Josef Valerián: Říkali mi babický vrah...

Vydání: 2005/51 Mimozemské civilizace, 13.12.2005, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy

Rozhovor s P. Josefem Valeriánem, duchovním z Moravce, pamětníkem babických událostí a vězněm komunistických kriminálů

Vyrůstal jste v Boskovicích, kde žila do války početná židovská komunita. Jak jste ji jako křesťané vnímali? 

My jsme v židovské čtvrti přímo bydleli. Mám na ně nejkrásnější vzpomínky. Když už jsem byl trošku větší, naši staří sousedé mě požádali, abych jim chodil pro mléko, máslo nebo jiné potraviny, a to jsem dělal opravdu rád. 

Na kněze jste byl vysvěcen v roce 1949. Uvědomoval jste si, do jakých poměrů odcházíte sloužit Božímu lidu?

Tehdy si nás biskup Skoupý nechal zavolat a prohlásil: „Jistě víte, jaká je situace. Budou vás chtít oddělit ode mne jako od biskupa, a nakonec i jednoho od druhého. Zůstaňte spojeni láskou, a pak s námi nepohnou!“ A s tímto jsem nastupoval do Jaroměřic. Po celou dobu jsem tam působil pod vedením apoštolsky zaníceného kněze Jana Podveského, jemuž vděčím za všechno: za zápal pro věc Boží, i za statečnost v boji za lidská práva. Ten mi radil, abych byl opatrný, protože se prý na tento kraj něco chystá. Upozornil ho na to předseda MNV Josef Ošmera, znali se totiž dobře z války.

Jak vlastně celá babická hrůza začala?

Před Velikonocemi jsme vypomáhali v sousedních farnostech při zpovídání. Po návratu z kostela mě pater Bula vzal stranou a říkal mi: „Asi po tobě jdou. Kdybys viděl, že tě chtějí zatknout, uprchni ke mně a já zařídím tvůj odchod do zahraničí. Byl u mne spolužák kapitán Malý a od něho mám zprávy, že se bude převážet přes hranice arcibiskup Beran, který je ukryt nedaleko odtud, a tak bys mohl odjet s ním.“ Souhlasil jsem. Představte si tu hrůzu, jak to mohlo se mnou dopadnout! Totéž vyprávěl i P. Podveskému, který ho ovšem varoval.

S Janem Bulou jste se pak ještě setkal?

Asi po třech týdnech jsme zase jeli do Rokytnice zpovídat. Bulovi se chování Malého už nelíbilo. Pater Podveský mu při večeři povídá: „Prosím tě, řekni Malému, ať tě za tím Beranem zaveze, aby ses mohl přesvědčit.“ Bula pak Malému řekl: „Jestli mě tam nezavezeš, už ti nemohu věřit!“ Jakmile projevil vůči Malému nedůvěru, byl koncem dubna 1951 zatčen - tedy více než dva měsíce před babickou vraždou!

A jak to bylo s babickým farářem Václavem Drbolou?

Někdy koncem května nebo začátkem června přišel na faru do Jaroměřic a chtěl vědět, proč zavřeli Jana Bulu. Protože Podveský nebyl doma, přišel ke mně do kaplanky. Tak jsem mu řekl, že za Bulou byl jeho spolužák Malý, a jak jsem vyslovil  jméno Malý, Podveský povídá: „U mě taky byl, že mě zaveze k Beranovi, abych ho prý vyzpovídal, než pojede pryč.“ Já odpověděl: „Prosím vás, běžte hned na četnickou stanici a nahlaste, že u vás ten chlap byl, je to asi fízl!“ Drbola odešel úplně zlomený. Pak s ním asi za dva dny mluvil pan farář Podveský a tomu řekl: „Nemohl jsem Malého udat, protože u mě přespal a navíc jsem ho pak ještě poslal k varhaníkovi Stehlíkovi. Kdybych Malého udal, zatkli by všechny.“ A Malému po Stehlíkovi vzkázal: „Nechoďte ke mně, já s vámi nebudu spolupracovat!“ Ze 16. na 17. června byl Drbola zatčen. A k babické vraždě došlo 2. července.

Jací byli vlastně věřící jaroměřické farnosti?

Zásadoví, pevní lidé. A komunisté potřebovali komunitu věřících a sedláků rozvrátit. Proto tam poslali všehoschopného konfidenta Malého.

A tak přišla řada na vás, jaroměřickou faru...

Malý nás potřeboval zatáhnout do estébáckých sítí. Poslal svoji spojku - Jendu Pánka - s dopisem. Podveský přišel za mnou a říká mi: „Tak už je to tady.“ Hned jsem to chtěl jít na SNB oznámit. Přerušil mne a povídá: „To nejde, vzkaz přinesl můj žák.“ V dopise byly čtyři body: Kapitán Malý jmenuje patera Podveského velitelem odboje na Moravskobudějovicku, Valeriána spojkou mezi Budějovicemi a Třebíčí, je nutné najít místnost pro uskladnění zbraní mimo faru a sehnat alkohol a cigarety. Po přečtení mne napadlo: tak tedy my dva jsme určeni k likvidaci. Pater Podveský prohlásil, že Pánka vyhodí a že já tam nemám chodit, jako že nejsem doma. A právě statečnost Podveského, který vzal při výsleších všechno na sebe, mne zachránila před mnohaletým kriminálem. Přeběhl jsem přes chodbu a kuchyň do jídelny, odkud jsem poslouchal, co pan farář Pánkovi říká. Mluvil klidně: „Pater Valerián není doma. Já jsem si dopis přečetl a je to hrůza! Vrať ho a řekni, že žádnou spolupráci nechci. Takové akce my dělat nebudeme.“ Pánek mu ještě říkal: „Otče, ale já vás nepoznávám, vy jste byl přece za války v odboji a teď s námi nechcete bojovat?“ A pater Podveský mu znovu klidně říká: „Seber se a utíkej, řekni mu, cos tu slyšel!“

Pak došlo k babické vraždě. Tu farnost jste znal?

Vražda námi otřásla. Asi týden po střelbě jsem v Babicích sloužil mši, ale tu úzkostnou atmosféru si neumíte představit. Komunisté lidem v Babicích namluvili, že všechno zorganizoval farář a církev. Vypískávali mě a já myslel, že mě utlučou kamením.  

Zatkli vás 18. srpna 1951 v Jaroměřicích. Co bylo dál?

Estébáci mi zavázali oči a odváželi mě směrem na Jihlavu. V noci jsme přijeli do Želiva. Vrazili mě do cimry, kde už bylo několik kněží, a také pater Podveský, který nemohl usnout. Letěl jsem k němu, objali jsme se: „Pane faráři, máme to dobrý, jsme tady, takže nebude soud.“ On měl obavy. Týden jsme chodili pracovat do jednoho statku. V pondělí ráno přišel velitel: „Sbalte se a jedem!“ V Jihlavě pak začala krutá doba výslechů, zimy, hladu a nespavosti. Vyslýchali mě sedmnáct dní.

Pak vás znovu internovali v Želivě?

Ano, půldruhého roku a k tomu ještě půl roku v Hájku u Prahy. V Želivě bylo internováno přes dvě stě kněží a když je pak odvezli, zůstalo nás tam osm. Po dvou měsících začal každý den některý z nás mizet - byl odvážen k soudu. To byl útok na nervy - kdo půjde zítra? Nakonec jsem tam zůstal úplně sám. A v patře pode mnou v jedné místnosti biskupové Otčenášek, Tomášek a doktor Šuránek, spirituál olomouckého semináře. Nikdo se se mnou nesměl stýkat. Když se mnou šli, říkali: „Vedeme babického vraha!“ Každý den za mnou chodil velitel, měl takové švidraté oko, byl vyučeným řezníkem a nenáviděl mě: „Tak co, Valeriáne, jakpak se vám tady vede?“ Někdy koncem června 1952 mne odvezli do Hájku, kde byl život už docela jiný, ve stálém politickém školení...

Ale tím vaše vláčení neskončilo. Musel jste nastoupit k PTP.

V dubnu 1953 některé z nás, kterým ještě nebylo pětačtyřicet a neměli za sebou vojnu, poslali k PTP. Hodili nás na váhu, já měl čtyřicet osm kilo a vypadal dost bídně. Doktor povídá: „Co tam s vámi vyžlaty budou dělat?“ Říkal jsem mu, ať mě osvobodí, ale on na to, že má rozkaz odvést všechny. Odvezli nás do Komárna a tam nás učili cvičit, plazit se po zemi a podobně. Šaškovali jsme asi čtrnáct dní a pak museli složit přísahu. A když jsme ji skládali, tak tam, kde se říká „slúžím ľudu“, my říkali „slúžím bludu“. Pak nás poslali stavět baráky. To už se psal rok 1955.

A co jste dělal pak?

V Boskovicích na pile jsem nakládal řezivo do vagónů. V době maďarských událostí se spolupracovníci, předseda strany i předseda ROH obrátili na prokuraturu s dopisem, ve kterém se ptali, proč jsem byl bez soudu vězněn a internován. Jako odpověď přišlo ustanovení za kaplana do Ořechova s vysvětlením, že jsem se v době kultu osobnosti asi někomu znelíbil. Pracoval jsem tam s dětským sborem a na komunistické schůze kašlal. Nato přišlo přeložení do Jihlavy, abych byl na očích. Stálé fízlování, do tříd chodili vždy dva až tři učitelé, aby mohli dětem hned vyvracet, co jsem je učil. Následoval Tišnov, kde jsem byl v listopadu 1962 znovu zatčen. V brněnské věznici jsem čekal na soud. Začátkem roku 1963 jsem byl odsouzen kvůli slovnímu podvracení republiky na dva a půl roku, na čtyři roky zákazu povolání a byly mi zabaveny knihy. Při soudu proti mně svědčil učitel hudby, který chodil na má kázání. Říkal: „Na mě to dělalo dojem, že mluvil moc ostře proti našemu režimu.“ A skončil jsem ve Valdicích...

Tehdy tam byli vězněni i někteří další kněží....  

Po letech jsem se tam znovu sešel s paterem Podveským, který byl odsouzen k šestnácti rokům. Dále jsem tam potkal Josefa Zvěřinu, Aťu Mandla, Otu Mádra, Toníka Bradnu, Jožku Veselého, Jiřího Víchu, Ferdu Bílka. Krásné společenství, „vatikánský blok“. Brousilo se sklo, vzdělávalo...

Propustili vás v roce 1964. Kde jste pak mohl pracovat?

Zase v Boskovicích, jako pilař u průmyslových staveb. Jakékoli  intervence u církevního tajemníka byly marné - prý jsem dvakrát zavřený gauner! Když přišel rok 1968, biskup Skoupý se na mě obrátil, nechtěl-li bych vypomáhat v sobotu a v neděli v Lanžhotě, protože místní pan farář byl nemocný. Mohl jsem to vzít, protože jsem pracoval deset hodin denně, a soboty si tudíž napracoval. Mezitím pan farář zemřel, takže jsem byl nakonec ustanoven jako farář. A rozjel jsem se. Založil jsem velký dětský sbor, sedmdesát dva dětí, které zpívaly i při různých světských oslavách. Ředitel školy vytýkal učitelům, že všechno dělá jen farář! Církevní tajemník mi pak vedení sboru zakázal. Moje kněžská pouť skončila na Moravci.

Podařilo se vám tam zakořenit?

Nebylo to vůbec jednoduché. Soudruzi se na mne dívali s pohrdáním. Ale pustil jsem se do opravy kostela a fary. Předseda MNV chodil ráno v modrákách na stavbu obchodního domu a já zase v modrákách ke kostelu. Pozdravili jsme se a on řekl: „Já vám závidím, kolik máte lidí.“ A já na to: „Já vám závidím ty peníze, které na stavbu máte.“ A on na to: „A k čemu jsou peníze, když nemám lidi.“ Po třech letech zemřel, pohřbíval jsem ho a nad jeho rakví jsem řekl, že jeho smrt je i naší vinou, protože nikdo z nás mu nebyl ochoten pomoci. 

A jak se dnes díváte na lidi, kteří vám ublížili? Odpustil jste jim?

Nezapomínám, ale odpustil jsem. I krajskému tajemníkovi v Jihlavě Součkovi. Ten když přijel k nám do Jaroměřic, tak P. Podveskému a mně zdůrazňoval: „Vás dva patří pověsit, tady na té švestce!“ a ukázal oknem na strom, který sahal až do prvního patra. A když jsem se dostal z Ořechova do Jihlavy za kaplana, přijdu do školy, kde jsem měl učit náboženství, a nějaká učitelka se mi tam představila jako Součková a povídá: „Můj manžel vás zná a rád by s vámi mluvil.“ Nemohl jsem si na žádného Součka vzpomenout. Pak přišel, podává mi ruku a říká, že ho přeci musím znát, i když teď dělá na pile. A mně najednou svitlo a povídám: „Vy jste byl krajský tajemník? Promiňte, ale na vás nemám žádnou pěknou vzpomínku.“ Začal se omlouvat. Říkal jsem mu: „Také jsem byl pomocným dělníkem u katru. Vy teď takovou práci děláte a já zase mohu kázat. Vidíte, jak Boží mlýny melou? Ale víte, co mě nejvíc bolí? Že P. Podveský je dodnes kvůli vám zavřený a nic neudělal!“ A on povídá: „Na tom jsem neměl žádný podíl, celou tu akci fedrovalo ministerstvo.“ - „A jak by se ministerstvo dozvědělo o nějakém Podveském a Valeriánovi, kdybyste jim to nenahlásil?“

Ten člověk už zemřel?

Nedávno, dožil se prý vysokého věku. A říkal mi kněz, který ho zaopatřoval, že jeho paní za ním přišla s prosbou, jestli by k umírajícímu manželovi nepřišel. Po tom všem... Máme odpouštět, máme milovat. „Milujte i ty, kteří vás nenávidí.“

Takže to je duchovní úkol...

A důležitý. Denně také děkuji Bohu za to, že jsem toto všechno prožil a přežil. Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay