jsem chodila do divadla a tleskala zářivé herečce Věře Bublíkové, která hrála s Iljou Rackem, panem Chmelíkem, Slávkou  Budínovou a dalšími kolegy v mnoha hrách, které inscenoval její muž Karel Novák i další režiséři.

Byla vašim dětským vzorem?

Maciuchová: Obdivovala jsem ji, ale taky jí byla „nevěrná“. Já jsem neměla vzory, spíše mi šlo o spříznění duše. Na přelomu let 1968-69 jsem ji jako svou váženou kolegyni potkala v divadle Za branou u Otmara Krejči. Od té doby jsem osudu vděčná, že mi dopřál takový úžasný přátelský vztah.

Jak na vás, paní Bublíková, před lety působila vaše mladičká kolegyně?

Bublíková: Když jsem Haničku poprvé v Olomouci uviděla, měla vlasy dlouhé po pás a byla idolem všech olomouckých mladíků. Byla neobyčejně krásná, taková princeznička, doslova předurčená k úspěchu, protože měla veliký talent. Hančina dráha byla šťastně započatá a už jako velmi mladá slavila skvělé úspěchy. Právě v divadle Na Vinohradech, kde děláme náš rozhovor, vystoupila ještě jako studentka DAMU hned v hlavní roli.

Maciuchová: Hostovala jsem v Shakespearově hře Troylus a Cressida, kdy mě pozval na hostování pan ředitel František Pavlíček.

Jak rostlo vaše přátelství?

Bublíková: Rostlo a časem upevňovalo, našly jsme v sobě pevný přístav. Hana má několik vynikajících vlastností, které člověk běžně nepotkává - je spolehlivá, přesná a má skutečně krásný charakter. Takového přátelství si musí člověk vážit. Přestože je o tolik mladší než já, má rozum v hlavě dobře uspořádaný a se svou chytrou hlavičkou mi často poradí. Vždycky mi byla velikou oporou.

Maciuchová: Kam se moje „chytrá hlavička“ hrabe na Věrunčin přehled, humor a přirozenou moudrost, to vše doplněné o schopnost nadhledu. Je povznášející se v mezních životních situacích s takovým přítelem potkávat a držet ho za ruku.

Bublíková: Život přináší i věci složité a tragické. Všechny životní zkoušky jsme prožívaly spolu, a tím se samozřejmě naše pouto ještě zpevnilo.

Byla jste na svou mladičkou začínající kolegyni ze začátku někdy pracovně přísná?

Bublíková: Přísnost není ten správný výraz. Pokud jsem jí předávala zkušenosti, tak to bylo vždycky formou přátelství. Maciuchová: Každá Věrunčina rada byla výsostně profesionální, protože vycházela nejen z její herecké zkušenosti, ale také z praxe profesorky na hudebně dramatické konzervatoři. Věrunka má velmi vytříbené oko a smysl pro naše řemeslo.

Bublíková: Hádejte, kdo po mě pak převzal práci, když jsem potom ze školy odešla? Právě Hana - takže jsme se na škole vystřídaly.

Maciuchová: Když spolu jdeme na nějaké představení, pokaždé se někdo z mladých kolegů začne na Věrunku vrhat a děkovat jí. Vždycky se tam najde nějaký její bývalý vděčný žák.

Bublíková: A já se propadám hanbou.

Jak dlouho jste učila?

Bublíková: Asi 25 let. Moji žáci už jsou otcové; některý z nich by mohl být i dědeček. Přichází nová generace. Já i Hanka máme stejný názor, že škola potřebuje nové síly a obměnu profesorského sboru, protože mladí studenti chtějí mít kontakt s mladšími kantory a chtějí od nich dostávat nové impulzy, které jim já už nemohu předat.

Obě máte pedagogickou praxi. Zdá se vám v něčem nastupující generace jiná?

Bublíková: Talentové předpoklady a vztah k divadlu je tentýž jako kdysi, ale způsob, jak dosáhnout úspěchu a prosadit se, je čím dál tvrdší. Řekla bych, že mladí lidé jsou méně ochotnější začínat třeba někde na venkově - tak, jak jsme začínali my. Každý má už od začátku obrovské nároky a také obrovské možnosti, které dává televize, dabing, reklama a spousta nových divadel.

Maciuchová: Přestala jsem učit, protože styl života mladých studentů je pochopitelně velmi odlišný. Každý má počítač a komunikuje s ním. Jenže kontakt s kolegou na jevišti je něco zásadně jiného. Tam musí každý existovat bez vnější pomoci, pouze svou osobností. Mladí mají dost rozmělněnou představu o tomhle povolání. Nechci hodnotit to, jestli někdo uvádí počasí nebo působí v reklamách – i to jsou profese, které vyžadují profesionalitu –, ale umět vystoupit na jevišti a odehrát inscenaci je kvalitativní a hluboký rozdíl.

Obě jste známé z televize, filmů i divadla. Jaký je mezi těmito médii rozdíl?

Bublíková: V zásadě žádný. Herec jen přizpůsobí své výrazové prostředky konkrétnímu médiu. Záleží na každém, jak rychle to pochopí a zvládne. Netvrdila bych o někom, že je to pouze divadelní herec, i když připouštím, že jsou herci, kteří dávají přednost filmu.

A vy, paní Maciuchová?

Maciuchová: Pro mě bylo vždycky nejdůležitější divadlo. Je tam větší možnost studia - protože s konkrétním týmem lidí můžete inscenaci zkoušet i dva měsíce. A pak v reprízách vstupujete na jeviště pokaždé nanovo – to je úžasná věc.

Přitom ale máte hrát v novém TV seriálu Ulice. Scénář se má psát průběžně, a reagovat tak na aktuální společenské události. Jaké to je, neznat scénář dopředu?

Maciuchová: Je to jako bruslit na tenkém ledě. Doufám, že scénáře budeme dostávat ve čtrnáctidenním předstihu. Mám v rukou synopsi své role, vím, co je to za paní, kde pracuje, jaké má rodinné zázemí. To je vše. Bude to dobrodružství.

Co vás tak oslovilo, že jste přijala tuhle nabídku?

Maciuchová: Možnost práce.

A co rozhlas?

Bublíková: Já jsem strávila hodně let na venkově, měla jsem angažmá v Olomouci a na Kladně, kde takové příležitosti nebyly. Pokud jde o rozhlas, moje zkušenosti jsou minimální a zanedbatelné. To Hana je expert.

Maciuchová: Před osmi lety jsem dostala velkou příležitost převyprávět Pohádky tisíce a jedné noci. Byla to opravdu krásná záležitost, a to nejen díky obsáhlé práci. Četli jsme pohádky s Pepíčkem Somerem téměř dva a půl roku a mě oslovilo i samotné téma. V těch pohádkách je neuvěřitelná spousta fascinujících životních impulzů a inspirací. Říká se, že byly psány proto, aby si je lidé četli a aby se pak vyvarovali podobných chyb.

Potom jsem v rozhlase dlouho nepracovala, až letos jsem dostala další zajímavou možnost – četbu: pětidílný cyklus z knížky Mileny Honzíkové Dopis zmizelému. Paní Honzíková bez iluzí a výmluv hledá cestu k sobě. Ukazuje osudová střetnutí, hrůzy války i lidskou statečnost. Označuje své omyly, porážky a neoslavuje svá vítězství. Ta ryzí touha sebepoznání je drásavá a úlevná zároveň.

Bublíková: Na naší profesi je úžasná jedna věc: literatura přináší stále nová a jiná témata a my jsme k nim přizváni.

Vy, paní Bublíková, dnes ovšem už tolik nehrajete.

Bublíková: Téměř nepracuji, jen v divadle Na Vinohradech účinkuji v malé roli ve hře Lásky paní Ketty s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli. Dělám to ale ráda. Jsem v příjemném prostředí a je to pro mě vítaná příležitost.

Jaká byla uplynulá sezóna pro vás, paní Maciuchová?

Maciuchová: Zajímavá, protože jsem dostala dvě krásné role opouštěných a opuštěných žen. Autorky Jonesová a Smithová našly pro své hrdinky i v bezmocných situacích pozitivní východiska.

Vzpomínáte na nějakou společnou hru, kde jste hrály spolu?

Bublíková: Kromě divadla Za branou, kde jsme v několika hrách hrály společně, jsme se před mnoha lety potkaly v i v našich televizních začátcích. Vždycky to byla velice příjemná spolupráce, při které jsme si užily i všelijakou legraci.

Zve si vás paní Hana na zkoušky, aby slyšela váš názor?

Bublíková: Necítím se tak důležitá, abych jí radila. Herečka je zodpovědná režisérovi, a ne někomu, kdo by si sedl do jeviště a začal se v tom šťourat. Spontánně se přijdu podívat většinou na generálku. Tam sleduji představení jako celek a jsem šťastná, když se Haně daří vyjádřit to, co chce.

Maciuchová: Rády spolu chodíme jak do „cizích“ divadel, tak do kina, a pokud vidíme něco, na čem se názorově neshodneme, jsme schopny si to vyargumentovat. Ani tady nedochází k  profesním sporům. Jsme na sebe tak „vyladěné“ a naše pohledy jsou tak podobné, že se většinou shodujeme i v tom biografu. Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay