Vydání: 2006/16 Místo studentů v církvi, 18.4.2006, Autor: Gabriela Plačková

Příloha: Doma

Pocházím z města Šaľa na Slovensku. I když jsem už jako dítě přijala základní svátosti, s rodiči jsme do kostela nechodili. Na gymnáziu jsem začala docházet do jednoho velmi živého křesťanského společenství. Až tehdy jsem vlastně uvěřila. Na vysoké škole jsem už pak sama vedla společenství studentů. Potom jsem učila na italském gymnáziu v Bratislavě. V této době jsem zažívala období velmi aktivní víry a rozhodla jsem se, že odjedu do Afriky. Nedokážu říci, proč právě tam, ale začala jsem hledat možnosti, jak se tam dostat, i když s tím lidé ve společenství ani moji rodiče nesouhlasili.

Nakonec jsem získala kontakt na otce Petra a otce Anastasia – bosé karmelitány od Pražského Jezulátka. Ti mají už od roku 1971 misie v Středoafrické republice. Byla jsem plná nadšení a byla jsem ochotna vyrazit ihned a dělat tam cokoliv. Ale neuměla jsem francouzsky, a tak mě nejprve poslali do Francie k sestrám františkánkám. Tam jsem měla zůstat několik měsíců, ale nakonec jsem tam byla jen šest neděl a pak letěla přímo do Středoafrické republiky. Měla jsem učit v malém semináři karmelitánů v Yole, přičemž mu nikdo neřekl, co si mám s sebou vzít. Tak jsem si zabalila jednu tašku a batoh a jela.

Nakonec jsme ale začala působit v městečku Bozoum, kde byla nejstarší karmelitánská misie v Africe. První setkání s Afrikou pro mne byl šok. Všude panoval absolutní chaos. Cesta z letiště byla lemovaná chatrčemi, polorozpadlými domy, špínou a množstvím lidí s různorodým nákladem na hlavách. Naivně jsem si myslela, že projíždíme nějakým chudým předměstím, a přitom to bylo už samotné hlavní město. První měsíce byly hodně těžké. Francouzsky jsem pořádně neuměla, a navíc se tam hovoří hlavně místním jazykem sango.

Začala jsem pracovat v katolické mateřské školce, kterou jsme s místní učitelkou nejdříve museli upravit a uvést do provozu. Pak mi ještě přibylo vyučování na státním gymnáziu. Na začátku školního roku měla škola tisíc žáků a jen pět učitelů. Neměli jsme žádné učebnice. Jediné, z čeho mohli studenti, kterým bylo v průměru 20 let, čerpat informace, byl text napsaný na tabuli. Málokdo tu je takovým šťastlivcem, že by měl doma alespoň jednu knihu. Ve třídě bylo sto studentů. Uvědomovala jsem si, jak je jejich vzdělávání důležité, ale byly tam tak špatné podmínky, že mi mnohdy další výuka připadala jako nemožná. Už na dětech ve školce jsem viděla, jak jsou inteligentní a rozvíjejí se, jenže brzy duševně zakrněly, protože měly málo impulzů k dalšímu rozvoji svého vzdělání. Kvůli nízké úrovni gymnázií děti nemají šanci po jeho absolvování pokračovat v dalším studiu. Přitom se na všechny školy i školky platí zápisné.

Kamarádi ze Slovenska mi posílali peníze, které jsem využívala na zaplacení zápisného alespoň pro některé z nich, na nákup oblečení, léků či jednoduchou výpomoc. Vím, že asi není z hlediska výchovy ideální dávat jim tyto věci zadarmo, ale musela jsem to udělat. Co můžu žádat například od ženy, která sama obdělává políčko, aby jejích deset dětí mělo vůbec co jíst? Běloch pro ně znamená chodící banku, takže spousta lidí si myslela, že i já jsem boháč. Vytipovala jsem si tři starší ženy, za kterými jsem pravidelně chodila a starala jsem se o ně. Jedna z nich byla malomocná a zemřela. Věnovala jsem se ještě třem děvčatům, která potom všechna zemřela na AIDS. V Africe jsem strávila dva roky. Seznámila jsem se tam také s Čechem Pavlem, který pracoval v Praze u karmelitánů a do Afriky přijel na tři měsíce. Zakoukali jsme se do sebe, po jeho odjezdu si dopisovali a po třech týdnech od mého návratu do Evropy jsme se vzali. Brali jsme se na Slovensku na Oravě, já měla v ten den na sobě africké šaty. Do Afriky jsem se již nevrátila, teď čekáme miminko. Rádi bychom se tam ale ještě někdy podívali - třeba i jako celá rodina.