Vydání: 2011/1 Církevní nemocnice, 29.12.2010, Autor: Josef Mlejnek

Příloha: Perspektivy

K významným projektům právě probíhající divadelní sezony patří uvedení Shakespearova dramatu Král Lear na scéně Městských divadel pražských s hercem Janem Vlasákem v hlavní roli. Vlasákovi se zde podařilo uplatnit bohatý rejstřík jeho herectví v celém svém rozpětí a síle. Na této roli mu velmi záleželo, neboť jí se mu jakoby uzavírá pomyslný shakespearovský kruh. Nehovořili jsme však pouze o králi Learovi – jeho úvahami prosvítá jednak určitá životní filozofie, jednak z toho, o co se zajímá mimo svou profesi, je patrná snaha vyznat se i v těch nezvažitelných faktorech určujících naše životy.

Které shakespearovské postavy jste si v minulosti už zahrál?

Když jsem byl hodně mladý, hrál jsem Hamleta. Ve Snu noci svatojánské jsem dostal roli Thesea, ten je tam na začátku a na konci. V Brně jsem hrál Othella, Josef Karlík hrál Jaga, Desdemonu Ivana Valešová. Othella jsem hrál také u Ewalda Schorma, to bylo na Žižkově, kde je teď Divadlo Járy Cimrmana, Desdemonu hrála Táňa Fischerová.

Co vás na roli krále Leara přitahovalo? Toužil jste si ho zahrát?

Lhal bych, kdybych říkal, že ne. Mám teď na něj i věk. Když jsem hru pročítal, stále víc jsem se propracovával k poznání, že všechno je to vlastně úplně obyčejné, i ta rovina, v níž se přímo pohybuje sám Lear. Čím dál tím víc mi ta hra připadala jako prostý lidský příběh pošetilého stáří, které se nedovede podívat na svět jinak než skrze své sobectví nebo skrze svoji umanutost, čímž si nakonec přivodí zhroucení, jež je barvitě podáno skrze clonu šílenství. Až skrze své šílenství dospěje k tomu, že si trošku uvědomí vlastní zaslepenost v celém svém dosavadním životě prožívaném ve lži, nepravdě a klamech. A také, že ten opravdový život jako by mu unikal, a také uniká.

Ale král Lear přece jen dojde nakonec jakéhosi smíru…

Mám pocit, že tomu člověku, tak jak byl Shakespearem napsán, se podaří něco pochopit, ale nepodaří se mu to bohužel dovést ke šťastnému konci. Okolnosti jsou v té hře nastaveny tak, že předmět jeho velké lásky a zároveň velké nenávisti, jeho dceru Kordélii, se nepodaří zachránit před smrtí, což on nepřežije a umírá chvíli po ní. Pro mě je to hodně obyčejný příběh.

Podle vás jde tedy jen o příběh lidského života – čili víc o příběh než podobenství?

Podobenství vzniká samo o sobě, ale když jsem při zkouškách četl text stále dokola, uvědomil jsem si, že to podobenství vzniká až tím, jak se celá věc přehraje. Někdy se Lear hraje jako politikum, výpověď o společnosti – tohle je tam také. Mám teď na mysli jeho starší dcery, jejich partnery a války, které probíhají, ale samotný Learův příběh je vystavěn hodně z osobní lidské látky.

Shakespeare se interpretuje často zcela protichůdně, ale Král Lear není Hamlet ani Macbeth, tudíž těch protikladných výkladů tam zas tolik být nemůže…

Viděl jsem několik představení a myslím, že právě v inscenacích, které vznikly v českém prostředí, se režie často příliš snaží všechno převádět na politiku, společenské napětí a problémy. Myslím, že ty dvě hodiny lze se Shakespearem prožít právě v onom prostém, obyčejném lidském příběhu, který prožívá víceméně každý stárnoucí člověk.

Takže důraz na moudření, pokus o zmoudření?

Asi tam nějaké zmoudření bude. Můj vnuk se mě zeptal: O čem to je? A já mu musel po pravdě říct, že to vlastně nevím. Samozřejmě, dá se odpovědět, víš, je to hra o pošetilém starci, to je pravda, ale ono to není zase jenom o něm. Je tam spousta rovin, spousta faset, k nimž se člověk se svým životem dokope ve stáří. Mám takovou metodu, dá-li se to tak říct. Je třeba jít od výstupu k výstupu, od věty k větě, předem si stanovit model a pak ho naplňovat. Mně přijde škoda mít všechno stanoveno předem. Měli bychom se spíš nechat překvapovat možností, která najednou vzniká, stejně jak tomu bývá v životě. Stejně jako se přece nedá určit předem, jak zareagujete na dítě, které vám odporuje nebo přinese pětku ze školy. Možná se to dá předpokládat, ale pro mě je důležité být právě u zrodu těch rozcestí.

Ale bylo by škoda, kdyby se Král Lear měl stát jenom moralitou.

Když to trochu zjednoduším: Nedávno jsem, hlavu maje plnou Leara, čekal v Čáslavi u nádraží na ženu, která jela z Prahy za mnou na chalupu, a nechtěně jsem vyslechl lament staré paní, jež seděla na lavičce a vykládala dalším třem čtyřem jiným babkám, co tam s ní pokuřovaly, svůj příběh-lapálii s desetiletou vnučkou: „A taková vám je to potvora! Já jí všecko koupila, všecko jsem nakoupila, lednička narvaná, a vona, babi, mně se tady nelíbí. Tak jsem jí řekla – a co bys chtěla, já jsem ti všecko koupila – no, a vona zavolala tátovi, ten přijel, ani se se mnou nebavil, popad tašku, narvanou, a vnučku – a vodjeli! A já jí koupila, co jsem jí na očích viděla, všechno jsem jí dala, ale vona ne, tak jsem si řekla, když ty takhle, všecko jsem ti chtěla dát, ale na... ti, nic ti nedám!“ Musel jsem se smát a v duchu jsem si říkal: Není to vlastně Lear? Moralita o lidském nevděku? Zapudí tu nejmladší, Kordélii. Ale ty dvě, kterým všechno dal, ho kopnou do zadku. To ho tak udiví, že neví, která bije, a zblázní se z toho.

Z pouhého konstatování nevděku?

Shakespeare je zajímavý tím, že jako by nic nedával do podtextů, v Čechovovi je to úplně jinak, u toho ty postavy něco říkají, ale člověk tuší, že asi žijí něčím jiným, jejich myšlenky se toulají leckde jinde. V Shakespearovi však co se neřekne, není. Všechno je obsaženo ve slově. A v Learovi, speciálně u hlavní postavy, se slovo „nevděk“ neustále omílá, je tam snad dvacetkrát: Ten nevděk, ty dvě nevděčnice, jako bych si ukousl ruku, která mě živila, a tak dále. A to je vlastně téma stáří, pozdního věku, kdy je nevděk vnímán nesmírně silně.

Nejen v Králi Learovi, ale také v tom konkrétním představení, v němž Leara hrajete, je ještě něco navíc než jen onen nevděk vládnoucí světem – je v něm zpodobena i krutost světa, jež člověka drtí ve svých spárech.

Člověk se vlastně pořád pohybuje a žije ve světě, který je plný násilí. Nicméně je zajímavé, že v Králi Learovi to vypadá, že ono násilí a destrukci řádu způsobuje Lear sám svým jednáním, svou povahou, svým nezkroceným běsem, jež bez sebekontroly vystřelí do světa.

Když byla a je řeč o věku, myslíte, že králi Learovi teď lépe rozumíte, než byste to dokázal třeba před třiceti čtyřiceti lety?

Myslím, že ano. Kdysi jsem jako šestnáctiletý kluk viděl v roli krále Leara Zdeňka Štěpánka v Národním divadle. Byl jsem samozřejmě uchvácený jeho výkonem, ostatní si už nepamatuji, ale moc jsem tomu nerozuměl. Právě tomu stáří, té roli – viděl jsem jenom hereckou dokonalost, jinak mi to bylo cizí. Všechno se mi více odkrylo skutečně až s postupujícím věkem. Nic se nezjednodušilo, ale spíše oprostilo k elementárnějšímu vidění.

Nejste jen divadelní a filmový herec, nýbrž také rozhlasový čtec…

Mohu-li se pochlubit, nejsem jenom čtec, jsem i rozhlasový autor. O minulých prázdninách jsem si na chalupě přečetl Okresní město od Karla Poláčka a byl jsem z té krásné knihy přímo nadšený. Přečetl jsem si i pokračování o první světové válce, což bylo pro mě navíc úžasné ve srovnání s Haškem. Říkal jsem si, že to v rádiu musí být už dávno natočeno jako četba na pokračování. Zeptal jsem se Miloše Doležala, ale k mému velkému překvapení nebylo. Tak jsem se tedy do knížky pustil a udělal výbor pro rozhlasové čtení. Ale bylo to velice těžké, protože všechno bylo moc pěkné, přitom se něco – s těžkým srdcem – vyházet muselo, aby se vše vešlo do třinácti dílů.

Loni o prázdninách jste četl Poláčka. Co jste četl o těch letošních?

Knihu Josepha Ratzingera, vašeho současného papeže, Ježíš Nazaretský.

Co jste si od četby sliboval, čím vás ta kniha překvapila?

Benedikt XVI. mě zajímal už dlouho, především jako persona, a pak mě také zajímaly jeho názory. A překvapilo mě, jak on vlastně nic netvrdí jako nějaký kazatel, který vždycky předem ví, jak to má být. Spíše všechno staví jako problém k přemýšlení nebo výzvu se k něčemu postupně dopracovávat. Nemá hotový mustr, jak něco vyložit. Samozřejmě, vede člověka cestou svých úvah, což se na celé věci dá pěkné sledovat. Má silné argumenty, silné důvody k vysvětlení pojmů jako Trojice atd. U problematických věcí je to tak, jako kdyby člověka vzal a zval na cestu těmi svými pochybami a svými úvahami, svým pátráním a tápáním, jak se k tomu podstatnému dobrat.

Před časem jste říkal, že zrovna čtete knihu Davida Flussera Ježíš…

Mne všechno, co se týká tématu Ježíš a Kristus i tohoto spojení, pochopitelně zajímá…

Historie vzniku křesťanství?

Kolem něj je tolik tajemství, neboť všechno se pohybuje prakticky jen v rovině evangelií, a v těch podáních má všechno už zároveň jakýsi teologický význam. Z čistě historického hlediska je všechno zatemněné a zdá se být hodně málo opřeno o hmatatelné důkazy, které potřebujeme. Ta doba byla plná kvasu, plná jistých potřeb a zároveň možností, výbojů a experimentů. Jedním z těch, kdo v té době působili, byl historický Ježíš. Že se zrovna ujalo a rozvinulo právě to, co hlásal, je pro mě veliká záhada, tajemství, úžasná věc. Bylo tam spousta podobných lidí, ambiciózních projektů. Úžasné je, že právě jeho učení se přes takový odpor, překážky a trápení uchytilo, začalo nabývat na síle a průraznosti. To je přece velice zvláštní.