Jaké ty „naše“ děti vlastně jsou?

Vydání: 2014/4 Křesťané se modlí za jednotu, 22.1.2014, Autor: Jiří Zajíc

Příloha: Perspektivy

Za posledních deset let přibylo výzkumů zaměřených na život dětí
 
Děti z křesťanských rodin by měly brát vážně Ježíšovu výzvu „nebojte se!“ a prokazovat´skutečnou radost z evangelia. Snímek Vojtěch Macek
 
Neskrývá se za někdy i poněkud okázale projevovaným nezájmem většiny dnešních dětí a mladých lidí o duchovní a náboženské otázky nakonec přece jen něco jiného? Jde to opravdu natolik mimo ně, jak často tvrdí? Ne-li, co tedy v této oblasti pokládají za zvlášť důležité?
 
Většina z nás si otázku obsaženou v titulku určitě občas položí. Ani ne tak v souvislosti s těmi opravdu „svými“ dětmi 
– protože ty „přece“ dobře známe – ale při setkání s tím, co to zase ty děti vyvedly: jak se opíjejí, kouří, perou, ubližují sobě i učitelům, také nezdraví nebo rozbíjejí lavičky na sídlišti… Někteří možná mají zkušenost i s jinými dětmi: těmi, co jsou úspěšné v olympiádách z jazyků, skvěle hrají na hudební nástroj, tančí nebo modelují, pomáhají s mladšími dětmi, starají se o záhonky, a mají dokonce pořádek ve svých věcech. Dá se vůbec o současných českých dětech tvrdit něco, co by mělo obecnou platnost?
 
Ujasnit si pojmy
 
Za posledních deset let se výrazně zintenzivnila i výzkumná činnost zaměřená na život dětí. Podle Úmluvy o právech dítěte se sice za „děti“ označují ti, kterým ještě nebylo osmnáct, ale sedmnáctiletou slečnu dnes sotva kdo za dítě považuje. Běžně se dětmi rozumí chlapci a děvčata, kterým není víc než patnáct let. V českých poměrech se jedná o skupinu velmi početnou – v současnosti se mezi šestým a patnáctým rokem věku nachází skoro 900 tisíc českých dětí. I proto se na ni zaměřil nejrozsáhlejší výzkum projektu Klíče pro život, věnovaný hodnotovým orientacím dětí ve věku od šesti do patnácti let, dnes již na základě rozhodnutí Nečasovy vlády zaniklého Národního institutu dětí a mládeže.
 
Výzkum zahrnoval skutečně širokou paletu oblastí, o nichž výzkumníci s dětmi hovořili: život v rodině, ve škole, s kamarády, způsob trávení volného času, životní vzory a aspirace, morální rozhodování, včetně toho, co děti pokládají za zvlášť důležité. Jeho výsledky byly souhrnně uveřejněny v publikaci Děti v ringu dnešního světa. Rádi bychom nyní čtenářům nabídli pohled na oblast, která je pro zaměření Perspektiv zvlášť důležitá, a to pohled na duchovní život dětí a mládeže. Nejprve bude ale užitečné si ujasnit, co tímto termínem vůbec rozumíme. A proč je oprávněné přesvědčení, že se v nějaké podobě týká duchovní život každého člověka.
 
Duchovní život totiž zdaleka nelze redukovat jen na příslušnost k určité náboženské skupině ani na deklaraci, „věřím v Boha“. Základem duchovního života člověka je běžně přijímaný fakt (a v evropské tradici dokonce pokládaný za určující charakteristiku člověka), že každý člověk je nadán svobodou. Tu však je nutné kultivovat. A k tomu je člověk vybaven dispozicí pro rozlišování dobra a zla – svědomím, touhou po lásce a potřebou hledat smysl. Duchovní život je tak výchovou svobody skrze svědomí, lásku a vztahování se ke smyslu.
 
Co ukázaly výzkumy?
 
Nejprve tedy k výsledkům výše zmíněného výzkumu Národního institutu dětí a mládeže (NIDM). Při tzv. focus groups (tedy debatě šesti až desetičlenné skupinky moderované výzkumníkem) třinácti až patnáctileté děti odpovídaly mimo jiné na otázku, zda je pro ně důležitá víra v Boha a co si o takové víře myslí. Téměř bez rozdílu – a byly to děti z Prahy, Prostějova a Chýnova (malé vesničky v okrese Tábor) – konstatovaly, že pro ně důležitá vůbec není. Příkladně čtrnáctiletý Luboš z Prahy: „Myslím si, že ne, že to pro mě není důležitý.“ Nebo stejně stará Kateřina z Prostějova: „Jde to mimo mne.“ Výjimečně se objevily diferencovanější názory, jako u patnáctiletého Amara z Chýnova: „Já myslím, že rodiče, když jejich děti nevěří, by neměli k tomu děti nutit, to nesnáším. Náboženství doporučit, ale nenutit.“ Řada dětí hned spojovala víru v Boha s fanatismem a terorismem: „Ale ty teroristi, co věří v Alláha, jsou schopní zabíjet. To je strašný. To je fanatismus“ (Radim, 14 let, Chýnov). A také se nejednou vyskytla kritika sekt: „A ty sekty to je taky super, jak blbnou ty lidi“ (Barbora, 15 let, Praha).
 
Pokud se ovšem duchovní život nezužuje jen na otázku víry v Boha, ukáže se, že se pod slupkou nezájmu odehrává mnohem zajímavější dění. Na to – u dospělých – od roku 1997 poukazovaly zejména některé výzkumy Dany Hamplové ze Sociologického ústavu ČAV. A u dnešních středoškoláků je v celé pestrosti představil předloňský výzkum Křesťanské akademie mladých (KAM 2011) ve spolupráci s agenturou Focus a právě Danou Hamplovou. Rozsah tohoto článku neumožňuje víc než souhrn těch nejdůležitějších zjištění. A ta rozhodně stojí za promýšlení.
 
Předně se ukázalo, že víra v nemateriální svět i zájem o duchovní záležitosti jsou mezi českou mládeží rozšířené, i když je samotná křesťanská víra v jasné menšině: 63 procent děvčat a 55 procent chlapců uvedlo, že věří, že existuje něco víc než jen viditelný materiální svět. Téměř čtvrtina dotazované mládeže sice nebyla o existenci nemateriálního světa přesvědčena, ale neodmítala ji. Zatímco jasné přesvědčení o existenci Boha není mezi mladými lidmi příliš rozšířené (ve shodě s výzkumem NIDM) – pouze 11 procent dotazovaných studentů uvedlo, že věří, že existuje Bůh, a že je Bůh zajímá, dalších 45 procent lze označit za hledající (věří v něco nad námi). Přibližně tři čtvrtiny studentů lze zařadit mezi „spirituální jedince nekřesťanského zaměření“ se zájmem o duchovní otázky či neodmítající možnost nemateriálních jevů, 17 procent lze označit za „ateisty“ a sedm procent za „věřící křesťany“. Náboženské a spirituální postoje české mládeže jsou často mlhavé a vnitřně rozporné. Například pětina z těch, kdo odmítli existenci něčeho víc než jen viditelného materiálního světa, odpověděla, že „nad námi něco je“ nebo „že existuje Bůh“. Nebo jen polovina z těch, kdo zaškrtli, že „Ježíš je Boží Syn“, současně uvedla, že věří, že Bůh existuje.
 
Duchovní život „nevěřících“
 
Podstatná část mladých lidí zjevně chce svůj duchovní život aktivně rozvíjet a naplňovat, touží po něm a hledá cesty, jak tuto žízeň uhasit. Proto je dnes tolik mladých lidí, které můžeme nazvat hledajícími a kteří se často pokoušejí nalézt tu pravou duchovní cestu doslova všude možně – od buddhismu a jiných pro nás exotických náboženství přes pohanství k různým ezoterikám (věštění, horoskopům) až k „úletům“ typu vesmírní lidé. Některým se snad podaří nalézt svou trvalejší duchovní cestu, jiní se v tom plácají a nezřídka nakonec na duchovní rozvoj rezignují. V této situaci se ukazuje, že zvláštní příležitostí, jak si uvědomit vlastní duchovní život, je skauting, který má nejvyšší duchovní hodnoty zahrnuty ve svém slibu a zákonu, ale současně nenutí jít své členy po žádné z tradičních duchovních cest. Za rozhodující hodnoty pokládá nejvyšší Pravdu a Lásku, službu jim pak za vlastní náplň skautského života. Prvním krokem k objevení vlastního duchovního života může být možnost ztišení, nahlédnutí do sebe sama a vyzkoušení toho, čemu se říká meditace. Dokumentuje to například výrok vysokoškolské studentky po absolvování duchovního skautského semináře pro „nevěřící“: „Do dnešního dne jsem nevěděla, že existuje nějaký duchovní život a že se týká i mne.“
 
Vhled do duchovního života „nevěřících“ dětí a mladých lidí, kteří mají příležitost přemýšlet nad pojmem služba nejvyšší Pravdě a Lásce, poskytl průzkum z jednoho skautského střediska v malém moravském městečku. „Pravda a láska jsou pro mne nejvyšší hodnoty (vyšší než materiální, jak se píše v příručkách). Jsem ráda, že je to tak, protože se ve skautu myslí i na nevěřící (ve smyslu nekřesťany). Určitě by mi tato slova ve slibu chyběla, protože si myslím, že každý člověk by měl o nejvyšších hodnotách a jejich smyslu ve svém životě přemýšlet“ (Hana, 23 let). „Každý má určené nějaké svoje morální hodnoty, svoje zásady, které se snaží dodržet a neporušit. Někdo je má předurčené svým náboženstvím a někdo, kdo se nehlásí k žádnému náboženství (jako třeba já), si tvoří pravidla vlastní. Každopádně jsem rád, že tohle je ve slibu“ (Patrik, 15 let). „Pod Pravdou a Láskou si představuji tu vyšší moc, která nám tím dokazuje, že je. Jsem ráda, že jsou v zákoně. Jsou tam jako bílé kopretiny na zelené louce, taky tak krásně svítí a voní“ (Tereza, 16 let).
 
A co křesťanská menšina?
 
Rozvíjet duchovní život u křesťanských dětí se může tzv. „nevěřícímu“ zdát mnohem jednodušší – vždyť křesťané mají svůj duchovní život poměrně jasně definovaný, mohou v něm navazovat na dlouhou a bohatou tradici a měli by jej cíleně rozvíjet. Jenže situace je komplikovanější. To ostatně potvrdil výše uvedený výzkum KAM 2011: „Specifickou skupinu představují mladí lidé, kteří věří v existenci Boha, ale uvádí, že je Bůh nezajímá. Nejčastěji se jedná o chlapce a děvčata z křesťanských rodin, kteří se formálně hlásí k nějakému náboženskému vyznání.“ Na své úrovni o tom svědčí i následující výpověď z jedné focus groups výzkumu NIDM: „Moje kamarádka, je jí čtrnáct let, ona má věřící rodinu. Já jsem to třeba nevěděla, a to ji znám nějakých pět let. Ona každou neděli chodí do kostela na mši. Ale chodí tam vlastně jenom kvůli tý rodině, že to chtěj. A ona se za to hrozně styděla. Já jsem se to dozvěděla asi tak před dvěma týdny. A ona říkala, že se za to styděla, přitom se nemá za co stydět“ (Kateřina, 14 let, Praha).
 
Děti z křesťanských rodin – a spolu s nimi ti, kteří je chtějí na křesťanské duchovní cestě doprovázet – se ocitají v situaci, která vyžaduje v prvé řadě schopnost unést postavení člena malé menšiny, na jejíž názory není většinová společnost příliš zvědavá, pokud se jim rovnou nevysmívá. Navíc menšiny, do které se dobře „strefuje“ – podobně jako do Romů či sudetských Němců. Překonat to může jen dostatečně tvořivý, hledačský přístup otevřený dialogu s ostatními. To v prvé řadě znamená vzít opravdu vážně Ježíšovu výzvu, „nebojte se!“ a prokázat skutečnou radost z evangelia (papež František). Když se většina křesťanů zbaví strachu a bude schopná těžit z vlastní jedinečné zkušenosti setkávání s Bohem, stane se současně mnohem schopnější oplodňovat svou víru i víru svých dětí setkáním s „jinými“. A pokud v tom budou křesťané úspěšní, získají tím všichni.
Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy

Diskuse

Pokud internet něco naznačuje, Michal 22.1.2014 19:22

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay