Jsem žebrák a druhému žebrákovi pomůžu

Vydání: 2009/6 Tři pochodně svědomí , 4.2.2009, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Doma

Tlustý kulich, pevné boty a batoh s léky, jídelními balíčky a několika výtisky Bible. V mrazivém dni vyrážíme s Petrem a Zbyňkem, terénními pracovníky pražské pobočky sdružení Naděje, na pravidelnou obchůzku za lidmi bez domova. Zima je pro ty, kdo žijí na ulici, kritické období. Cílem pracovníků v terénu je bezdomovce vyhledat, poskytnout jim nejnutnější pomoc a nasměrovat je do nízkoprahových center. Tam je k dispozici základní materiální, právní, lékařská i duchovní péče. Petrovi i Zbyňkovi táhne na padesát a na ulici pracují přes deset let. „Obchůzka je pro mě třešnička na dortu,“ libuje si Petr. Častěji totiž Naděje objíždí autem svá stálá stanoviště: Do dodávky se kromě sociálních pracovníků vejde nejen zdravotník, ale i horká polévka a pytle s oblečením. Osádka vozu se setkává stále s týmiž klienty; navíc se s nimi jen zřídka dostane k hlubšímu rozhovoru.

D o m o v y  t ě c h  b e z d o m o v a

Národní třída, Špejchar, Hloubětín – po letech praxe se už za lidmi bez domova chodí najisto. Dnes míříme na Rohanský ostrov, do provizorních útočišť v opuštěném továrním areálu. Našlapujeme zmrzlým sněhem, opatrně vstupujeme do prvního baráku. „Je tu někdo?“ volá Petr. Dlouhá chodba zavalená změtí hadrů, igelitu a nejrůznějších odpadků ústí do hromady suti. Vysloužilé přikrývky v koutech místností prozrazují, že se sem chodí přespávat. „Přes den tu lidi nebývají,“ vysvětluje Zbyněk. „Jsou v denních centrech, žebrají nebo vybírají popelnice.“ Z posledních dveří vyhlédne ramenatý vousáč. Reklamní čapka s rohy na jeho hlavě připomíná vikingskou přilbu. „Jsme z Naděje,“ hlásí se Petr a viking nás váhavě pouští dál. Improvizovaná kuchyně, u ohniště se zahřívá další muž, rádio chrastí, kouř uniká rozbitým oknem. Nepotřebují prý nic. Ale jídlo si berou a na dotaz po zdravotních potížích váhavě ukazují nohy: jeden se opařil, druhý má omrzliny. Petr oběma navrhuje návštěvu ordinace Naděje, upozorňuje na čtyřiadvacetihodinový provoz centra, nabízí, že pro ně přijede i auto. Muži apaticky vrtí hlavami. Viking přidává: „Posledně vedle mě ležel v centru chlap, zavšivený, že mu vlasy pochodovaly. Ještě tam něco chytnu.“ Nutit nikoho nemůžeme; loučíme se tedy a přes haldu odcházíme k dalšímu baráku. Je prázdný. Okna vytlučená, zdi stržené, vytrhaná podlaha. „Majitelé to často dělají naschvál,“ vysvětluje Petr. „Aby se tu bezdomovci nemohli usadit. Jenže ti sem stejně přicházejí. Je to pro ně jen o to horší.“ Na důkaz mi ukazuje místnost, kterou dřív obýval mladý bezdomovecký pár. Prkna, jimiž si dvojice obložila stěny, trčí do vymláceného prostoru. „Prostě je odtud chtěli dostat,“ krčí Petr rameny. Procházíme dalšími místnostmi, nad nehybnou vyboulenou pokrývkou se zarazíme. Naštěstí je postel prázdná. Nacházejí někdy pracovníci Naděje mrtvé? „Občas se to stane,“ připouští Petr. Zima, hlad, alkohol, deprese. „Někdy to pak skončí i sami.“

D á t  N a d ě j i

Před poslední z továrních budov řeže vysoký muž dříví; když ho oslovíme, sebevědomě otevře dveře do tepla a odhrne tlustý závěs. „Mám tady holku, potřebuju, abyste se o ni postarali,“ hlásí. Rázem kolem nás stojí čtveřice obyvatel. U zdi za nimi mladá žena, zjevně nemocná, rytmicky se kývá, nereaguje. Vysoký muž, podle všeho vůdce komunity, opakuje: „Já jsem chlap, všechno si zařídím, nepotřebuju nic. O ni se postarejte!“ Zbyněk vypisuje ženě poukaz na ošetření, Petr zatím vysvětluje ostatním výhody denního centra. Nakonec mluví o Ježíši. „U něj má i ten poslední svou důstojnost,“ připomíná. Vůdce hrdě odpoví: „Já mám svou důstojnost už tady. A i když jsem jen žebrák, druhému žebrákovi vždycky ještě pomůžu.“ Jeden z hloučku přesto požádá o Bibli a hned si s ní sedá ke svíčce. Ruka na rozloučenou, zpátky k tramvaji. Za prvním rohem nám Zbyněk rozdává desinfekční ubrousky. Nikdy s touhle prací nechtěli praštit? Zbyněk má jasno: „Je to moje poslání. ,Jděte do celého světa a hlásejte radostnou zvěst.‘ A ti lidé mají po slově, po vztazích, po duchovnu obrovský hlad.“ Petr, přestože i on v Naději pracuje jako duchovní, je rezervovanější: „Krize přicházejí – ale ještě jsem tady. Proč mám vracet lidi bez domova do společnosti, když jí vlastně ani moc nevěřím? Tak je pokaždé směruju i do Božího království. To je totiž jistota.“ Zpátky v kanceláři pijeme horký čaj, vypisujeme hlášení, z terénu se vracejí ostatní kolegové, klábosí. Kolik z těch, které jsme dnes oslovili, opravdu přijde? „Možná ta holka,“ hodnotí Petr realisticky. Vedoucí terénních programů Naděje Adam Slánský dodává: „U lidí bez domova bývá největším problémem ztráta motivace. Změna je potom velice těžká.“ V čem je tedy naděje bezdomovců i stejnojmenného sdružení? „Že se klienti postupně naučí s námi spolupracovat,“ shrnuje Slánský. „A že nakonec vezmou život do vlastních rukou.“

Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 29 16. – 22. července 2019

Rekordní a misijní konference

Do Brna na Výstaviště se přijeli modlit, povzbuzovat ve víře i hledat své misijní dary lidé z celého Česka i Slovenska včetně zástupců mnoha komunit a hnutí. Konference…

celý článek


Korejský zápal pro víru

Zatímco křesťanů v Evropě ubývá, v jiných koutech světa se děje opak – zejména právě v Jižní Koreji, kde ještě před 150 lety byla křesťanů jen hrstka a nyní…

celý článek


Putování po klášterech: Hora Matky Boží

Hora Matky Boží, která je jedním z nejznámějších poutních míst královéhradecké diecéze, ožívá. Dřívější klášter za dobu své existence zažil slavné i temné…

celý článek


Živé Skoky představí jedinečné písničkáře

V Karlovarském kraji patří již pravidelně k létu také hudební a duchovní festival Živé Skoky. Série koncertů, modliteb a poutních mší trvá na postupně obnovovaném…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay