Jan Křtitel sám nebyl tím světlem

Vydání: 2017/50 Kudy putuje Betlémské světlo?, 12.12.2017, Autor: Ladislav Heryán

Příloha: Perspektivy 50

V úryvku z první kapitoly Janova evangelia, který podle letošního liturgického kalendáře připadá na třetí neděli adventní, o sobě Jan Křtitel nejprve říká, že není ani Mesiáš, ani Eliáš, ani „ten Prorok“. Má skoro pravdu.

V nedělním evangeliu uslyšíme do letošního adventu větu Jana Křtitele: „Vyrovnejte cestu Pánu!“ (Pieter Brueghel starší, Kázání sv. Jana Křtitele, 1566) Snímek archiv KT

Avšak hned v následující kapitole Janova evangelia se jako Mesiáš prokáže Ježíš, když jako mesiánský ženich na svatební hostině promění skoro sedm set litrů vody ve víno. Ženich je totiž ten, kdo má na svatbě víno obstarat, a jak snili Ámos a Izaiáš, s Mesiášem přijde i hojnost vína. Evangelista to okomentuje, že zde Ježíš učinil počátek svých znamení, zjevil svoji božskou identitu a učedníci v něho uvěřili. Kdo je zde nevěstou? Právě oni, včetně původního ženicha a nevěsty.

Kolik je Mesiášů?

Janovi učedníci v další kapitole přejdou k Ježíšovi. Když se lidé Jana ptají, zda mu to nevadí, řekne: „Ale nevěsta přece patří ženichovi. Příteli ženicha k radosti stačí slyšet jeho hlas. Já se musím menšit, on musí růst“ (Jan 3,29-30). Jan tedy není Mesiášem, tím je Ježíš.

Jan není ani Eliáš, třebaže jej za něj Ježíš v synoptických evangeliích označuje (Mt 11,13; 17,12 atd.). Jak totiž věřil prorok Malachiáš (3,23-24), Eliáš přijde lid připravit na Hospodinův den „veliký a hrozný“, spojený v prorokových představách snad i s příchodem Mesiáše. Ježíš jeho proroctví potvrdí, ale Jan se za Eliáše v tomto evangeliu sám nepovažuje. Jistě nebyl tak domýšlivý, ale nejspíš by ho to ani nenapadlo.

Jan není ani „ten Prorok“. V tomto případě se jedná o odkaz na knihu Deuteronomium (18,15-18), kde Mojžíš ve své řeči na rozloučenou lidu slibuje, že jim Hospodin pošle „stejného proroka jako jsem já“. Co do mesiánského očekávání totiž Izrael Ježíšovy doby není jednotný, někteří čekají Mesiáše jednoho, jiní dokonce Mesiáše dva – jednoho kněžského a jednoho královského (Kumrán), jiní zase „toho Proroka“ (jako třeba Samařanka u Jákobovy studny ve čtvrté kapitole a s ní všichni ostatní Samařané).

Prorok troubou Boží

Jan se představuje jako „hlas volajícího na poušti“. Je tedy nástrojem komunikace, sdělovacím prostředkem, rozhlasem Božím. Je mystickým podivínem, jehož se zmocňuje něco, co snad ani sám nemůže chápat. Protože jsou evangelia texty vyznavačskými, a nikoli v našem slova smyslu historickými, a protože se snaží zprostředkovat události již dávno nastalé a do nich integrovat celou tu už poměrně dlouhou zkušenost rané církve se vzkříšeným Pánem, ke skutečnému Janu Křtiteli z masa a kostí, proroku mezi dvěma Zákony, není snadné se dopracovat.

Původní Izaiášův text mluví k uším babylonských vyhnanců (Iz 40,3-5). Je velkým zpěvem o svobodě, která je nadosah. Jestliže má Jan svědčit o přicházejícím světle, znamená to, že lid znovu žije v temnotě, tedy v nesvobodě, v prázdné honbě za větrem a ve strachu ze smrti. Jan, jakožto prorok, byl tím, který snad tuto temnotu a prázdnotu prožíval i za ty, kteří se ve skutečnosti slepými a prázdnými necítili. Vždyť právě to je úkolem i bolestí proroka – být podivínem, nad nímž lidé kroutí hlavou. Nelze svědčit o světle, nejsme-li napřed ve tmě.

Jan si svým vystoupením dokonce vyslouží výslech až z Jeruzaléma – hlavního stanu náboženské aristokracie. Je zřejmé, že jej kněží ani levité nechápou, a farizejům to nedá, aby se neptali dál. Snad jsou trochu citlivější a vnímavější, nebo spíše podezíravější a skeptičtější? „Je uprostřed vás, ale vy ho neznáte,“ říká Jan a má pravdu – a ani jej nikdy nepoznají. Budou si na Ježíše dávat pozor, téměř vždy spolčení s velekněžími (viz např. Jan 7,32.47; 11,47.57), a Ježíš se dokonce kvůli nim bude muset raději vrátit z Judska do Galileje (Jan 4,1-3). Oni vůči Ježíšovi zůstanou navždy slepými (Jan 9,40-41).

Co farizej těžko pochopí

Připomnělo mi to situaci, když jsem šel jednou po večerní nedělní mši do hospody (kdo chce, může, máme to tak domluveno). Před ní stál a kouřil asi dvacetiletý mladík: „Vy křesťané, co tady chodíte? To je Hell’s Pub, Pekelná hospoda. Vyliž mi p...!“ Možná by ho někdo umravnil, ale vzpomněl jsem si na slepého Bartimea z Markova evangelia. Když mu šéfové zástupu řekli, že jde kolem Ježíš, a umravňovali ho, tím více křičel: „Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Stejně tak křičel i ten mladík. Ta jeho slova totiž taky ve skutečnosti nejspíš znamenala: „Ježíši, smiluj se nade mnou.“ Jenže tohle žádný farizej nikdy nepochopí.

P. Ladislav Heryán. Autor je salesiánský kněz a biblista
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články



Aktuální číslo 50 11. – 17. prosince 2018

Nuncius začal svou misi

Ve čtvrtek předal své pověřovací listiny prezidentu Zemanovi a hned další den se vydal mezi novináře i ze světských médií. Minulý pátek tak nový papežský velvyslanec,…

celý článek


Alžírští mučedníci propojili světy víry

Na devatenáct nových blahoslavených z pěti různých národů se může církev obracet od 8. prosince. V tento den papežský legát kardinál Becciu beatifikoval v severoalžírském…

celý článek


Je to, co vlastníme, vážně „naše“?

Jsme v pokušení zesvětšťovat advent i Vánoce a trávit je konzumně. Na druhou stranu vidíme bídu i v naší zemi – pracující za minimální mzdu nebo oběti exekucí. „Nerodí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay