12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Jeho lákají výšky, ji spíš divočina

17. 7. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/29 Mučedník komunismu farář Josef Toufar, 17.7.2007, Autor: Iva Peřinová

Příloha: Doma

Marie Jelínková
Postgraduálně studuje veřejnou a sociální politiku na Fakultě sociálních věd UK, na půl úvazku pracuje v Multikulturním centru Praha. Evangelička; jejím koníčkem je horolezectví. Manželka A. Jelínka, vnučka Jaro Křivohlavého.

Aleš Jelínek
Pracuje jako klimatizační technik v soukromé firmě, kde k provádění výškových prací využívá svou největší zálibu – horolezectví. Dále pracuje jako topič na jedné pražské základní škole. Evangelík. Manžel M. Jelínkové.


Oba se zajímáte o horolezectví. Kdo koho na hory přitáhl?
Aleš: Myslím, že jsem to byl já, kdo Marušku trochu ovlivnil, ale vztah k dobrodružství už měla předtím. V Čechách lezla po skalách i beze mě – díky svému bratrovi. Já ji spíš nasměroval do hor, jako jsou Alpy a ještě vzdálenější vrcholky.

Kde jste byli nejvýše?
Aleš: Nedávno jsem se vrátil z Himálaje, byl jsem zhruba v 7400 metrech. Člověk přesně neví, jestli je to o padesát výškových metrů víc, nebo méně, závisí to na přesnosti měření různými přístroji.

Pamatujete si na kostel v nejvyšší nadmořské výšce?
Aleš: Na nejvýše položenou duchovní stavbu jsme narazili v Tibetu – tam ale šlo o kláštery ve výšce přes čtyři tisíce metrů. Většina jich byla vypálených a poškozených od Číňanů. V Alpách naopak člověk potká „živé“ kostelíčky, plné babiček a dědečků na mši. Nedokážeme přijít na to, jak se tam ti lidi nahoru vůbec dostali.

Jezdíte do hor sami ve dvou?
Aleš: Nejezdím rád jen ve dvou; když nemusím, tak se tomu vyhnu. Je to nebezpečné. Kdyby se mi něco stalo, nemá žena dostatek sil, aby mě zachránila. Jen si připustit tu situaci, že bych se na skále utrhl: mých 90 kilo ještě s batohem by Maruška, která má nějakých 55 kilo, nemohla udržet. Vyrazit do vzdálených hor ve větší skupince je také ekonomičtější: když jezdíme autem do Alp, je nás alespoň čtyři pět.

Horolezectví je asi velký žrout energie.
Marie: Když se člověk ocitne v náročné pasáži na nějaké stěně, zjistí, že má daleko víc energie, než si myslel. Nebo když se při výstupu ukáže v dálce bouře: ať byl člověk před tím unavený sebevíc, najednou má plno sil lézt rychleji nebo dolézt někam, kde se může schovat. Únava je něco velice subjektivního.
Aleš: Po návratu z větší výpravy dva dny jenom ležím, spím a maximálně si čtu. Pokud nemusím udělat krok, vůbec se nepohnu.

Jak je to na horách se stravováním?
Marie: Jeden člověk zpravidla vaří – to bývám já – druhý ze sněhu dělá vodu, záleží na situaci. Když po celodenní trase postavíme stan, většinou se trochu převlíkám a Aleš zatím dělá vodu, pak ho vystřídám a jdu připravovat jídlo.

Jak se jídlo do hor dopravuje?
Aleš: Do základního tábora ho nesou šerpové, jaci nebo vezou auta. Bývá toho obrovské množství, kdybychom si ho vynášeli na několikrát sami, ztratili bychom spoustu času. Dál si už neseme všechno potřebné sami, stavíme si výškové tábory a potřeby doplňujeme po vlastní ose. Bere se to jako trochu čistší způsob horolezectví, ačkoliv existují i plné servisy, kdy šerpové jdou s horolezcem až na vrchol, všechno mu nesou a starají se o něj.

Potkáváte v horách dost žen, nebo je horolezectví spíš mužská záležitost?
Marie: I když se v poslední době počet žen jednoznačně zvyšuje, stále je zde převaha mužů. Bývá pro mě těžké najít další holku, která by s námi jela, když vyrážíme do hor. Ne, že by ženy nebyly, ale je jich míň.

Máte svůj horolezecký sen?
Aleš: Snažím se své horolezecké sny plnit, postupně se mi daří jet na ta místa, která mě lákají. Rád bych se podíval ještě na nějakou osmitisícovku, pokud to bude časově a finančně přijatelné. Výzvou jsou pro mě i některé výstupy v Alpách.
Marie: Ohledně horolezeckých snů to máme s manželem odlišné: jeho lákají věci, které jsou „nej“ – nejvyšší, nebo jinak specifické. Mě daleko víc láká divočina. Ráda bych vylezla na nějaký větší, šest sedm tisíc metrů vysoký kopec, který je úplně opuštěný. Zatímco pro Aleše je to hodně o vrcholech, u mě je to asi víc o cestě na ně.

Čemu se věnujete ve svém profesním životě?
Aleš: Já se věnuji montáži, opravám a servisu klimatizace. V dnešní době, kdy se staví samé skleněné budovy, je to velmi žádaná profese. Už jen proto, aby lidi z kanceláří a nemocnic přes parné letní dny vůbec přežili.
Marie: Svou prací v Multikulturním centru jsem úplně nadšená. Mám možnost zaměřit se na problémy migrantů – teď konkrétně Severokorejek pracujících v Čechách. Beru jako úspěch, že se nám o nich podařilo do médií protlačit nějaké články a přesvědčit pár úředníků, že se v přístupu k nim musí něco změnit. Zabýváme se zněním cizineckého zákona, pořádáme různé debaty… Není to jenom práce, vyžaduje to kus života.

Co si o Češích cizinci myslí?
Marie: Úplně jinak reagují cizinci ze Západu a z Východu. My se zaměřujeme na přistěhovalce z východních zemí a od nich slyšíme, že jsme hodně uzavření do sebe: jezdíme na ty své chaty, máme svou práci, po které jdeme domů a nejsme moc zvyklí se veselit. Celkově jsme ale vnímáni spíš pozitivně.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou